pátek 23. prosince 2016

Factorial! Orchestra nabídl tolik potřebný svěží vítr do známých vánočních koled

Blíží se Vánoce. Dny klidu a míru. Dny pohody. Dny, kdy si připomínáme narození Ježíše Krista v Betlémě. A tak prožíváme dny, kdy se procházíme po vánočních trzích nebo obchodech, kde zní vánoční koledy, jejichž poslech po těch letech musí omrzet.

Factorial! Orchestra | Zdroj: Facebook

Před časem jsem se zúčastnil slavnostního rozsvěcení stromu na jaroměřském náměstí, kde zpěv tradičních koled obstaral pěvecký sbor Ostrováček složený z žáků základní školy Na Ostrově a v té době, tedy při první adventní neděli, jsem neskrýval kritický pohled. Na tu školu jsem chodil taky a v Ostrováčku jsem zpíval pár let, přibližně více než před deseti lety, a osobně jsem pociťoval návrat do svých dětských let. Upřímně to není myšleno v dobrém. Neproběhla totiž žádná změna, oni hrají pořád to samé. A říkám si, jestli jim z toho hraní už nejde vánoční hlava kolem.

Hlava kolem z něčeho podobného určitě šla Zdeňku Boreckému, kapelníkovi a trombonistovi Factorial! Orchestra, který se ve svém hudebním angažmá věnuje kde čemu. (Co se týče hudební stránky, znám ho hlavně z rockově metalové kapely Whatrock, kde hraje mimo jiné se svým bratrem a v těchto dnech svou snoubenkou, se kterými spolupracuje právě třeba také ve Factorialu.) Hlava kolem mu šla hlavně proto, že má za sebou početné turné s jiným orchestrem, a v rámci každého koncertu hráli přibližně dvakrát nebo třikrát Veselé Vánoce. Těch koncertů bylo přes třicet.

Bylo to znát. A Zdeňkovi to prospělo. První část vánočního koncertu přinesla pro mě už známé úpravy známých písní, takže jsem slyšel, co jsem očekával, v pořádku. Na druhou stranu posluchače naladili na patřičné jazzově funkové vlny, které zakončily Pastýřem asociálem, tedy poupravenou písní Heaven On Their Minds z rockové opery Jesus Christ SuperStar, čímž se před pauzou opravdu trefili. Kromě toho nechyběl vytříbený humor od moderátora a zároveň kytaristy Jana Báry, protože píseň Highway To Hell uvedl jako vpravdě vánoční. Vtipný byl celou dobu, třeba při uvádění právě Pastýře asociála, kterého původně chtěli věnovat těm, co dali na facebookovou událost "mám zájem", ale nepřišli, pro jejich překvapení byla ale vskutku slušná návštěvnost, takže přišli i ti, co mají zájem, včetně mě.

Druhou část otevřela píseň Jüngle Bellz, tedy první ochutnávka z jejich čtyřpísňového alba Vánoční nadělení EP. Přichází moje vánoční naladění, které není znechuceno ohranými koledami z rádií, obchodů nebo trhů. Těší mě, že si Zdeněk dovolí do nám zafixovaných melodií trefně rýpnout jiným rytmem, občas jinou melodií. Přesně to do sebe pasuje.

Naživo písně působí živelně, celou dobu si všímám té hudební a parťácké chemie působící po celém osazenstvu, které se nebere příliš vážně a snaží se, aby je to neustálé hraní pořád bavilo. Tak si říkám, když ty písně hrají pořád a pořád dokola, opravdu ještě potřebují stojánky s notami? Ale ničemu to nevadí, protože správně nedochází k přehnané taneční exhibici, kterou očekáváme u jiných kapel.

Dochází ale k pěveckým exhibicím, které jsou hlavně ze strany Martina Růžy (původně koledy s orchestrem nazpíval Jakub Kubín jako host, ale onemocněl) podle mého na hraně snesitelnosti. Upřímně mám totiž problém s jeho až operním rozsahem, který s jazzovými groovy jen tak tak pasuje. Občas si prostě říkám, jestli to náhodou nepřehání? Mohli si odpustit roztleskávání publika a třeba závěrečnou píseň před přídavkem Narodil se Kristus Pán opravdu mohli nechat čistě na publiku, bylo by to hezčí. (Ale líbil se mi dívčí duet Zdeňky Pozůstalové a Barbory Pekáčové.)

Mimo toho bylo poměrně zajímavé sledovat obsluhu Náplavky, jak si sami koncert užívají. Kromě toho ve chvíli, kdy hráli Purpuru, přišel zajímavý pohled na část publika, ve kterém se několik dvojic oddávalo vánočním vlnám známé Šlitrovy/Suchého písně. A tak mě napadá, že text má tak nějak sexuální význam. Sice to asi není pravda, ale mohla by být.


Vánoční písně pak byly doplněny dalšími koledami, které nebyly vydány na albu a je to poměrně škoda. Posluchač si je ale mohl užít na místě. Mohl si užít bratrského rapu Pásli ovce valaši, který působil jako milé zpestření. S koncertem jsem náramně spokojen, správně vánočně naladěn a nyní nebudu chtít slyšet nic jiného, co se týče vánočních koled, než Vánoční nadělení. (A vánoční perníček F!O EP, který upekla Zdeňka Pozůstalová si rád sním s doufáním, že je to právě ten jeden ze tří, které Zdeněk zdobil.)

Hlavně proto, že nejde o běžné americké koledy, cením si výběru českých písní či českých verzí. A vlastně je dobře, že jich je jen pár, protože se jako posluchač necítím přeslazen a neříkám si, že jde o průměrnou marketingovou záležitost, kterých může být z jiných stran plno. Nebo někoho ty vánočně speciální alba opravdu baví?

Factorial! Orchestra, Náplavka, Hradec Králové, 22. 12. 2016

středa 21. prosince 2016

Tři divoké zbraně přinesly pořádnou nálož. Už jsme doma pro někoho zase avantgardní kakofonii

Každý páteční večer procházím stejnými ulicemi, přecházím stejnými železničními přechody, u kterých mě pokaždé překvapí, že jsem tam dorazil ve chvíli, kdy se rozběhne výstražné zařízení a čekám několik minut, než přejede vlak a než se závory zase zvednou.

Miroslav Wanek z Už jsme doma | Zdroj: iDNES

Procházím chodbou, která se za tu dobu, co sem chodím, nezměnila. Otevírám modré, polepené dveře a zdravím se s kamarádem. Platím vstupné, dočkám se upozornění, že ohlášená kapela The Rocket Dogz nevystoupí a místo ní hrají mně dobře známí Three Wild Guns. Vím o tom. Ještě před odchodem jsem se to dočetl na Facebooku.



Mrzí mě to, ale zase vím, že tři divoké zbraně jsou víc než adekvátní náhradou. Obě kapely hrají prakticky to samé, takže to na očekávané směsici žánrů nic nemění.

Přecházím do hospodské části, zdravím se s obsluhou a objednávám si pivo. Tradiční pití na rozjezd. Přisedám si k přátelům u stolu a užívám si vzrůstající se atmosféry. K. si všímá, jak si všímám zatím poněkud nevalné návštěvnosti a s úsměvem konstatuje, že vyhlížím ty davy. Má pravdu. Oprávněně čekám více než několik desítek lidí. Jsem si vědom toho, že hlavní hvězda večera má ve městě jméno. Možná poněkud překvapivě, po těch letech. Ale to už tak bývá.

Bavíme se. Popíjíme. A po několikaminutovém čekání se vydám do koncertního sálu, kde už to pánové rozjíždějí. Však je znám. Na chodbě se se zpěvákem a kytaristou v jedné osobě pozdravíme, vnitřně mě potěší, že si mě z minulého seznámení a povídání pamatuje. Vím, co od nich očekávat. Pořádnou nálož rockenrollového ražení. Sem tam nějaké to country, ale ne tradičně suché. Líbí se mi, že si z toho sami nic nedělají, občas přiznají, jak jsou trochu opilí, ale na hudební kvalitě to má vlastně pozitivní následky, třeba odbourává nervozitu. Líbí se mi, jak Řezňa skromnými gesty děkuje za potlesk. Líbí se mi, jak Lukáš zase dělá pořádné a přitom viditelně jen tak tak jednoduché hrátky s kontrabasem. Neberou se příliš vážně, jednu skladbu klidně rozehrajou natřikrát. A potěší, respektive jejich úspěšné přijetí potvrdí kotel roztančených lidí. Nakonec ani nevadí, že občas hrají převzaté skladby.

Po čase je vystřídá undergroundová legenda Už jsme doma s Miroslavem Wankem. Je skoro narváno a já se tomu divím. Jak to, že v dnešní svobodné době pořád fungují kapely vzešlých z totalitně nesvobodného ovzduší? Upřímně si přiznejme, že jiné skupiny přežívají ze setrvačnosti, až se z toho (a samozřejmě nejen z toho) třeba plastičtí lidi rozpadnou na dvě. Člověk to pak musí přijmout, jako jakýkoli rozpad jakékoli skupiny, a mnohdy se tomu nediví. Někdy to je prostě lepší.

Už jsme doma jsou jiní. Asi. Při poslechu si vzpomenu na Konfrontace Petra Fischera o jejich kultu. Jiní jsou především v hudbě, která pro každého není. Dokonce ani ty, které poslech třeba Plastic People of the Universe neomrzí a každým takovým poslechem objevují nové a nové hudební vrstvy, poslech Už jsme doma zaujmout nedokáže. Jak po koncertu poznamenal K., který koncert do konce nevydržel, vnímal hudební kakofonii. Nepříjemnou. Má pravdu. Schází v tom zapamatovatelná a něčím úchvatná melodie. Svým způsobem jejich kult a pozoruhodnou popularitu potvrzuje výkřik z publika na adresu Miroslava Wanka: "Hobluj, dědku!" A tím to hasne. Samozřejmě, ať se jim ve spolupráci s výtvarníkem Martinem Velíškem, na jehož výstavy Wanek zval, daří a ať se jim do dalších let daří. Ale tím to pro mě hasne. Klidně zase zajdu, ale pořád jejich avantgardní muziku poslouchat nemusím.

Večer pro mě končí několika přátelskými rozhovory, pár přátelskými panáky, a tak časem v nočních hodinách odcházím společensky unaven, ale přesto spokojen s další akcí, a pro nový rok doufám v lepší časy.

Three Wild Guns a Už jsme doma, Bastion no. 35, Jaroměř, 16. 12. 2016

úterý 13. prosince 2016

Snová atmosféra dominovala tanečně zběsilému horizontu elektronické partičky

Páteční večer bývá poklidný. Procházím notoricky známou cestou do klubu na jednom konci města, který se postupně mění ve vojensky historickou část z tereziánských dob. Tím, že člověk překračuje nebo přejíždí dva mosty umožňující bezpečný přechod přes dvě řeky, jako by se dostával zpátky do minulosti. Ještě před nimi se ale nachází Bastion s číslem 35.

