středa 18. dubna 2018

Elektronický Kittchen odzbrojující, prožitý a vtahující

Prostory určené muzikantům zahaluje mlha, což v kontextu trička, který má Jakub König na sobě, na němž je kreslený portrét Aloise Nebela, dává společně s kuchařskou maskou určitou dávku jisté anonymity. Nejde tak úplně o to, co se mezi muzikanty děje, respektive divák jejich počínání tak úplně sledovat nemusí, ale jaká je atmosféra, zvuk a celková nálada. Celková nálada bez zbytečných řečí a rušivých světelných elementů.

Kittchen a Aid Kid | Zdroj: fullmoonzine.cz

Celková nálada je čistě introvertní. Každý si hudbu užívá po svém. Lehké klimbání, mírné podupávání nohou, prostě takový příjemný zážitek. Dá-li se písním, které Kittchen ve své tvorbě prezentuje, říkat, že jsou příjemné. Vlastně nejsou. Jsou silné svými příběhy, svým prožitkem, mezilidskými vztahy. Příjemný je celkový poslech.

Poslech, který se od původní nahrávky alba Kontakt rapidně mění. Zvlášť je to znát u Sudet, které jsou nádherné svým rytmem přidávající industriálnost prostředí. Živá a hrubá síla je vystřídána mírným elektronickým zvukem beatového alchymisty Aid Kida, jenž večer poté uzavírá djským setem na pomezí takzvaně inteligentní taneční muziky a lehce elektronické taneční muziky.

Elektronická muzika náramně doprovází tvrdost a hrubost elektrické kytary, jejíž ostrý a říznutý post-rockový zvuk Kittchen vytváří i za pomocí smyčce, a občas lehce zdánlivě, záměrně či naopak úplnou náhodou připomene současnou hudební éru Radiohead.

Celková nálada je tak odzbrojující, prožitá a vtahující, že ačkoli pánové na místě bývalé továrny tvořili přibližně deset písní, uběhla neuvěřitelná hodina. Sami naprosto přesně odhadli délku, kterou lze unést ve smyslu "tak akorát". Ani příliš dlouhé a únavné, ani zdánlivě krátké.

Zmíněným překladem původních názvů elektronickým subžánrů IDM a EDM jsem chtěl ukázat, že v případě tvorby Ondřeje Mikuly na pojmenování toho, co hudebník vytváří, tak úplně nezáleží, respektive názvosloví může být zavádějící, protože důležité tak úplně není, jaký je výsledek jeho producentské práce, potažmo toho, co rád poslouchá a pouští, ale jak sami hudbu vnímáme.

Jednoduše bylo hrozně zajímavé sledovat, že na stejnou muziku - právě něco mezi IDM a EDM - někteří tancují po svém, neviditelně, intelektuálně, za to jiní naprosto živelně, přesně tak, jak by jiní tancovali na mainstreamovou, prvoplánovou elektronickou taneční muziku, co letí komerčním světem.

U této části mohl posluchač nabýt dojmu, že to bylo přeci jenom krátké, ale na druhou stranu si někteří, co nechtěli jít spát, mohli užít hudební afterparty střídající snad až úsměvné melodie, které se do určitého kontextu ani tak nehodí. Ale budiž. Důležitější rozhodně je, zda si lidé uchovali Kittchenovo mírně kokrlomně vyjádřené poselství, abychom si užívali pozitivnější dny, protože bouřek je všude kolem snad až moc.

KITTCHEN & AID KID
14. 4. 2018 KRAFT, HRADEC KRÁLOVÉ

úterý 27. února 2018

Mucha promlouvá napříč generacemi

Feministický punk je u nás na okraji zájmu. Málokdo to dělá. Obecně se příliš nesluší, aby měl umělec názor a aby ho dával ve své tvorbě najevo. Píseň má totiž především bavit a má se líbit. Nejlépe na první dobrou. Nikdo už pak neřeší, o čem ten či onen zpívá.