Skyline | Zdroj: idnes.cz

Část opevnění vystupující mimo samotnou hradbu. Čas od času se mezi návštěvníky objevují tací, kteří si historického objektu váží a obdivují. Občas se někteří zajímají, jestli takových prostor je v okolí víc. Leckdy samotní hudebníci během svých vystoupení vyzdvihují unikátnost pevnosti. Však Josefov patří společně s Terezínem k dochovaným pevnostem.

Osobně si vážím, že se někdo stará o městské kulturní naplnění, ale nutno podotknout, že v tom tenhle Bastion není ojedinělý, svým zaměření je však podle mě specifickým.

Stojím u baru, pozoruju návštěvníky, jak se baví, pijou a porůznu tráví zbývající čas do začátku koncertu. Mezi známými jsem si tak vysloužil různá označení o nezaujatém pozorovateli. Nestydím se za to. Postupně, pokud je ta možnost, se však přidávám k dalším známým nebo se prostě bavím s majitelem klubu, se kterým vesměs po každé komentujeme politicko-společenskou situaci dneška s ohledem na minulost reflektující kulturní návyky návštěvníků. Probíhá běžná konverzace nad pivem.

Vzpomíná na silné roky, kdy tady vystoupila kapela Skyline, na jejichž dnešní koncert opět všichni čekáme. Dřív na ně chodilo takřka dvě stě lidí, což je na zdejší poměry vysoké číslo. Každým rokem se číslo snižuje. Snad to není žádné tajemství, ale říkám si, že jako u každé jiné skupiny časy možná pominou. Jako by jejich muzika už tolik nelákala. Možná.

Přitom, jak podotkla kamarádka při objednávání si piva, jejich aktuální deska, jež jsem ohodnotil pětašedesáti procenty, je dobrá. Vlastně to celé vystihla. Sice nedělají úplně nejskvostnější taneční hudbu, to si přiznejme, ale sám se nemůžu úplně ztotožnit s až příliš kritickým pohledem, že by přistupovali k taneční muzice podobně jako Kabát k rocku.

Časem je reprodukovaná hudba dokreslující klubovou atmosféru vystřídána taneční muzikou puštěnou z koncertního sálu. V pravý čas utichne a začne více než hodinová elektronická nálož horizontu. Ono to svým způsobem všechno začíná dávat smysl, začínají první tóny breabeatové muziky, pokud se nepletu, jako by hudebníci ze začátku vzpomínali na své první desky. Celé to dokresluje promítačka zobrazující snovou atmosféru nebo různé obrazce. U nich neplatí, že by vizuální stránka dělala umělecké pozadí, ale naopak umělci tomu sekundují. Nejsou dominantní, těmi hlavními postavami. Na prvním místě tu je hudba.

A divák se může cítit být toho součástí, zvlášť když vizuál svítí na jeho zdviženou ruku. Třeba. Ať už si o Skyline myslíme, co chceme, musí se uznat, že koncertní atmosféru zvládají perfektně. Pak nastanou památné okamžiky, kdy v klidných chvílích světla hladí cihlový strop bastionu a z obou stran je vidět krásná stínová zpěvaččina silueta.

Samotní hudebníci se pak omezí jenom na příjemný pozdrav "ahoj parto", bez žádných dalších průvodních řečí mezi písničkami. Sami přiznávají, že za ně mluví hudba. Takže koncertní zážitek bohužel trochu brzdí delší pauzy mezi jednotlivými písněmi, kazí občasné pokřiknutí "udělejte bordel" a mnou protivné roztleskávání, které ale tak tak přechází k správnému rytmickému potlesku. Takže budiž.

Získávají si mě hlavně tím, že si asi v polovině všímají různých mezer v publiku, a tak... "Pojďte blíž, my vás neukousneme. A pokud jo, tak to budete mít jako památku." Doplňující neustálým až zběsilým zpěvaččiným tancem, jak si elektronickou, chvílemi až dubstepovou muziku užívá. Tak to má být.

Neznalý, respektive ten, který jejich muziku příliš neposlouchá, tak uznává, že zažil povedený, ba výborný koncert kombinující jak hudební, tak vizuální složku dávající zážitku vyšší rozměr, protože tuší, že ty texty tak úplně světoborné nebudou. Proč taky. Takže odchází spokojen. A já vlastně taky.

neděle 4. prosince 2016

Večer zpříjemňovali indie folkový písničkář a jazzově funkoví minusové minuty

Otevírám dveře klubu a všimnu si poměrně slušného zaplnění barové části, kde lidi tráví čas před začátkem koncertu. Zpozoruju, že můj bývalý spolužák, který tu má na starosti odbavení přicházejících za účelem vybírání vstupného, se právě věnuje jiným návštěvníkům v šatně. Slušně počkám, za což mi poděkuje. Jiní by asi bez obav prošli dál.

minus123minut | Zdroj: Facebook

Prohodíme spolu pár slov. Většinou se už od něj dozvídám, kolik se prodalo vstupenek v předprodeji a kolik jich zatím je už teď. Postupně číslo i při pokecu během přestávky stoupá ke stovce. Opravdu slušné, zvlášť na poměry jaroměřského klubu. Sami jsme si vědomi, jak to je. Zatím se spolu loučíme, abych si objednal pivo a tím podpořil chod klubu.

Místní mě už nějaký pátek, akce se tu skutečně konají většinou v pátek večer, znají, takže výčepnímu stačí říct, že si dám pivo. Náhle si všimnu dvou papírů nalepených na lednici plné tvrdšího alkoholu, vína nebo nealkoholických nápojů informujících, že tady je Spolek Bastion no. 35 - nezisková organizace. Nikdy předtím to tady nebylo. Není divu, když od začátku prosince funguje elektronická evidence tržeb a touhle informací nám dávají najevo, že se klubu netýká, protože nemá tak vysoký obrat. Tu hranici nikdy nepřekročí. To všichni víme. Tak to je.

Piva se po nějaké době dočkám, zaplatím a přidám se ke stolu, u kterého sedí staří známí. Proběhne klasická konverzace, jak se máme, co je u nás nového, a tak. Jako vždycky, když se tady vidíme. Dojde i na chvíli, kdy se pozastavuju nad tím, že tu jsou malé děti, ale vlastně proč ne. Jak jinak je vychovávat k dobrému hudebnímu vkusu, než právě návštěvou podobných koncertů? Snad to pro ně, neposilněné alkoholem, není tak náročné. Příjemný večer začíná a všechno dokresluje reprodukovaná hudba, stylově rocková, chvílemi poměrně undergroundová. Jak se patří.

Průběžně se zdravím s dalšími známými, třeba kluky z jiné kapely, což mě potěší. Muzikanti chodí na koncerty jiných kapel a to ani ten večer sami nemusí hrát.

Časem si uvědomím, že je puštěná tak nahlas, že není moc slyšet, zda už muzikanti hrajou. Ono to u předkapely zase tak nevadí, tedy to, že si jich všimnu třeba až po první písničce. Aspoň jsou už rozjetí a v příjemné hudební náladě.

Peter Aristone | Zdroj: iDNES

Odkládám prázdnou sklenici od piva za bar a jdu si poslechnout Petera Aristonea, slovenského indie písničkáře, který nás má rozehřát. Příjemná muzika. Ačkoli má základ ve folku, na pódiu stojí v popředí s elektroakustickou kytarou, není sám. Jeho muziku dokreslují violoncellistka, klavírista a bubeník. A je to náramné. Společně ten folk zkrášlují svým způsobem tanečními prvky známé z popových hitů míchajících drum'n'bass s country. Nezní to vůbec špatně a úplně hloupě jako v případě těch hitů, které bývají přeprodukované a zahuštěné tuc tuc tóny bez valného smyslu. Nádherná atmosféra, kterou pro mě kazí roztleskávání. Osobně jej nemám rád, jenom v případě, pokud začne samo publikum, nebo ho muzikant použije decentně v rámci rytmu hudby. Tady se to nepovedlo a ze začátku se lidi nechytají. Možná pochopitelně. Hudba jako taková mě ale příjemně roztancuje. Aspoň se o to v rámci svých sólových možností snažím.

Během koncertu občas odcházím pro pivo, a tak si povídám s přáteli a sdílím jejich bezprostřední reakce, které jsou více méně shodné, respektive jim dávám za pravdu. Ano, příjemná, pohodová muzika, u které vlastně člověk nemusí být úplně nutně pořád přítomen na hlavním sále. Ono se toho na pódiu zase moc neděje, to si přiznejme.

Koncert minus123minut | Foto: Petr Hrudka

Po přestávce přichází hlavní hvězda večera, jazz funkoví minus123minut. Před sedmi lety ukončili kariéru jako -123 min. A teď se zase dali dohromady. Předtím jsem o nich jenom slyšel, nikdy dřív je neviděl a nic jsem si od nich nepustil. Možná to byla chyba, což zpětně uznávám, když konfrontuju kamaráda se svým bezprostředním názorem (ale něco na něm pořád bude, pořád si za ním tak trochu stojím). Říkám mu totiž, že mi v tom chyběla špinavost a jistá míra improvizace. Vyvádí mě z omylu (později jsem si to zjistil), totiž jejich síla spočívala především v živých vystoupeních, které jsou z velké části tvořené improvizací. Ale nějak to během koncertu moc nevnímám, to muzikantství ano. Budiž.

Problém ale vidím v onom znovu spojení se. Necháme se překvapit, třeba z toho něco nového bude, ale jaký jiný, kromě společného vystoupení za účelem nostalgického vzpomínání na staré dobré časy z počátků skupiny, důvod comebackové turné vlastně má? Lidi jsou však spokojeni, jak jinak. A o tom to je.

Na závěr večera pomáhám s úklidem aparatury, trávím pozvolný noční čas popíjením alkoholu a popovídáním si s přáteli, kteří zůstávají do zavíračky. Kamarád mi třeba vypráví dávnou historku týkající se mého táty, který zemřel před osmi lety, a Ivana Martina "Magora" Jirouse, s nímž měl dělat rozhovor. K čemuž právě nedošlo. Večer pokládám za příjemný.

pondělí 28. listopadu 2016

Lidi reagovali na výsledky populární ankety, lepší bylo trávit večer přímo na koncertech

Sobotní večer lidi trávili u televize. Nejspíš. Nebo prostě někde jinde. Poslední dva roky mám to štěstí, a myslím to vážně a upřímně, že místo koukání se na přímý přenos předávání cen Český slavík, mohu dát přednost návštěvě svého oblíbeného hudebního klubu Bastion no. 35 sídlícího právě v jednom z josefovských bastionů.

Rituály | Zdroj: Bandzone

Uznávám, že je klub mým oblíbeným taky kvůli tomu, že nám město a lidi v něm žijící prakticky nic jiného, dalšího nebo vhodnějšího nenabízí. Taky proto si ze mě někteří přátelé dělají tak trochu srandu, že na ně působím jako místní štamgast. Něco na tom bude. A prostě je občas lepší vyhnout se televizi, kterou bez tak prakticky už moc nesleduju, jít na živou muziku, a popřípadě se druhý den se při kocovině dozvědět z internetu, co se ten večer stalo.

Po sociální síti se to hemžilo různými komentáři reagující na stříbrné umístění Ortelu, potažmo jeho zpěváka Tomáše "Ortela" Hnídka právě v této anketě. Stačilo k tomu něco málo přes 20 000 hlasů (pro zpěváka přes 16 000). Na jednu stranu se tu umělci kritizují za politická vyjádření, a pak se tu hlasuje pro skupinu, v jejíž textech se to politickým kontextem svým způsobem jen hemží. Obě strany totiž hlásají svůj pohled na věc, každá jinou formou.

Je otázkou, jak lze v dnešní době výsledky brát vážně, protože se vítězové několik let nemění a už vůbec nereflektují kvalitu umělců. Jakou to má vypovídající hodnotu? Vlastně jenom tu, že se skutečně naše politické názory promítají do výsledků ankety popularity umělců. Ukazuje nám to, co dvacet nebo třicet tisíc lidí poslouchá. Mimo to se opravdu divím, že fanoušky takových kapel a samotné kapely takové ceny respektují, hlasují a cenu si přebírají.

Různé reakce od fanoušků nebo samotných hudebníků jsou ale legitimní a naprosto v pořádku. Jenom moc nenabízejí, co s tím dělat.

Na sobotní koncert tří skupin přišlo nakonec pár desítek lidí. Osobně jsem jich čekal víc. Ale prakticky to, kromě finančních důvodů, moc nevadilo. Kapely si to svoje odehrály. Poznal jsem rockovou kapelu Flattus nabízející slušnou muziku. Občas bych ale očekával temnější zvuk, který by kupříkladu písni Děti noci dodal vhodnější atmosféru.

Debutovou desku Vsaď na černou jsem černému popu Rituálů ohodnotit prakticky průměrnou známkou. Nic moc totiž nenabízejí, ani na živo. Jejich pěvecký projev je méně charismatický než u Flattusu. Sice mě zaujali přítomností slečny dodávající ženský zpěv a lehce gotický element, ale málo využitý. Zpěvačka jim víc sluší.

Večer, respektive noc zakončili mí čím dál víc oblíbení WITS, což znamená What Is This Shit. Přitom to vlastně sračková muzika vůbec není. Přinášejí totiž mnohdy zajímavou kombinaci ska a rocku. (A svou verzi skladby Muchomůrky bílé zvládli se ctí.) Jenom si člověk musí k nim najít cestu a přijmout jejich vztah k textům. Ty bývají totiž prakticky o ničem, ale je takřka kouzelné a právě vtipné, že sami to přiznávají a jde jim spíš o tu muziku. O tu jde totiž především.

Ani jedna skupina se nemůže pyšnit umístěním v anketě a je to tak prakticky dobře, protože zájem o ně vyjadřují roztančení fanoušci na koncertech. Kéž by jich bylo víc...

pátek 25. listopadu 2016

Koncert Vltavy byl příjemný, jenom chyběl větší nadhled a humor, který nakonec obstaral divák

Během cesty do hudebního klubu Bastion no. 35, kam takřka pravidelně chodím, jsem se náhodou potkal s kamarádem, který mířil do stejného cíle. Po různých zkušenostech jsme si říkali, kolik asi přijde lidí. Můj odhad se více méně naplnil, protože se mi poslední dobou zdá, že se návštěvnost vesměs ustálila na počtu několika desítek lidí. A během koncertu jsem si taky říkal, jestli to je přesný obraz toho, kolik lidí průměrně chodí na kapelu, jíž nejslavnější skladba vyšla na albu skoro před dvaceti lety.

Vltava | Zdroj: supermusic.sk

Koncert Vltava se svým zpěvákem Robertem Nebřenským zahájila právě písní Marx, Engels, Beatles, následovanou jejich nejstarším kusem. Po úvodu třech písní přišli s třemi písněmi z nejnovější desky Čaroděj a v tu chvíli se ukázalo, jak a kam se za tu dobu vlastně posunuli.

Před časem jsem sám desku hodnotil s konstatováním, že skupina nabízí poměrně milé písně bez překvapení, prostě tak, jak hudebníky známe. Po první části vystoupení jsem se právě kamarádovi svěřil, že to na mě působilo nostalgicky. Ono to je právě nejspíš účelem. Posluchači dostanou písně, které znají deset nebo dvacet let a zjistí, že se nic moc nezměnilo.

Ale, abych jim moc nekřivdil, druhá část byla lepší. Měla větší šťávu a odpich. Ukázalo se, že přes milé, snivé a lahodící texty nemající příliš pevné nohy na reálné zemi, což dokazuje právě Čaroděj, kdy jde o přenesení našich barevných snů, jde o výtečné muzikanty mající naopak základ ve swingu a jazzu. Došlo tak k posluchačsky, možná ani ne vybroušeným, ale přesto uchu lahodícím, melodiím, kdy kde kdo uznal jejich um.

A taky asi nadhled, který k projevu Roberta Nebřenského tak trochu patří, ačkoli by si mohl jako herec dovolit více, protože v jedné chvíli, kdy dokončovali jazzově laděnou skladbu, jeden z diváků hlasem imitoval Louise Armstronga.

Pokud jsem se tedy ze strany kapely humoru nedočkal, vrátilo mi to publikum. Milý a příjemný koncert, jenom bych pro příště uvítal, aby zpěvák neměl proslovy mezi písněmi během potlesku, nevím, jak ostatní, ale takřka jsem mu nerozuměl.

Nakonec to byl vydařený večer, protože, když jsem mířil na pivo, potkal jsem cestou Matěje Hollana. Takže to za to stálo.

neděle 13. listopadu 2016

Vision Days promítají punkový pohled na svět. Nabízí odpověď ohledně propojení politiky v umění

Do místního hudebního klubu chodím rád. Nejenom kvůli živé muzice, přičemž se mnohdy seznamuju se zajímavými přístupy k hudbě, příjemnému zázemí, které svým způsobem ztvárňuje tmavě červená omítka, jak jsem se už dřív ale dozvěděl, chystá se mírná rekonstrukce, kterou ale každopádně má za sebou zadní část barové sekvence, již zdobí plakáty hudebníků v klubu již hrajících, ale také sem chodím kvůli přátelství, což je asi to nejdůležitější.

Vision Days | Zdroj: Facebook

Své přátelství můžeme vyjadřovat jakkoli. Tím, že zaplatíme vstupné a koupíme si něco k pití, čímž podpoříme jak klub, tak hudebníky. Tím, že půjdeme na ten koncert jako takový a snaživce podpoříme potleskem. Tím, že si navzájem popovídáme buď se starými známými, nebo se s někým naopak seznámíme, a nebo že si navzájem sdělujeme pocity z koncertu nebo prostoru.

Přátelství jsem vyjadřoval tím, že jsem si pokecal s dalším návštěvníkem o druzích piva, která si kupujeme - oba pochopitelně jiné. U stolu jsem poslouchal konverzaci mezi kamarády a jejich plány. Nebo jsem si popovídal s bývalým spolužákem ze základní školy, který mi čas od času říká, kolik přišlo lidí a kolik by jich přijít ještě mohlo, aby se večer finančně pokryl, a nebo třeba řešil, že mám na bundě placku Hate Free. Patřil k těm, jimž smysl projektu poměrně uniká, respektive se právě zajímají o to, o co mi jde, když to nosím. Nebyl jediný, kdo se mě poměrně oprávněně ptal, jestli nesnáším volnost. Nemám mu to za zlé, nikomu to nemám za zlé, naopak to tvoří prostor pro vzájemně přátelský rozhovor a toho si cením.

Není úplnou náhodou, že o svých zážitcích z pátečního večera referuju takhle obšírně, protože se to přátelství zrcadlilo během koncertu Vision Days, kteří mě nevědomě mystifikovali už tím, že jsem si myslel, že hraje Kohout plaší smrt, protože měli jejich logo na bicích. Přátelství tady funguje jako propůjčené bicí, možná taky z praktických důvodů, aby další výměna příliš nezdržovala.

Koncert Vision Days | Zdroj: visiondays.cz

Koncert byl opravdu přátelský. Nevadilo, že si zpěvák sundal tričko, ba naopak. Někdy jsem se cítil dokonce trochu trapně, když jsem stál v sále v bundě a kolem mě prošli asi dva pánové bez triček. Koncert je očividně zahřál. Bylo tam, jak v klubu, tak v sále, vskutku příjemné teplo. Přátelství se mezi publikem projevovalo tak, že v jednu chvíli sami zpívali píseň, kterou chtěli. A zpívali si taky text Cesta do hlubin punkáčovi duše, který má pro mě osobně náběh stát se punkovou hymnou. S tím tak trochu souvisí můj společenský postoj ohledně Hate Free, protože se v textech Vision Days správně promítá punkový, pro někoho anarchistický ve smyslu ani pravicový, ani levicový politický směr.

Pro každého může být otázkou, jestli řešit politiku v umění. Osobně si myslím, že to tak správné je a domnívám se, že tvorba Vision Days nabízí další možnou odpověď.


Na konec se omlouvám kapele Kohout plaší smrt, že jsem musel před začátkem jejich koncertu odejít. Snad to příště vyjde.

neděle 23. října 2016

Správně prožité koncerty jsou o užívání si bez ohledu na počet přítomných diváků

Navštěvování koncertů považuju za nejdůležitější podporu muzikantů, kteří se rozhodli věnovat se hudbě. Pro mě a možná pro značnou část hudebníků má právě koncert větší cenu a smysl než prodej hudebních nosičů, značně tomu napomáhá fakt, že současnost nabízí tolik možností, jak se k hudbě dostat. Kromě dalších důvodů beru navštívení koncertu jako nejlepší možnost, jak poznat další muzikanty, ke kterým bych marně hledal cestu, protože běžně tvrdé žánry nevyhledávám.

Denoi | Zdroj: Facebook

To platí pro koncert Denoi nebo Atari Terror (měli vystoupit také Ten Sticks, ale pro nemoc účast zrušili), kteří vystoupili v jaroměřském klubu Bastion no. 35, jenž se snaží oživovat skomírající městský kulturní život. Že se ve městě kromě jednorázových, ve smyslu jednou za rok, nedějí hudební události, to si přiznejme. Právě proto jsem vděčný za klub, který tu má snad už dvacetiletou tradici. Aspoň je to jeden z mála důkazů, že se u nás něco děje. Jistě, kupříkladu základní umělecká škola pořádá vlastní koncerty, ale jde o jinou záležitost, spíš pro rodiny a přátele. Občas se koncerty konají buď v muzeu, na podloubí nebo v jednom hotelu, ale nejde o masové záležitosti. Nedávno tu vznikl Nároďák, ale převzal pouze úlohu lokálního klubu, který nic jiného, než běžné diskotéky nebo koncerty revivalů či kapel nižších kategorií, nenabízí.