Mucha | Foto: Mu Cha

Pozitivní zprávou je, že do alternativního hudebního klubu na okraji maloměsta, jak město označila sama Mucha, přišlo takřka 150 lidí. S nadsázkou jsem to komentoval, že se z Nikoly Muchy stává mainstreamová celebrita. Na zdejší poměry prostě úctyhodně slušné číslo. Ještě více pro alternativní hudební scénu.

Jak se za tu dobu, co na domácí scéně Mucha působí, změnila? Ani moc ne. Pořád si z té slávy dělá více méně srandu. Nenechává se zaskočit ničím, ani hlasitými pozdravy navzájem se potkávajících kamarádek v první řadě, ani komentováním pogujícího mladíka, čímž ostatní tak trochu obtěžoval, v druhé části si koncert slečny a dámy mohly užít už bez jeho přítomnosti. Vlastně jedinou změnou snad je, že Mucha svou tvorbou dokáže naplnit stopáž koncertu rozděleného do dvou částí s půlhodinovou přestávkou.

Zajímavostí může být ani ne tak genderový pohled na publikum, jestli Muchu poslouchají více ženy než muži, kteří tak nemají problém poslouchat texty o tom, jací jsou kokoti a že ženě prakticky vadí muž jako takový, to by roli hrát nemělo, ale spíš věkový průměr. Od mladé asi dvacetileté generace, po střední a starší. Tvorba Nikoly Muchy jaksi promlouvá ke všem, bez ohledu na pohlaví a věk. Nezdá se být tak uzavřená nebo žánrově elitářská.

Není uzavřená, naopak dává stále větší prostor umění a názorovosti. Za tu dobu se její hity rozrostly. Nestárnou, pořád promlouvají a mají co říct napříč generacemi. Novými písněmi, které ještě potřebují čas na posluchačskou vnímavost, se pak otevírá aktuálnosti. Ve své době to byl Ježíš s Markem Danielem v nezapomenutelné hlavní roli, dnes tomu možná bude u písni dotýkající se tématu #MeToo, otázkou zůstává, jak přívětivě přijaté.



Hudebně pak dává větší prostor určité psychedelii, která kupříkladu k písni věnované Kurtu Cobainovi a všem mladým mrtvým lidem patří, takže nechyběl ani náznak hození kytary do publika. Na řadu taky přichází znatelná souhra spoluhráčů, kteří se musí poprat třeba právě s tím, že Nikole prasknou struny.

Potěšující je, že takový žánr jako femi-punk zvlášť v dnešní době má co říct a své posluchače a posluchačky si přeci jenom najde, ačkoli k propíchnutí jakési bubliny promlouvající ještě k širším vrstvám či mající ještě větší celospolečenský rozměr má trochu daleko. Nutno podotknout, zda by po překročení hranic umělkyně neztratila tvář. Určitě ne, protože svou sílu pořád má.

MUCHA
23. 2. 2018 BASTION NO. 35, JAROMĚŘ

pondělí 27. listopadu 2017

Taneční party životního nepořádku

Na zdejší kulturní poměry velmi slušná návštěvnost. Koncertní sál vojenského bastionu zaplněn zhruba do tří čtvrtin, což mají na svědomí především přespolní plni očekávání, jak se se svým novým albem na živo popasuje Ventolin zajišťující rozehřívací čas před hlavní hvězdou. U mě převládá především zvědavost, protože částečně nevím, do čeho jdu. Desku jsem sice slyšel, ale Davida Doubka a jeho vystoupení prakticky neznám, dokonce mě překvapí, jak jsem dozvěděl od kamaráda, že je na tuzemské scéně už celkem dlouho.

Midi lidi | Zdroj: midilidi.com

Pódium je z velké části připravené pro Midi lidi, ale nechybí djský pult pro sólistu. Od prvních elektronických tónů si připadám jako v osmdesátých letech, kdy jsem ještě nebyl na světě, ale znám Daft Punk nebo neonově chladnou atmosféru Tronu. Kde se ta nostalgie bere? Proč máme neustálou touhu vracet se? Říká nám muzika osmedesátek něco? Můžeme čerpat inspiraci, ale přinášíme sami něco svého? Jaký k tomu máme vztah? Jak hudbu rozvíjíme?