Tyto myšlenky mě napadají vlastně poslední dobou po každé, když otevřu dveře do klubu a nabídne se mi pohled do hospodské části, ve které se nachází téměř deset lidí. Jistě, bylo po osmé večer, ale pocit jakési nenaplněné touhy být ve slušně zaplněném, nikoli nutně přeplněném klubu se nenaplnil. A jako návštěvník, kterému záleží na přiměřeném zdaru hudební akce - jak pro organizátora, tak pro hudebníka a potažmo posluchače - si říkám, kde se stala chyba. Proč lidi neláká jít do klubu v pátek večer, poslechnout si vesměs dobrou muziku, něco popít, případně si vzít kamarády, s nimi si popovídat, a pokud patříte k těm výřečnějším, bez problémů si popovídat se samotnými muzikanty?

Bohužel situaci nezměním. Proto mi nezbývá, než si samostatně užívat hudebnímu zážitku, který Denoi nabízí. A bylo to výtečné. Patří k těm, kteří sice hrají metal, ale syntezátory a elektronický zvuk nepovažují za něco nevhodného. Ba naopak. Kromě zpěvu, který vnímám jako řvoucí zvuk, využívají rap a hiphopové rytmy. Povedlo se jim to, líbilo se mi to, ačkoli nevýhodou podobných technických kombinací je, aby se správně živě trefili do rytmu a zvuku nahraných pasáží. Aby to ladilo, to se ne úplně a vždycky zdařilo. Na rozdíl od studiových verzí na albu; koncert se mi celkově zdál více elektroničtější, než jak představuje album Disco Violence. Ale důležitější pro mě je, jak si to sami užívali (přičemž v jednom okamžiku muzikant tak skákal, až upadl, ale vzal to do hry), bez ohledu na počet přítomných diváků, a jak si to užívaly tři slečny v první řadě dávající jasně najevo, jak může být elektronicky metalová muzika vlastně tanečním způsobem vyjádření nasranosti, nespoutanosti a prostého odreagování se, mající ale hlubší význam, protože v jedné chvíli měl Martin Pindeš v roli packer spread (jak se označuje na facebookovém profilu) politicky laděných několik slov. Bohužel v té změti metalového hluku pro mě zanikl...



Druzí byli Atari Terror přinášející metal s hudebním přesahem. Nešlo totiž o běžné řvaní a hraní tvrdé muziky. Na pódiu stála banda chlapů, přičemž jeden ze zpěváků byl pouze v kalhotách. Atmosféru dodával hlavně poměrně zvýšený počet lidi v publiku, ačkoli to tak podle fotky zveřejněné na facebookovém profilu kapely nevypadalo. (Ale nejde o nejdůležitější záležitost při koncertu.) Prostě hráli skvěle. Jistě, dělali si legraci, ale mezi komentáři se objevovaly hlasy, že to snad bude lepší a že nevěří, že jde o Bastion. Kdo přišel, užil si. Ti, kteří je slyšeli poprvé, jako já, uznale pokývali hlavou a jak to po koncertě ohodnotil kamarád, šlo o nadprůměrnou kapelu, než bývá v klubu běžným zvykem. Takže nám nezbývá doufat, že budou koncertovat stále dobré, ba lepší kapely, na které bude chodit stále víc lidí. Stojí to totiž za to.

čtvrtek 13. října 2016

Zpočátků ironický písničkář Xindl X se na své Kvadratuře nezachytil záchranného kruhu

Scenárista, který byl spoluautorem kultovního českého sitcomu Comeback, ale především písničkář Ondřej Ládek před osmi lety zazářil, přiznejme si to, svým debutovým albem Návod ke čtení manuálu pod pseudonymem Xindl X a nyní vydává už šestou desku s poměrně krkolomným názvem Kvadratura záchranného kruhu. Především po textové stránce se od debutu poměrně liší, ale hlavně mi napovídá otázku, čím (svým prvním albem) před lety tak oslnil?

Xindl X - Kvadratura záchranného kruhu | Zdroj: Musicserver.cz

Po druhém, už více soustředěném poslechu alba, respektive spíše prvním uceleném, protože jsem desku poprvé z různých důvodů po třech písničkách vypnul, si říkám, že si musím znovu poslechnout úplně první, které v jeho tvorbě považuju za nejdůležitější. Nejlépe se tak totiž pozná, jak hudebník takříkajíc vyrostl při vědomí poměrně odlišných desek reflektující buď rádiový produkt, nebo snahu o soužití s lidmi kolem nás.

Především Návod ke čtení manuálu přinesl poměrně ironický přístup ke společenským nebo partnerských problémům. S lehkostí a nadhledem. Troufám si tvrdit, že v kombinaci původně prostého písničkáře s kytarou na desce s regulérní kapelou to je poněkud nezvyklé. Proto, nebo asi proto se stal slavným. Od té doby ušel poměrně podivuhodný kus hudebně tvůrčí cesty. Kromě psaní textů pro jiné interprety a skládání jednoduchých písní komentující aktuální témata pro internetové médium, natočil desky s poměrně hloupými písničkami či takřka satirickými.

Aktuální nahrávku otevírá singl Na vodě, jenž Xindl X složil pro stejnojmenný seriál Milana Cieslara. Příběh nešťastníka, jehož život skončil na vodě, se přelije do melancholicky pochmurné Popelky variující známý příběh. Nic víc. Snad s dalšími Žábami v hrnci přichází známý Ládkův nadhled plný ironie: rýpe do všeobecného a povrchního čtení všeho možného na internetu, rýpe na obě strany, kdy podle něj jedna strana svou netolerancí přichází o toleranci, pochopitelně. Ale máme tu nějaké východisko? Nezdá se mi, že by Xindl X něco nabízel.

Další skladby se už linou na stejné vlně jedna za druhou. Ačkoli se kupříkladu ve Větru v Kešeni snaží o určitý pokus o zrychlený rytmus, ale pořád je v tom cítím povšechná skepse, marnost. Že by mi poslouchání písní dělalo nějakou radost? Je to vůbec cílem? Navíc si autor po textové stránce poněkud podřezává větev, protože nevěřím, že na koncertech zvládne artikulovat rýmovačky. Snaha o humor, co se týče nekrologu od Jana Rejžka, po dalším poslechu vyprchává. Následujícího Mývala považuju za nepovedený vtip, protože názvem odkazuje na zvíře, ale textově vypráví o svých holkách, kdy prvoplánově rýmuje názvy různých měst, přičemž gramaticky správně jsem někoho "míval". Zvíře se tam vůbec nevyskytuje.

Závěr desky už dotahuje celkový dojem. Mušle místy opakuje artikulační problém Větru v Kešeni. Deska sice nabízí zdánlivě srozumitelné písně, alespoň se o to snaží, což mírně - oproti jiným českým interpretům - oceňuju, ale už si nevím rády, co si z toho vzít. Jak se mám vzchopit, je-li to po mně svým způsobem vyžadováno? Obávám se, že se album pod svou složitostí samotné kvadratury, při které jde o sestrojení k danému kruhu čtverec o stejném obsahu, přičemž jde o konstrukční problém, nezachytilo záchranného kruhu a utopilo se nepřekvapující muzikou.


Hodnocení: 
Xindl X - Kvadratura záchranného kruhu (Universal Music, 2016), 38 min.

neděle 9. října 2016

Během rockabilly punkového večírku se teplota za zběsilého tempu postupně zvyšovala

Místní rockový klub jaroměřský Bastion no. 35 navštívil poměrně slušný počet návštěvníků, ačkoli si kdokoli mohl přát, že těch lidí bude víc. Aspoň o trošku. Bohužel u nás panuje prazvláštní, přičemž mně vlastně poněkud chápavý přístup k živým koncertům, kdy lidi dávají přednost akcím bez vstupného nebo kapelám, jejichž umělecká hodnota je diskutabilní. Jsem si ale vědom toho, že je to akce od akce jiné, tím pádem složitější a takové naříkání je především zbytečné, protože jde hlavně o tu hudbu. Tenhle večer byl hudebně poměrně rozšířený. Základ měl v punku.

The Living Deads | Zdroj: fdncms.com

Pro několik lidí začali hrát mladí Bez šance!, kteří jsou známí svými texty s politickým podtextem, což opravdu z jejich pozice působí přinejmenším úsměvně. Takového pocitu se po několikáté návštěvě - jejich styl a určitá přímočarost se nezměnily - nezbavuju. Pořád to tam je. Tentokrát měli všichni trička s nápisem vlastní kapely. Opět jim bubnoval poměrně mladý bubeník, ale šlapalo to. Počet diváků odhaduju na deset až patnáct, průběžně se proměňoval, a pro ně to bylo víc, než čekali. Důležitější ale je, že si hraní sami užili, a přítomní nejspíš taky.

Dalšími, věkově a služebně staršími, pankáči byli S.P.S., tedy Snížená pracovní schopnost. Ačkoli je frontmanem Zdeněk Růžička, chvílemi se mi zdálo, že pěveckou úlohu tentokrát mírně převzal baskytarista Jan Sklenář, ale ta hlavní role Růžičkovi zůstala. Jako zůstala politicky angažovaná skladba textů, protože punk je ve své otevřenosti přímočarý. A jako správný punk jsem považoval chvíli, kdy si Růžička sundal tričko, sice do půl těla svlečený zůstal do konce koncertu, ale nešlo o punkové gesto, protože jaké by bylo, co by vyjadřovalo a každá punková kapela to nedělá. Bylo mu prostě horko.

A teplota se zvyšovala při amerických The Living Deads, se kterými přišla další odnož punku - rockabilly. Dvojice. Symphony Tidwell hrající na kontrabas a Randee McKnight obsluhující bubny. Jak dva zvládnou hrát tak rychlý styl jako rockabilly?! Ačkoli elektrická kytara byla nahrána, zvládali to náramně. Přicházelo dusno. Jak pro mužské, tak ženské publikum poměrně horké chvíle. Celou dobu Symphony odehrála spoře oděná, čímž je prý pověstná a taková je její image. A Randee si v jednom okamžiku sundal tričko. Co bych k tomu dodal? Bylo příjemné je pozorovat, poslouchat, seznámit se.

(The temperature is increased during the US The Living Deads, with whom came another offshoot of punk - rockabilly. Pair. Symphony Tidwell playing bass and Randee McKnight's drums. As the two manage to play as fast as rockabilly style?! Although the electric guitar was recorded, they managed it tremendously. It came stuffy. Both male and female audiences quite hot moments. Symphony played the whole time scantily clad and that's her image. Randee in one moment took off his shirt. What would like to add? It was nice to watch, listen, meet. See you again.)

Na závěr publikum roztančili Three Wild Guns. Opravdu ozbrojující pánové, u nichž bylo vidět, jak s rockabilly zápasí, ale přesto je baví a zvládají to. Stejně jako posluchače. Jejich zběsilé tempo náramně vystihuje závěr, kdy si Lukáš Hemelík stoupl na svůj kontrabasový nástroj.

Sám jsem si říkal, jak to všechny kapely, ale i všichni návštěvníci ve zdraví přežili a zvládli, protože šlo o čtyři koncerty v poměrně uzavřeném prostoru. Ale bylo to skvělé, příjemné, obohacující a především náramně poslouchatelné.

pátek 7. října 2016

Přátelský koncert v útulném hospodském prostředí napověděl, jakou úlohu má v dnešní době písničkář

Jakou úlohu má v dnešní době a společnosti písničkář? Jakými typy písní dokáže smysluplně zaujmout, aby sám měl z toho dobrý pocit a stejně tak dobrý pocit by z toho měl posluchač, aby si neříkal, jaké blbosti to vlastně poslouchá?