Tak jako jsem nebyl úplně nadšený z desky Daft Punk jako ostatní, nejsem úplně nadšený z desky Ventolina, který mě stejně jako ostatní přivítal promítáním nápisu svého alba Vitajte. Přesto mě set částečně baví, hlavně vizuální projekce, kde se střídají reálné obrazy s těmi abstraktními, a pohledem na to, jak si sám David Doubek hudbu užívá a jak si ji užívají přítomní. Nevím, jak moc jeho tvorbu brát vážně (projekce nabízí všemožná lesní zvířata nebo krtka) a jak moc to berou vážně ostatní. Třeba se baví pohledem na bavícího se umělce.



Ale hudební žánr, který Ventolin nabízí, tedy funky disco s přihlédnutím k technu, se mi zamlouvá a modifikovaně ventolinský hlas spíše plný sloganů akceptuju. Nemusí být úplně pro každého, tak je to ale se vším. A nakonec jsem si užil asi tři nebo čtyři skladby. To není tak úplně špatné.

Následně přichází čtveřice alternativních popařů se svou novou tvorbou. Nechybí vytříbený smysl pro humor, ve chvíli, kdy si Petr Marek ladí kytaru přichází vtip, který není špatný, a dávka tanečních kreací, jež baví. Upřímně baví. Vizuální projekce nabízí vyloženě abstraktní obrazce doplňující celý koncertní pasáž, jejíž aktuální deska nabízí jen základ toho, co přijde.



Patřím k těm, kteří album ke stažení na Ulož.to cení za její melancholickou, vážně míněnou atmosféru s vlastním kouzlem. Koncert se svou vizuální složkou tomu dává vyšší hodnotu, protože jednotlivé skladby známé ze studiové nahrávky pouze dávají jakýsi náčrt toho, co si z tvorby a midilidského umění máme vzít. Taneční party nemající konce. Takhle se pařilo na elektronickou muziku v osmdesátkách? Tak to beru.

Koncert si užívám od začátku do konce, s přídavky. Bez zbytečných řečí, respektive každé improvizované slovo má svoje místo. Jistě, brněnská parta má kořeny v improvizovaném divadle, ničím se nenechají zaskočit a všechno – tančící fanynku u pódia, interakci s jinou návštěvnicí a jejím jménem, nečekaného diváka povídající si s Markétou Lisou za hudebním přístrojem přímo na pódiu – berou do hry, správně. Čas nechávají plynout. Nechávají, ať si delší party skladeb, přičemž jedna má původně skoro osm minut, lidi užívají v delší podobě. Nebo mám aspoň takový pocit. A už dlouho jsem z koncertu nešel tak nadšený. Už dlouho se nestalo, aby koncert nepřevýšil album. Dřív to bylo buď stejné, nebo horší. Budu mít na co vzpomínat. A konečně si udělám v životě pořádek, ať to má kvalitu a trochu i řád.

MIDI LIDI + VENTOLIN
25. 11. 2017 BASTION 35, JAROMĚŘ

neděle 10. září 2017

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku částečně zaplněny židlemi, protože první koncert dvojice Herky doprovázené mužem hrajícího na doprovodné nástroje není tak úplně určen ke skočným tanečkům, neboli málokdo se k tomu odváží. Nabízí spíše pohodovou atmosféru stylových šansonů vyprávějící různé příběhy mající smysl pro humor. Ale mají svou sílu, protože se skutečně jeden posluchač rozparádil. Byla to radost.

Kalle | Autor: Andrea Petrovičová | Zdroj: Facebook

Židle zmizely na stranu, aby daly prostor posluchačům dychtivých po introvertním temném folku dvojice Kalle. Jejich žánr je těžce popsatelný, což sami přiznávají, označení slowcore je jen škatulka. Anglicky zpívané písně podbarvené elektrickou kytarou a čas od času automatickým bicími. Atmosférická industriálnost a zastřenost kytarových riffů. Není prostor pro rozklíčování textů, protože svým smyslem nejsou důležité, jenom svým zvukem dokreslují místy hutnou muziku. Lze jen hádat, že jde o duet dvou milenců nebo přátel, vzájemně se doplňujících nebo naopak hádající se. Krásná, přitom drsná ženská síla.

Opravdový nářez přišel s kapelou Vladivojsko kolem umělkyně Vladivojny La Chia. Drsná metalová muzika, která se do prostor vojenské nemocnice, potažmo pevnosti náramně hodí. Přesto si lze klást otázku, zda projekt brát tak vážně, aby mohl vystoupit třeba na Brutal Assaultu. Ale budiž. Místní milovníci tvrdé metalové muziky si však konečně přišli na své. K tomu doušek určité teatrálnosti, čehož si všiml jeden návštěvník, možná tím měl na mysli doplněk, který měla Vladivojna na pravé ruce připomínající střihorukého Edwarda. Občas jako by byla ženou uniklou z psychiatrické léčebny. Samotná hudba se trochu zdá jako metal vymknutý z kloubů, což je myšleno v nejlepším slova smyslu. Kladně.



Hudba tvořena ženami má různé podoby a otřásla podlahou.

Herky, Kalle a Vladivojsko @ Špitál Art, Pevnost Josefov, 7. 9. 2017

pondělí 7. srpna 2017

Svobodně pohodová atmosféra nesmí chybět

Svoboda je možnost rozhodovat a jednat podle své vůle a nést za to přiměřenou odpovědnost. Je ovšem omezena třeba zvenčí jako autoritou společnosti. To se dočtete na Wikipedii. Člověk si křehkost svobodného jednání uvědomuje mimoděk. Nejen tím, čemu lidé věří a koho volí, ale co jsou schopni udělat pro své pohodlí a pro svůj klid. Nejčastěji během kulturních akcí.

OldČoud | Zdroj: Facebook OldČoud

Případů, kdy hudební produkce rušily noční klid, známe víc. Punkový festival se dlouhodobě potýká s pravidly, kolik toho okolí snese po stránce hlasitosti. Akce spojená s freeteknem se potýká s legálností. A třeba menší hudební festival, spíše společný koncert několika kapel za účelem oslavy narozenin místní kapely, se potýká právě s dodržením nočního klidu. Jistě, lze požádat město o udělení výjimky, ale to není v silách mladých kluků, kteří si chtějí jednou za rok oslavit existenci své skupiny a potěšit několik fanoušků a kamarádů. Proto jim, bohužel, nezbývá než respektovat, že o několik stovek metrů bydlí člověk, kterému se hlasitá hudba nelíbí, jelikož nechtějí mít problém s městskou policií, což je pochopitelné. A tak celý program časově posunují, aby se všechno stihlo. Nestihlo.

Zahajovacím koncertem bylo vystoupení kapely OldČoud, jejichž někteří členové vyšli z New Sound Orchestra, kde kombinovali instrumentální hudbu houslí nebo dechových nástrojů do elektronické muziky. Beze slov. OldČoud na to jde podobně, ale přesto jinak. Rozloučí se s elektronickou hudbou, kterou nahradí cajon a svým způsobem rytmika elektrické basy. Jinak náladu vytváří kytara, saxofon a housle. Poslouchač nemusí přemýšlet, čehož si u podobných uskupení více méně cením, stačí nasát atmosféru, jakou muzikanti svými skladbami vytvářejí. Pohodovou, lehce taneční. Radost poslouchat a nechat se nést.