Petr Matyáš Cibulka | Zdroj: Bandzone

Takové otázky mě napadaly při koncertu dvoučlenné skupiny Petr Matyáš Cibulka, kterou tvoří právě Petr Matyáš Cibulka a na cajon mu sekunduje Adam Vojtěch, jak hudebně, tak konverzačně, když zaplňuje chvíle ladění kytary.

Navštívil jsem hradeckou hospodu U lišáka. Po Matyášově, jak mu přátelé většinou říkají, vystoupení v rámci Festivalu pouliční hudby jsem potřeboval zažít celý koncert trvající něco málo přes půl hodiny (přičemž k závěru oznamujícího, že nehrají přídavky, protože žádné prostě nemají), a tím pádem získat známé písně do potřebného kontextu.

Mimo to mě pak v poměrně útulném prostředí, kdy se kytarista vyhýbal procházející obsluze, čekala náramně přátelská atmosféra. Nejenom proto, že mezi posluchači byli hlavně přátelé, také kvůli umělcově přístupu, který dostával možnost být ke svým posluchačům vlastně co nejblíž. Tohle všechno pěkně fungovalo.

Pak právě chvíle onoho konverzačního sekundování Matyášova parťáka mají své kouzlo doplňující kouzlo písniček a celkového charisma umělce, jemuž samozřejmě pomáhá herecká dráha, ačkoli, jak mi sám během rozhovoru přiznal a při vystoupení to bylo vidět, nepřestává být nervózní. Ale i to hraje. Proto bych se přikláněl k tomu, aby to sekundování vzali víc do hry za cenu toho, že by ladění museli falšovat. Celé přátelské hraní by se tím podle mého soudu tak nějak odlehčilo.

A jakou úlohu má mít v dnešní době písničkář? Po koncertě jsme se o tom u piva s Matyášem bavili, protože mám pocit, že by si sám měl ujasnit, jakou roli chce jako hudebník mít. Sám mi řekl, že jeho vzorem je Tomáš Klus (vedle něj ještě zmínil Eda Sheerana; s odstupem času si říkám, že je dobře, když nezmínil Karla Kryla nebo Jaromíra Nohavicu), převážně jeho romantická poloha prvních alb. Také, jako já, se s ním po hudební stránce vůči poslednímu albu, respektive i tomu předchozímu, rozešel. Jistě, během koncertu se netajil tím, že nechce nikomu něco přikazovat, moralizovat, předávat nějaká moudra, což mu právě na Klusovi vadí, přesto má ve svém repertoáru pár písní reflektující společenskou problematiku.

Tím, kde jsme se společně s Tomášem Klusem jaksi rozešli, by mohl sám možná paradoxně pokračovat. Na rozdíl od Klusových posluchačsky poměrně náročných a v sobě jaksi uzavřených, tedy svým způsobem nesrozumitelných písní, ty své předkládá s nadhledem, textařsky srozumitelně a posluchačsky přijatelně. To bylo vidět během koncertu, protože řada z přátel s ním právě "angažované" písně zpívali a podle mě nejen proto, že dobře znali text, ale také kvůli vlastnímu ztotožnění se s tím. Nešlo totiž přímo o angažovanosti, nikomu totiž neradí a nepoučuje, ale spíš předkládá smyšlené příběhy při uvažování nad válkami nebo různými extrémistickými diskuzemi. A nestává se z toho klišé, protože se historie opakuje.

Večer to byl vskutku příjemný, hlavně se osobně s umělcem poznat a popovídat s ním. Rozhodně bude zajímavé, jak se Petr Matyáš Cibulka umělecky rozvine, má potenciál ještě více zaujmout svoje cílové publikum. Časem, jak ukázala první nová píseň, třeba přitvrdí a bude to v naprostém souladu, protože každý má svůj vývoj. Snad se neomrzí, jako jiní.

Takové koncerty v hospodách, kde si sednete, koupíte si něco k pití a popřípadě přispějete drobným příspěvkem, mají svůj smysl.

sobota 1. října 2016

Koncert undergroundové legendy ukázal, že tady už nejde o underground

Underground je mrtvý. Jaký vlastně má smysl fungování kapely, která v těžkých totalitních časech jakž takž fungovala a jejíž proces s režimem nezamlouvající se mu volnost alternativní muziky zapříčinila zásadní politicko-společenský manifest, ve svobodné době, kde je prakticky všechno dovoleno? Smysl to má, protože u The Plastic People Of The Universe prakticky nikdy nešlo o politiku, jenom si parta kluků chtěla volně a svobodně hrát a muzikou doplňovat chytré a temné texty mající atmosféru a myšlenku.

The Plastic People Of The Universe New Generation | Zdroj: PlasticPeople.cz

Možná je pořád s podivem, že Jiří Kabeš a Joe Karafiát z původní sestavy mají, co nabídnout. Jejich muzika se dá jakž takž poslouchat. Berte to s rezervou, tenhle alternativní přístup není pro každého. A ne každý si v něm najde, co v něm je. Je to prostě diskutabilní. Ale přesto, že jde mnohdy o čtyřicet nebo padesát let staré písničky a znějí od muzikantů New Generation, jak se po odchodu Evy Turnové nebo Vratislava Brabence nazývají, prostě nějak jinak a poměrně nezvykle a chvílemi opravdu nepříjemně, dokážou posluchače dostat do potřebné taneční euforie. Stačilo, abych si zavřel oči a nechal se proplouvat vlnami post-rockově elektronického zvuku, který obstarala elektronická viola nebo theremin.

Na pódiu je pět muzikantů, přičemž tři z nich jsou mladého věku a jsou muzikantsky zruční. To ničemu nevadí. Z jejich stran se prakticky nic neděje, nic neočekávaného. Posloucháme staré známé písně a ze strany Jiřího Kabeše občas nějakou tu promluvu k písničkám; znatelně ironicky znějící a šlo jen o oznámení, že přichází naprostá novinka nebo klasika, přitom v každém případě šlo o písně, které plasticky vesmírné lidi proslavily.

Koncert rozdělili na dvě části, aby si sami, ale i návštěvníci odpočinuli. To ničemu nevadilo. Ba naopak. Ani nepadal řemen, takže to ve svém tempu pěkně šlapalo. Potěšil, možná trochu překvapil i jazzový nádech, k němuž patří právě improvizace, ale osobně jsem moc neshledal, zda se k ní schylovali, ale některé písně správně a přirozeně natahovali, jak to sami cítili.

Byl to prostě zážitek a bylo opakovaným potěšením, že je kapela nadále apolitická a muzikantům jde jenom o hraní. To v době, kdy pořadatel trutnovského festivalu na akci nadsazeně pozve Miloše Jakeše nebo František "Čuňas" Stárek kandiduje za Občanskou demokratickou stranu do Senátu a následně se Dáša Vokatá s Oldřichem Kaiserem profilují jako "nesluníčkáři", prostě nadchne a člověk si uleví, že je ještě něco v relativním pořádku.

Tady nejde o underground, který snad skončil změnou režimu, tady jde o to, že dva staří muzikanti mají pořád tu chuť hrát (si). A tři mladí jim pomáhají. A vo tom to je. A má to smysl.

čtvrtek 29. září 2016

Lenny svou hudební dravostí fascinuje, přestože příjemné balady nechybí

Lenka Filipová mladší se dřív profilovala jako písničkářka se sobě vlastním chraplavým hlasem za pianem, rozuměj keyboardem. Aspoň tak si ji také pamatuju z jednoho koncertu, při kterém se jako by sama o sobě ztrácela na velkém pódiu a dodnes si říkám, proč ji nedali prostor na vedlejší, sice menší, ale tím pádem poněkud vhodnější stagi, ale se svým charismem a s kolegy za zády, kteří ji doplňovali tehdy možná v provizorní kapele, jsem ji měl pořád na očích a pořád byl jí jako sympatickou a o tři roky mladší zpěvačkou s chytlavými a dravými singly svým způsobem fascinovaný.

Lenny - Hearts | Zdroj: Musicrecords.cz

Fascinace mě neopustila ani při poslechu plnohodnotné debutové desky, přiznačně nazvané podle jedné písně Hearts. Dravá hudba je její srdeční záležitost.Tentokrát jsem si ji dokonce dal do mobilu, což u českých umělců běžně nedělám. Hlavně proto, že dávám přednost zahraničním interpretům a dosud se nenašla ta správná česká muzika, která by se dala opakovaně poslouchat. Poslouchám-li češtinu, více se na ni soustředím a méně tedy mohu dávat pozor na cestu, abych nenarazil.

S Lenny, jak si Lenka Filipová mladší říká, nenarážím. Naopak. Deska mě každým poslechem baví. Svým drajvem. Dravostí. Ačkoli písničkářství za pianem tak úplně neopustila (o chraplavým hlasu ani nemluvě). Post-rockovostí s mírným country nádechem, ale tím americkým. (Vlastně celou dobu cítím angloamerickou hudební inspiraci. Věřím, že tímhle světově prorazí a zaslouženě.) Se zkreslenými beaty, čímž se Ghosts stává o něco zajímavější. Ano, tohle všechno tam slyším. Dokonce v jedné chvíli mě napadlo, že se se svým hlasem a pojetím a přístupem k hudbě tak trochu podobá Patti Smith, ale nevím, jak moc je to přehnaný. Můžete si o tom myslet, co chcete.

Přiznám se ale, že mě balady nějak moc nebaví, pokud ovšem nejsou něčím zajímavé. Respektive se mi více méně líbí, jistě se při nich ukáže umělcova síla, ale že bych je musel slyšet několikrát a několik balad za sebou? Proto sice uvítám jakousi sestupnou náladu od první Lover, přes Bones, protože je poslech následujících Standing At The Corner Of Your Heart nebo (Interlude)My Love či Stranger (In This World) jednoduše a prostě klidně příjemný. Ale jako by jich bylo trochu moc. Pak se pomalé a rychlé písně střídají, takže po Release Me nebo Ghosts čekám, kdy se Lenny zase rozjede. Dočkám se toho u hitového Hell.o (nebo předtím u Fun.) a to je dobře. Jako bych náhle ožil.


Bohužel ale přichází závěr, který u mě nastává dojíždějícím a právě titulním Hearts, jenomže na řadě je ještě bonusová Hladina, která se sem prostě nehodí. Jak svým hudebním motivem, jelikož jde o spolupráci s Pauliem Garandem, takže nás po rockovém drajvu čeká hiphopová záležitost, tak jazykovým prostředím, protože jde prakticky o českou píseň s poměrně problematickým textem, přičemž Lenny nazpívala anglický refrén.

Osobně vůbec nechápu tu domáckou zálibu v míchání jazyků v jedné písni. Interpreti se cítí být víc světoví, když jim někdo - Lenny u Hladiny, nebo Debbi u Ležím v tvé blízkosti či Štěstí od Lipa - nazpívá jednoduchý anglický refrén? S výhradou bych sice přijal zařazení Přiznání, které pro Kryštof nazpívala česky, ale možná by to bylo v celém vyznění desky ještě horší. Takže prostě bez toho.

(Všimněte si, že vůbec neřeším, že je dcerou kytaristky Lenky Filipové a neteří majitele hudebního labelu, u kterého jí deska vyšla.)

Hodnocení: 80 %
Lenny - Hearts (Universal Music, 2016), 40 min.

sobota 24. září 2016

Festival pouliční hudby by neměl být jednorázovou, ale běžnou záležitostí

Mířím ke stanovišti v Tomkově ulici a na kraji Velkého náměstí míjím muzikanta, který se se svým spoluhráčem seznamuje s mapkou na letáčku, která zájemce informuje, kde všude přihlášené hudebníky najdou a co je tam čeká. Však mají ještě pár minut na přípravu, zatím u nich nikdo není. Svoje kroky směřuju na stanoviště číslo 12, kde má od čtyř odpoledne začít svůj pětačtyřicetiminutý set můj kamarád Jakub Stránský. Na Velké náměstí k průchodu Bono Publico právě za Petrem Matyášem Cibulkou plánuju se vrátit později.

Busker. Ilustrační foto. | Zdroj: Pixabay.com

Ačkoli má Festival pouliční hudby na svém propagačním materiálu třetí ročník, letos jsem o něm slyšel poprvé. V Hradci Králové se těch akcí koná celoročně víc a poslední dobou se spíš zaměřuju na ty neziskové, alternativnější a bez komerčních podpor. Takových si totiž vážím víc a věřím, že to hráči dělají z potěšení nebo přesvědčení. Nedělají to čistě pro peníze.

Pouliční hudba, neboli busking, to má u nás ale čím dál tím těžší. Existují vyhlášky, které sice dávají muzikantům potřebná pravidla, ale zároveň jsou tak přísná a v některých případech až absurdní, že pouliční umění prakticky likvidují. Na obranu tohoto způsobu vydělávání si bych připomněl, že takhle začínali i ti nejpopulárnější muzikanti ve svém žánru - britský zpěvák Ed Sheeran nebo tuzemský Jindřich Polák, frontman folkrockové kapely Jelen.

Jelikož jsem na místo přišel s párminutovým předstihem, nemůžu se divit, že tam, kromě samotného muzikanta a jeho přítelkyně, prakticky nikdo není. S nadsázkou bych mohl říct, že každý nějak začínal, nebo začít musí, tedy i hraním pouze pro svou holku a kamaráda. Kuba si svědomitě hlídal čas na mobilu a shodou okolností ve chvíli, kdy chtěl přesně začít, zazněly zvony od nedalekého katolického kostela. Jiní muzikanti na dalších stanovištích se nezdržovali s komentováním písniček, prostě jenom hráli a zpívali, Kuba patří k těm, kteří mají potřebu k výběru něco říct.

Jakub Stránský | Foto: Petr Hrudka

Nakonec to ani nezdržuje, dokonce je celkem stručný a míří k věci. Aspoň se posluchač o kytaristovi něco dozví, proč si třeba vybírá převzaté písně od Green Day, Passengera nebo Tomáše Kluse, kteří jej svou hudbou nějak ovlivnili. Pak je potěšující, že se nebojí představit své dvě vlastní skladby mající určitý potenciál a textový smysl. Jedinou nástrahou jim může být, aby se svou hudbou příliš nepodobaly jiným písním. Kubovi se tomuhle daří vyhnout. A tak si zasloužil potlesk od pár jedinců, kteří si k němu v zapadlé ulici - naprosto nepovedenému zvolení místa - našli cestu.

Po něm svůj čas vyhrazený až do osmé zahájil Hanzík, na rozdíl od Jakuba Stránského je více alternativnější a nabízí vlastní tvorbu. České, svébytné a trochu drsnější, ale to jej opouštím a mířím za P. M. Cibulkou na Velké náměstí, kde jej už takřka hodinu poslouchá desítka lidí a časem se počet mírně zvyšuje, převážně pak jde o osoby něžného pohlaví, čemuž se nedivím. Vyvažuje se to tím, že naopak páni včetně mě mu přispějí nějakými drobnými (aspoň, co jsem viděl).

Petr Matyáš Cibulka a Adam Vojtěch | Foto: Petr Hrudka

Petr Matyáš Cibulka patří k těm, kteří nabízejí vlastní tvorbu, ale, jak sám během koncertu podotkl, má zřejmě tak krátký repertoár, že některé písně, klidně i na přání, prostě opakuje. To se holt občas stává. Ale baví a má charisma mladého bohéma. Dokonce ve chvíli, kdy představuje svého spoluhráče na cajon Adama Vojtěcha, se přeřekne, označí ho za přítele a následně okomentuje svůj duhově barevný popruh u kytary, čímž se lehce brání, že nepropaguje Prague Pride (duhový popruh má jenom kvůli tomu, že se mu líbí barvy a netušil, co duha může symbolizovat i něco jiného) a že jsou oba heterosexuálové. Ale takové komentáře k hudbě nepatří, takže spíš zaujme samotná tvorba vznikající buď po rozchodu s přítelkyní, nebo aby si jako student zlepšil známku.

Časem s přáteli stanoviště opouštím. U podloubí sousedícím s Batalionem u Draků slyším kapelu Goji označenou "však znáte", což je nejhloupější označení, které nemůže nikdy fungovat, protože vždycky najdete někoho, kdo skupinu prostě nezná. A nic o kapele prostě neříká. Působí poněkud arogantně. Se s tim smiřte. Na stránkách společnosti Kuro, která festival pořádá a starající se o vzdělávací výjezdy do zahraničí a další zahraniční projekty v oblastech neformálního vzdělávaní, se později dozvídám, že jde o skupinu z hradeckého okolí hrající akustickou muziku inspirovanou folkovou, lidovou a cikánskou hudbou. Na tu chvíli, co tam procházím, se to poslouchá hezky.

ReGen | Foto: Petr Hrudka

O několik metrů dál před vchodem do hospody Psí bouda mě, respektive nás vítá ReGen s hard-rockovou muzikou. A tady začíná problém, který mě bude provádět už pořád. Ozvučení. Osobně si pouliční umění představuju čistě bez zesilovačů - pouze samotný muzikant (nebo muzikanti) s nástrojem a vlastním hlasem. Bez mikrofonu, bez reproduktorů. Ano, ReGen nehráli špatně, potěšili mě českými texty a chápu, že jim mikrofon a elektrické kytary pomáhají k potřebnému zkreslení, ale už jde o čistě klubovou záležitost pod širým nebem.

Bez elektriky se pak neobešli rockově blusoví Sexuell Handgranate. U nich jsem prošel přes most - hráli pod mostem, zahlídl jsem několik posluchačů a šel dál. Nic víc.

USername | Foto: Petr Hrudka

Na pěší zoně ve Švehlově ulici stála dvojice USername sice označovaní jako pop-rock, ale dle mého soudu slečna zpívala sice původně třeba rockově elektronickou píseň takřka folkově, doprovázena mladíkem s elektrickou kytarou. Hráli hezky, hezky se to poslouchalo, taky jsem jim rád přispěl, ale po čase jako by to bylo prostě stejné. Sice má slečna hezký a nesmělý hlas, ale možná byla škoda, že zpívala sama. Pak si říkám, jestli se u rockových písní převodem do akusticky folkové podoby neztrácí jejich kouzlo. Ale budiž.

Touhle dvojicí pro mě festival prakticky skončil, protože mě Four Covers hrající nečekaně cover nijak nezaujali, multižánrovích The Brownies jsme se ve stanovený čas nedočkali, chvíli jsem je slyšel až cestou na nádraží při zpáteční cestě, kdy už končili a folková Kamila Škvrnová s hosty, respektive kapelou už hrála jen tak na doplnění večerní atmosféry na náměstí.

Byl to vydařený den, který se nešťastně kryl s hudebním festivalem Biskupského gymnázia, možná by proto těch mladých bylo víc. Pokud by muzikanti byli orientovaní hlavně na náměstí a nebyli by zastrčeni v postranních ulicích, bylo by to lepší. Možná je nešťastné pak dávat prostor těm tvrdších žánrům v podchodu, kde se naopak všechno více rozhléhá a muzice, potažmo zážitku z ní, to příliš nepomáhá. Ale hlavně bude dobře, až se z takovéto akce nebude stávat jednorázová záležitost a budeme častěji na ulicích vídávat a slýchávat pouliční muzikanty, kteří to budou dělat pro vlastní, ale i cizí potěšení a třeba si tím něco málo vydělají. Tak si pouliční hudbu doplňující a zkrášlující všední den prostě představuju.

Snad příště.

pátek 9. září 2016

Ještěně se udržuje na velmi podařené taneční vlně, která neztrácí energii

Černošicko-balkánská kapela Timudej je uskupením, které se pohybuje na rozhraní více hudebních stylů počínaje odnožemi world music jako samba nebo balkánské rytmy, přes elektroswing či přímočarý pop, až po elektronické beaty. Timudej tyto inspirace přetváří k obrazu svému, svými texty je doplňuje o poeticko-dadaistické pojetí života a vyznává se v nich ze svého bezmezného obdivu ke všem ženám světa. Dočte se zájemce o charakteru tvorby, kterou nabízí Timudej, protože o ní předtím třeba neslyšel. K takovým se řadím i já. Na desku vydanou v březnu jsem narazil vlastně náhodou.

Timudej - Ještěně | Zdroj: Bontonland.cz

V textech recenzujících umělcovu hudbu by se nemělo příliš dbát na propagační materiály. Nebo alespoň by se k nim mělo přistupovat v opoziční roli, aby se dalo najevo, zda se to kapele podařilo. Hlavní mou otázkou je, zda se na albu Ještěně projektuje přímočarý pop, protože sám moc nevím, co je tím vlastně myšleno. Zdá se mi, že tímto výrazem chce autor říct, že kapela je svým popovým pojetím k popu samotnou opozicí, že je trochu rozdílná od běžného popu, tedy tomu, který slyšíme v komerčních rádiích. Dobrá, ale ten není přímočarý, budeme-li si jej vykládat jako jasný a (prvoplánově) vyřčený? Navíc kategorie přímočarého popu se spojením s "dadaistickým pojetím života" pochopitelně postrádá smysl.

Jak se ale dozvíme a tomu dávám spíše za pravdu, jde o world music okořeněnou elektroswingem, který v tomhle případě neotravuje, není přeprodukovaný a nemusí se stát nutně ohraným, ale také elektronickými beaty, jenž jsou znatelné kupříkladu ve skladbě Já jsem DJ. Po dalším poslechu se ale stává poměrně iritující a prostě hloupou.

Celkovému albu to ale příliš neškodí, protože samotné se udržuje na velmi podařené taneční vlně, která neztrácí energii ani při domácím poslechu. Dokážu si živě představit tu nepostradatelnou energii při živých koncertech, která může být tak unavující, až nikdo nemá dost.