Změna žánru nastala příchodem kluků z Vivian nabízející špinavý pop s indierockovým nádechem. České texty zabývající se rozchody a smiřování se se skutečností, že se lidi prostě čas od času rozcházejí. Přichází naděje? Možná. To by se ale náladu textů nesměla opakovat. Písně totiž působí jako by bylo napsáno několik verzí stejného pocitu nebo situace, a pak byly poskládány do více méně podobných kytarových melodií. Navíc, kapela s vizáží rockových devadesátých let, hlásící se k Nirvaně nebo Guns'n'Roses a posluchačským přirovnáním k UDG, Vypsané fixe nebo Mandrage to nebude mít v současné době lehké. Lze to totiž brát vážně? S přimhouřenýma ušima, proč ne. Hlavně je to sympatické, přestože po chvíli tak nějak úsměvné. Ale kluci mají drajv a nebojí se vypustit rock'n'rollovou páru, což je dobře.



Pánové a dáma známí jako Whatrock jsou na zdejších místech známí. Osobně jsem se jejich koncertům svým způsobem nějaký čas vyhýbal, možná z mé strany došlo k přeposlouchání, jelikož jejich písně a vystoupení znám. Přesto uznávám, že každý koncert u každé kapely bývá jiný. Tentokrát třeba přešli ze zvukové zkoušky rovnou ke koncertu. Rušivých elementů, kdy mi vadilo kouření nebo popíjení piva, jsem si už nevšiml. Zůstala úctyhodná práce s fanoušky a kvalitní textová stránka. Nadále bude zajímavé jejich vývoj, který přichází, pořád sledovat.



Závěrem večera, zvlášť zkráceného kvůli 22. hodině, byli oslavenci WITS. Kapela hudebně kolem ska a reggae, trochu rockové příchoti a hiphopové nálady. Přesto všechno, je-li posluchači známa historie a společenský vliv ska a hip hopu, za jakých podmínek a nálad vznikly, u WITS něco takového neuslyšíte. Kluci se v textech snaží jen pobavit, nijak společensky nemudrovat, nekázat. A... to se stává v kontextu omezování svobody politikum - hlasem mladých, co se chtějí svobodně bavit. Kluky to mrzí a mezi řeči během dne, ale také na pódiu to přirovnávají k minulým nesvobodným časům. Jakmile není akce podporovaná městem, protože akce tohoto typu to nemají za potřebí, je složitější žádat o výjimky. Přimlouvám se, aby byl noční klid posunut na jedenáctou večerní. Kdo tou dobou už spí?

A tak, na překvapení večera nakonec nedošlo. Oslavencům WITS přeju do dalších let méně omezování, hrajte si, co chcete, kdy chcete, jak chcete. Ostatní to mohou přejít a respektovat.

Wits birthday party No.2, Koupaliště Na Úpě, Jaroměř, 5. 8. 2017

úterý 1. srpna 2017

Neziskový festival jako esence otevřenosti

Městské akce mívají pro svou oblíbenost značnou tradici. Každým rokem využívají hojných prostor, které zdejší nejrozsáhlejší městský park nabízí. Masarykovy sady v Jaroměři bývají pro své dvě části využívány pro různé příležitosti různými městskými organizacemi. Ukazuje jistou pestrost a kulturnost našeho ducha.

Návštěvnost festivalu | Autor: Petr Hrudka

Kulturním, ale hlavně sociálním duchem je plný takzvaný FestNeFest pořádaný Střediskem Diakonie Českobratrské církve evangelické Milíčův dům (nikoli Československé církve bratrské, jak informuje Náchodský deník; taková církev totiž neexistuje), jenž se pyšní třeba městskou finanční podporou, ale také podporou dalších organizací, díky čemuž může být pro návštěvníky zdarma.

O akci jsem referoval před rokem, jelikož jde také o hudební festival, a dokonce občas bývám svými komentáři tak znám, že jsem chvílemi samotnými organizátory osloven, co změnit nebo zlepšit. Organizátorů a jejich dobrovolné práce si nutno vážit, protože dělají zaslužnou kulturně-sociální činnost, které není nikdy dost.