Dovolím si opět citovat z propagačního wiki-materiálu, který pomáhá číst příběh alba: "Timudej předkládá české veřejnosti téměř neznámou Ritu Mitsouko – výtečnou francouzskou zpěvačku s minulostí pornoherečky nebo pozapomenutý příběh zlínského veleobuvníka Tomáše Bati, který se na počátku své slavné dráhy zapletl s tajemnou Surikatou. Nové album je věnováno opět ženám (...). Každý z jedenácti příběhů má svou hlavní hrdinku, která je bez výjimky velmi silnou osobností." Kdo se totiž neseznámí s kontextem písní, může být lehce zmaten, ale to mu ale nebrání se unášet příběhy, kterým nemusí příliš rozumět pro ten dadaistický přístup či různorodost jazyků, nemluvě o výtečné muzice.

Tvorba Timudej, kterou tvoří šestice mužů, je věnovaná ženám - deska Ještěně obsahuje skladby o ženách - a je skoro s podivem, že se jim to daří bez ženského elementu. Ale je tomu tak dobře. Mohou se bez obav unášet, jak se posluchači unášejí muzikou, značnou ironií nebo odstupem. Třeba jim to nějaká ženská kapela náramně vrátí.

Hodnocení: 82 %
Timudej - Ještěně (HZDS Timudej, 2016), 41 min.

středa 7. září 2016

Čaroděj nabízí ideální vesmírný svět. Příjemný a lásky plný, takřka bez překvapení

Vltava kolem Roberta Nebřenského oslavila třicáté narozeniny a ke svému jubileu si nadělila melancholicky snové čarodějné album.

Vltava - Čaroděj | Zdroj: Bontonland.cz

Hned úvodní a titulní skladba nabízí poetické naladění celého alba, včetně charismatického projevu Roberta Nebřenského, jak ho v roli zpěváka známe. Rozverné, taneční, snové, melancholické, fantasijní.

Jak po sobě znějí jednotlivé písně, postupně se nám vyobrazuje a představuje příběh, jak se dostaneme do nebe, jak to tam vypadá a další různé představy, které jsou v souladu s pohodovou atmosférou, kterou album nabízí. Nečekají nás karamboly, ani textové, ba ani hudební.

Ačkoli některé textové obraty přinejmenším zarazí, protože při představě, když kupříkladu Robert Nebřenský osloví mladou dámu v publiku během koncertu a hraní písně Amore prozpěvuje, že by jí chtěl "malíčky jíst", podivuhodně zvedám obočí, zda je to možný. Ale protože chápu lehce ironickou metaforu, uznávám, že to zní vlastně hezky.

Následují písně dávající posluchači najevo ideální svět, jak si ho Vltava představuje. Vesmírný, pohodový, příjemný, čarodějný, ale hlavně lásky plný, protože nás jinak čeká osaměla Náruč. Tak zní celé album. Sice neuplyne jako voda, ale tím víc může jeho účinek plynout po svém. Na stejné vlně, takřka bez překvapení, snad s výjimkou Ptáčka a popelky na reggae vlně, desku jinak propagují a škatulkují do alternetivního rocku, s čímž bych se neztotožnil, a tak je na každém, zda se naladí a nechá se unášet, a jestli přijme tezi, že "každý má kus v sobě malé nebe".

Pak ho může občas zarazit dopad na zem po konci desky. Ale tak to bývá téměř se vším.

Hodnocení: 75 %
Vltava - Čaroděj (100PROmotion, 2016), 48 min.

úterý 6. září 2016

Deska Jupiter nabízí jednoduché a líbivé písně, které po čase vyprchají

Elektronický pop je u nás poměrně zajímavý hudební žánr. Respektive tuzemští hudebníci k němu přistupují prostě zajímavě, takže mnohdy vzniká opravdu pofiderní muzika, která by mohla ustát na tradičním popovém území, ale nikoli na elektronické scéně, protože se s elektronickými prvky zachází tak, až to není hezké a příjemné. Působí to přinejmenším úsměvně, jakoby jen dodatečně zbytečně.

Eddie Stoilow - Jupiter | Zdroj: Evropa 2

Nejsem si úplně jist, zda skupina Eddie Stoilow patří právě k těm kapelám, které by směs elektra s popem úplně zvládali na jedničku a bezchybně. Jistě, má za sebou přinejmenším jednu písničku, ze které se stal hit zaměřený na posluchače čistě komerčních rádií. Ti se totiž více méně bez výhrad spokojí se vším, co jim je nabídnuto. Pro ně je taková muzika, která hraje na prvoplánovou líbivost bez hlubokomyslných textů, přijatelná.

Problémem takovýchto kapel ale je, nebo alespoň může být, že je pro jiné nepřijatelná, slabochudá a nevýrazná. Říkám si, že to není úplně špatné, protože vždycky to může být ještě horší. Odpustil bych jim jednoduché popěvky, které se slívají. Ale chybí mi v tom progresivní náboj, který by mě dostal do kolen. Klidně bych si u některých písní s holkou vlnil, takže poslech tak úplně nevadí, ale to je asi tak všechno.


Samozřejmě taková měřítka, jakože pro některé posluchače to může být přijatelné, dokážu akceptovat a nemusím se na ně zlobit, že nemají přehnané nároky. Ale pořád si říkám, jestli jim to opravdu stačí a nevadí? Jaký smysl má nahrávka, kterou uslyšíte, může se vám zalíbit, bude to prostě milé, ale po čase - klidně po několikátém přehrání - máte neustále pocit, jako by to vyprchalo. Nic by ve vás nezůstalo. Časem na to třeba zapomenete. Takové pocity mám právě z Jupiteru.

A právě proto, že vím nebo dokážu uhádnout, pro jaký typ posluchačů je tahle muzika mířena, jsem ve svém hodnocení popravdě mírný a hodný, můžete ho brát nakonec s rezervou. Byl jsem trochu rozpolcen a přemýšlel jsem, jestli je to přes to všechno špatná muzika. Vlastně není, ale zároveň není tak úplně dobrá. Až tak, že mě někdy, zvlášť pak v písni Calling You Back, neustále irituje zpěvákův hudební projev.

Mám za to, že v našich podmínkách jsou jiné skupiny, které můžeme zařazovat do podobných hudebních škatulek, a jejich počiny vnímáme jinak - jsou pro nás zajímavější, něčím atraktivnější, třeba zábavnější nebo aspoň provokativnější. Eddie Stoilow takoví prostě nejsou.

Hodnocení: 53 %
Eddie Stoilow - Jupiter (Warner Music, 2016), 35 min.

úterý 30. srpna 2016

Republic of Two zvládají ukočírovat klidnou, místy chytlavě rytmickou muziku a je to víc, než příjemné

Skupina Republic of Two vznikla v létě roku 2009 na cestách po Španělsku a Portugalsku. Jde o novou indie folkovou hudební formaci Jiřího Buriana a Mikoláše Růžičky. Nalezneme mezi informacemi o kapele na jejich stránkách. Oba jsou spojeni s pražským Radiem 1. Jiří Burian se mimo jiného věnuje dalším interpretům jako producent, nebo ve svém vlastním projektu Kapitána Dema. A Mikoláš Růžička se před časem předvedl také v uskupení Piano.


Republic of Two - Back to the Trees | Zdroj: Musicrecords.cz

A právě v opozici Kapitána Dema, tedy alter ega Jiřího Buriana zapadajícího do hiphopové škatulky, která se nebere příliš vážně, nebo jej posluchači nemusí brát příliš vážně, se dá krásně znázornit, jaký hudební rozhled má právě Burian vůči Republic of Two, ale také v kontextu jeho producentské práce, třeba v případě debutující Emmě Smetana.

Jednoduše řečeno je vlastně pozoruhodné, jak Burian zvládá se svým kolegou ukočírovat indiefolkovou muziku, když se sám věnuje buď hiphopu, nebo kupříkladu alternativnímu popu, kterému se nebrání přidat špetku elektronického šmrncu.

Jejich čtvrtá deska je jednoduše folkově klidná, přesto celkem chytlavě rytmická, což dokazuje téměř tříminutová titulní skladba v polovině alba. A je to potřeba jako sůl, protože poslech klidných folkových písničkářů, což svým způsobem Republic of Two jsou, sice zklidní a zpříjemní trávení volného času, ale po nějaké době se může oposlouchat a osobně si u těchto umělců říkám, že by to chtělo nějaké oživení.


Druhá polovina desky je tak živější a hudebně zajímavější, protože se k bicím, kytaře a pianu přidávají další nástroje. Jednotlivé skladby se postupně zarývají pod kuži. Přestože se svým názvem odvolávají ke svým hudebním kořenům a vzorům, kterými prý jsou Beatles, U2 a The Smiths, jako by to na albu nebylo poznat. Možná mám o zmiňovaných interpretech zkreslené představy, ale při poslechu mě takové přirovnání nebo odvolávání se opravdu nenapadlo. Ale vlastně je to dobře.

Jiří Burian a Mikoláš Růžička jsou na desce sami sebou, nikoho nenapodobují, nekopírují. Se svým syrovým indiefolkovým zvukem tak ostatním mladším skupinám podobného hudebního ražení, jako jsou právě Lake Malawi (respektive zaniklí Charlie Straight) nebo Teepee, se kterými desku pokřtili, dávají najevo, že tu pořád jsou a pořád mají, co nabídnout. A je to víc, než příjemné.

Hodnocení: 73 %
Republic of Two - Back to the Trees (Indies MG, 2016), 53 min.

pondělí 15. srpna 2016

Prago Union pořád žijí a jsou stále sví. Pořád mají cit pro vyprávění příběhů

Hiphopoví Prago Union, vzešlí ze slavného a ve své době přelomového Chaozzu, patří mezi matadory tuzemského rapu. Právem. Některé verše, ale především charakteristický projev Adama Svatoše, známého jako Kata (v období Chaozzu přezdívaného Deph), si pozorný posluchač vštěpuje do paměti a nebude se stydět je citovat. To platí pro Prago Union. To platilo pro Chaozz.

Prago Union - Smrt žije | Zdroj: electropiknik.cz

Řekněme si na rovinu, že by skladby vzniklé v době devadesátých let, tedy v éře Chaozzu, pravděpodobně v současnosti nevznikly. Proto si myslím, že Vodopády nebo Televize patří do své doby a dnes působí nostalgicky, možná trochu úsměvně. A je to tak vlastně v pořádku. Mám takový pocit, že oproti tomu kousky pro Prago Union fungují jaksi nadčasově, nezestárnou. Protože smrt žije.

Hned na začátku si ale dovolím podotknout, že pátá studiová deska na mě se svou hodinovou stopáží působí dlouze. Osmnáct písní, včetně úvodního minutového Intra samplující ukázky z mnou neznámého zřejmě československého filmu, stejně tak u Outra, je v kontextu tuzemského hip hopu opravdu dlouhý seznam. Ale hned od začátku si mě Smrt žije získá, což se u jiných hiphopových tvůrců moc nestává.

Těší mě, že album působí staře. Není přeprodukované jako jeho kolegové, u kterých mi chybí autenticita, kterou ve své recenzi na Smrt žije vyzdvihuje Honza Vedral pro Headliner, a hlubší smysl toho, co svou tvorbou chtějí říct. Co chtějí říct? Osobně mě totiž rádoby chytlavé rýmy o holkách a penězích a všeho okolo prostě nebaví, ale dnešní generaci mileniálů očividně jo.