Zpočátku si návštěvníci užívali pohodové rockové muziky od Wořežprutu nabízející převážně převzaté písně, u nichž jsem si říkal, jak je zajímavé, že v současnosti stále svým způsobem fungují, přestože pro svou notorickou známost ztrácejí původní charisma a stanou se z nich písně své doby. Dnes fungují, aspoň pro mě, jako nostalgická vzpomínka s ironickým úsměvem. Cožpak dnes vážně posloucháme třeba I Love Rock'n'Roll od Joan Jett & the Blackhearts, ale proslavené verzí Britney Spears? Na druhou stranu překvapí věkový průměr muzikantů. Nebojí se a nabídnou několik vlastních skladeb. Takže, jen tak dál a neustrnout u průměrného a nicneříkajícího bandu hrajícího všechno možné, jenom ne sebe.

Mezi tím se dětští diváci věnovaly hrátkám jako malování obličeje nebo skákání v nafukovacím hradu či trampolíně, přestože jim svou pozornost věnovali také muzikanti.

Další skupinou byla Band-a-ska s pohodovou a poměrně živelnou ska muziku kombinující popovou líbivost prezentovanou jednoduchými českými texty (nepočítám jednu anglickou), u nichž jsem dospěl k názoru, že je důležitější hlavně hudební složka, ačkoli se občasným kulturně kritickým obsahem nebojí. Nechyběly tak narážky na diváky nekonečných seriálů místo poslouchání muziky. A bylo to tak vlastně správně, protože je potřeba si uvědomit, že kritičnost ke ska prostě patří.

Pánové z kapely Kohout plaší smrt hráli sice slušný punkový rock, ale postupem času se jednotlivé písně staly monotónními, bez vývoje, bez vzrušení. Takže nevadilo, že jsem na nějakou chvíli z koncertu odešel a vrátil se na konec.



Po setmění přišli Něco chybí. A opět, stejně jako minulý rok, moderátoři řešili, co kapele chybí. Bohužel těsně před začátkem přišli s řešením, snad jim pomohl někdo z diváků, že zpěváčce "chybí pindík". Takové sexistické komentáře si prostě mohli nechat pro sebe. Chápu, je těžké, co v těchto chvílích říkat. Oblibou moderátorů, jinak členů Maniac, je číst popis a historii kapel, které si zjistili na internetových profilech. Má to asi svůj smysl, přestože si myslím, že tomu přítomní příliš nevěnují pozornost a nevýhodou je, že řeknou už neaktualizované informace. Ovšem, měli se předtím s kapelou domluvit a kapela si informace má aktualizovat.



Jako komentátora hudebních akcí mě samozřejmě těší, že si z mých hodnocení hudebníci něco vezmou. A také, že mě z pódia pozdraví. Třeba zpěvačku Dominiku Doležalovou můj komentář ohledně hudebního zaškatulkování k rapu tak potěšil, že si na další koncerty vzala kšiltovku a rapové pasáže doplňuje hiphopovými gesty. Minule jsem psal, že tam vliv ska a reggae neslyším, tentokrát jo. Ony tyhle styly vlastně spolu tak nějak souvisejí. A tak je to se vším.

Lollipop-punkoví Maniaci nakonec získali místo posledních vystupujících. Tentokrát budu korigovat svá slova kritizující spojení popu s punkem, protože oni vlastně punkovou živelnost kombinují s popovými texty. Začínám je brát s nadhledem, přestože by si cizí písně už pomalu mohli odpustit, a oceňuju hudební přístup; jim jde nejspíš hlavně o pobavení, ne tak úplně o sdělení, což sami více méně přiznávají. Také je občas dobré uvědomit si druhý plán písně, kterou se snad proslavili, Čapí v kontextu čerstvě ukončeného zpěvákova vztahu.

Neziskový festival je esencí otevřenosti a bojuje se zdejší kulturní mentalitou a všeobecným zájmem o kulturní dění, které je, jaké je. Není potřeba nad tím úplně lámat hlavu, zájemce si vždycky cestu najde. A nutno věřit, že v době poměrně nepochopitelné kritičnosti vůči neziskovým organizacím, bude prostě líp.

pátek 26. května 2017

Písničkář průvodcem života

Písničkářství má mnoho podob. Za ta léta různých generací a hudebního vývoje se toho hodně změnilo. Buď k dobrému, nebo ke špatnému, respektive nic neříkajícímu. Podle mě má písničkář dát najevo svůj názor, popřípadě vyprávět smysluplný příběh nebo emoci. Nejlépe reflektovat okolní svět. Být nohama na zemi, být pokud možno realistický. Nenabízet nicneříkající únik od reality. Být svým způsobem příjemným průvodcem po světě.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1570286409648370&set=pcb.1570287129648298&type=1&theater

Takhle se cítím při poslechu písní Petra Matyáše Cibulky, který před několika dny vystoupil na akci Proč? Proto! na Masarykově náměstí v Hradci Králové, a sám o sobě na místě prohlásil, že je politický. Má pravdu. Písničkář takový má být, chcete-li, nemá být apolitický. O několik dní později uspořádal se svými (hudebními) přáteli společný koncert v akademickém klubu.

Petr Matyáš Cibulka a hosté, AC klub, Hradec Králové, 24. 5. 2017

Návštěvníka mohly potěšit razítka u vstupu obsahující muzikantovy iniciály. Následně pak přítomnost posluchačů a posluchaček více věkových kategorií, což signalizuje, že mladá tvorba, Matyáš má za sebou osmnácté narozeniny, promlouvá i ke starším generacím, nejenom ke svým vrstevníkům.

Zpočátku překvapila zvolená dramaturgie, kdy je (Petr Matyáš Cibulka je doprovázen Adamem Vojtěchem na cajon) po třech písních na pódiu vystřídal jeho muzikantský a herecký kolega Miloš Fejgl prezentující písně své kapely v kombinaci elektrické kytary a elektronické flétny (poměrně zajímavé), a takhle se postupně předvedli všichni. Ačkoli klub ze začátku naplnila poněkud temnější atmosféra, nastoupilo menší odlehčení jak ze strany Karla Peška a Moniky Janákové nebo Michala Horáka, který jako úspěšně čerstvý maturant sklidil ohromný potlesk se svou písní Maturita a netajil se punkovým přístupem, kdy ho na poslední chvíli doprovázeli kamarádi na housle.

Dvojice Karel Pešek a Monika Janáková, doprovázející na piano, ukázali tradiční podobu s písněmi pravděpodobně vzniklými v rámci divadelních her, jak sólo, tak v duu s hereckým kolegou, ale samostatně jakž takž fungovaly a měly co říct, nebo se známou písní Štěstí je krásná věc; jak si s notoricky známými melodiemi pohrát. Mimochodem Karel Pešek prokázal jistý důvtip v podobě stand-up comedy a jako herec, že umí opravdu dobře zpívat.

Tradičnost písničkářství a jistý smysl pro humor nechyběl ani u Ondřeje Podeszwy z kapely Meziměsto, jež přítomné rozesmál svým pojetím rozdílu, kdy on má málo vlasů a Matyáš zase hodně.

Ačkoli nastaly chvíle, kdy jedna paní odešla, protože jednu písničku prostě nemá ráda, a zase se vrátila, nebo přišli dva příslušnici policie, kteří si prostor klubu začali fotit, byl to poměrně povedený večírek. Umělci nabídli smysluplně vážné texty mající celkem líbivé melodie, což je dobře, přestože občas zápasili se srozumitelnou artikulací.

Nemají romantické nebo depresivní období, nepracují s myšlenkou teď a tady, kdy písně v jiném kontextu jednoduše nefungují a přestávají bavit a cokoli říkat, snaží se prvoplánově líbit a pocit záhy vyprchá. Jsou nadčasoví. Text písně Lidstvo žere šrouby se mi prostě honil hlavou ještě den poté. Tak se těším na plnohodnotné desky.

Autor: Petr Hrudka

Elektronický Kittchen odzbrojující, prožitý a vtahující

Prostory určené muzikantům zahaluje mlha, což v kontextu trička, který má Jakub König na sobě, na němž je kreslený portrét Aloise Nebela, dá...