Adam Svatoš má cit pro jazyk. Proto hned titulní skladba má nezapomenutelný slogan "smrt žije / bububu / carpe diem" v refrénu. Přitom sousloví "smrt žije" se opakuje na jiném místě v dalším tracku. A nechybí mu cit pro nesmrtelné hlášky, které nefungují jenom teď a tady, ale pořád, a které můžou dávat posluchačům jasný vzkaz. Kupříkladu "mezi námi všemi / rap jsou kořeny / ne kmeny" klidně platící pro publikaci a následnou televizní sérií Kmeny. Mimochodem v Lokálním umrtvení mě překvapí drum'n'bassový rytmus, který do starého dobrého hiphopu prostě náramně sedí. Elektronické zrychlení jako umrtvení.

Adam Svatoš má cit pro vyprávění příběhů. Proto si tvorby Prago Union vážím. Ani na Smrt žije nejsou prvoplánové slogany, jinde (u jiných interpretů) se to jimi hemží. Adam Svatoš má totiž očividně něco odžito, proto některé příběhy balancují na hraně skutečna a jakési mrtvolné představy. A je to tak v pořádku.


Jenom spolupráce s jinými rapery jako MC Geyem nebo LA4 & Restem působí jako vata, domnívám se, že si Kato vystačí sám a sám toho řekne víc než kolegové. Kromě toho mi rapové vsuvky jako představování umělců, jehož se dopouští snad všichni při koncertech, přijdou naprosto zbytečné. Nedělají tak z posluchače blbce, který neví, koho poslouchá, a samotní interpreti nemají co říct, aby se dostali do potřebného drajvu?

Marek Pros ve své recenzi pro Aktuálně.cz poukazuje na to, že po těch letech "zrovna Prago Union znějí pořád stejně". Chybí mu experimentování a nějaké to reflektování, že hip hop žije v roce 2016. Mně se naopak líbí, že se svou zarytou vlastní cestou jaksi odlišují od běžné tuzemské produkce. Jsou sví. A pořád mají, co říct. Kulturně nebo společensky.

Navíc právě v kontextu tuzemské hiphopové scény působí, přes zvolené téma, kterému se věnují hloubavě, filozoficky (čímž posluchače nutí nad svou tvorbou přemýšlet, nikoli jen konzumovat) a nohama na zemi, svěže. Dokážete si třeba představit, že by mladší hiphopeři své beaty nechali doprovodit klavírem, jako Prago Union ve skladbě Normální lidi? Svým způsobem jsou pořád tradiční, a to se v dnešní době vlastně cení.

Prago Union tak dávají najevo, že přes svou dvacetiletou existenci, budeme-li počítat Chaozz, a přes hiphopovou smrt, která je všude kolem a promítá se ve Stínohře, kterou doplňuje saxofon, pořád žijí. A tak, carpe diem. Vzhůru dnem.

Hodnocení: 85 %
Prago Union - Smrt žije (Warner Music, 2016), 62 min.

pondělí 1. srpna 2016

Chytře podmanivá deska Give Masterpiece a Chance! se neoposlouchá. A to je hodně dobré

Midi lidi jsou z Brna. To by vysvětlovalo jistou divnost a zároveň elektronickou melancholii. Přitom chytrý důvtip v českých textech. Doprovázený humorem buď ve videoklipech, nebo při koncertech. Na předchozích deskách šlo více méně vyloženě o opakující se humorné texty pracující s určitou dávkou asociace, každopádně na tuzemské scéně poněkud nezvyklé. Ale s letním přídavkem duchaplného zamyšlení to náramně funguje. A dává to tomu špetku intelektuálního obohacení.

Midi lidi - Give Masterpiece a Chance! | Zdroj: Bandcamp
Nebo mám aspoň ten pocit.

Hned od prvních tónů zaujmou a možná trochu překvapí sborové tóny. A při prvních slovech "Tak už se zachraň / Sebe se zastaň / Seš jako vorvaň" nebo "Tak zruš ten deadline / Už o tom nežvaň" si říkám, jak je tohle ideální pro letní desku. Pro léto. Pro prázdniny. Nechybí krautrockský nádech a sebeironie. Úsměv totiž vyvolává opakované provolání "To je blbost! To je blbost" a nakonec "Jedeme dál!" se nechávám plout.

Jak jsem se rozhejbal, při Koupališti tajemném se mile houpavě zpomaluju.

První tóny Pokecu s tátou mě zase rozpohybovávají. Přitom nejde ani tak s pokecáním si s tátou, jako spíš pokecání si sám se sebou. "A v čem byl otec borec? / A v čem je můj stín? / A o čem snil otec?
A o čem já sním?"

Volám a mezilidské vztahy nebo mezilidská komunikace? Mluvíme spolu? Jak prosté zeptání se, jak se máš, prostě jednoduše potěší. "Vím, že se dobře máš / A ty víš jako já / Že mi sílu dodáváš" Mluvme spolu.

Rande s přírodou je takové splynutí s přírodou. Necháváme se v jednom rytmu plynout a linout s vlnami pohody. Děláme souběžné vlny. Děláme vlny. Se svým tělem dělám vlny. Taneční vlny. Vlny dělají vlny. Ou ou. V tom textu to tam je!

Dlouho přemejšlím, o čem je Ten bonbón. Janu Macháčkovi z Radia Wave tímhle songem Petr Marek, autor textů, "čte noční můry". A já to mám možná trošku jinak. "Chceš utýct / Anebo aby ostatní už utekli / Chceš mi říct / Co jsme si ještě neřekli // Neměj strach / Že to třeba přeženeš / Ten bonbón / Ti nikdo jinej neveme" to je metafora jako prase. Nebo ne?

Duch se nechává dušit neduchařskou muzikou, takřka beze slov. Představuju si taneční euforii, která mnou prochází jako duch. A já si to užívám!

Upřímně? Jako by do toho Lux vůbec nepasoval. Hrozně popový. Hodně popový. Ale textově je to vlastně geniální. Snad slovo geniální není příliš silný. "Tak už si ukliďme / Ten duševní bordýlek / Vezmeme Lux / A budeme sát // Ať z naší duše je / Příjemný hotýlek / Kam se dá / Někoho (i) zvát" Ale vlastně, proč ne. Hned od chvíle, kdy jsem to slyšel poprvý, mě to baví. Popově chytrý a to je na tuzemskou scénu dost co říct.



Žižla nabízí "Někdo tu sýčkuje / A v jeho výčtu je / Všechno špatně / A z toho vyvozuje / Jak ti tu je" a to mi takřka mluví z duše. Prostě buďme v pohodě. "Někdo tu zmatkuje / Že všechno v zadku je / Tak se zazátkuje / A zlej na matku je" nebo "A skončí to vážně? / A je svět hroznej vážně?", to je tak nadčasově chytrý. A slova "Nejdřív to posuď / Přijď tomu na chuť / Pak teprv osud / Osud až pocuď!" si beru k srdci. Vážně.

Ohýnek vzbuzuje klid. Poklidný teplý, letní klid. Leháro.

Poslední dvě písně Prosím, kam? s podmanivým klipem a Pojď ven! přináší milé zadumané rozloučení s deskou, kterou si čas od času můžete poslechnout dokola a dokola, asociační verše se můžou vrýt do paměti, některé zas tak nepřevratné můžete autorovi odpustit, a přesto můžete být obohaceni. Neoposlouchá se to a to je dobré. Hodně.

Na tuzemské poměry to je vlastně popově chytré. Ano, upřímně tvrdím, že tahle deska je z diskografie Midi lidí nejspíš nejchytřejší, melancholická a věřím, že to myslí tentokrát opravdu vážně. Ačkoli sami tvrdí, že muziku předtím nedělali humorně. Ale vždycky v jejich muzice jsem cejtil vtip. Tady pořád je, ale zároveň plnohodnotnej, mající nadčasovou váhu. Je v tom něco víc. Přitom se zasním a řeknu si, jo. Takže, pokud jste unavení z mainstreamovýho popu, kterej vesměs nic neříká a jenom hezky zní, dejte tomuhle (vele)dílu šanci.



Hodnocení: 80 %
Midi lidi - Give Masterpiece a Chance! (Bumbum Satori & Xproduction, 2016), 60 min.

sobota 30. července 2016

Smrtislavův Notorickej samotář je atmosféricky silný a ironický. Není nepřístupný a nesnesitelný

Smrtislav je další z mnoha hudebních uskupení, ve kterých hraje svou roli frontmana Pavel Litvaj, jinak známý jako Tvzex Christ. Předtím byl aktivní v táborských indie Sunshine, dýdžejském duu s Karlem Buriánkem ze Sunshine jako Bounce!Bounce! nebo v avantgardně elektronické Vanesse okolo Samira Hausera. Smrtislav přináší zajímavý pohled na alternativní rockovou tvorbu. Smrtislav je ale taky ten typ hudební kapely, která se jedněm bude líbit a těm druhým prostě rozhodně ne. A to je jeho klad i zápor.

Smrtislav - Notorickej samotář | Zdroj: iReport.cz


Mám ale pocit, že si z toho hlavu nedělá. Možná je to jeho záměr. Možná ta póza, jak k tomu přistupuje nebo jak jsem ho měl možnost sledovat během jednoho koncertu, který jsem mimochodem více méně chválil a jeho projev mě bavil, je právě z jeho strany účelná a cílená.

Od prvních vteřin album Notorickej samotář přichází s těžkopádným rockovým zvukem elektronické kytary se zamatovatelným a trochu techno rytmem bicích. Hned první Sama doma (sám se se srovnáním s pořadem České televize úplně nebrání, což by skrytě přidával další ironický úšklibek v rámci tvorby) nabízí příběh lásky dvou lidí tak silné až za hrob. Což podtrhuje druhá píseň Kondolence. Už podle názvů skladeb se vynořuje ponurá atmosféra, možná lehce dekadentní, mileneckých vztahů lidí, kteří se milují tak trochu jinak. Posmrtně.

Mohlo by se zdát, že by soubor devíti písniček mohl působit monotematicky. Proto vlastně nudně. Proč poslouchat písničky, které nabízí téměř identické příběhy s podobnými hudebními motivy? Možná právě proto, že každá přináší tak trochu jiný pohled se stejnou inspirací. Navíc s kodymovským projevem zpěvu dávající tomu určitou dávku ironie, nadhledu a odstupu.



Není to uzavřené do sebe, jak by se mohlo zdát. Nebo si to jiní můžou myslet. Není to nepřístupné. A pro mě to není nesnesitelné. Mimochodem je dobře, že zpívá česky. Vlastně mě to pořád něčím baví. Atmosférou a svého druhu humorem. Humor totiž kromě projevu může spočívat v cover verzi Milujem se čím dál víc původně zpívané Petrem Kotvadlem, jenž byl součástí socialistického popu.

Oproti čtyřpísňovému eponymnímu albu beru Notorickýho samotáře více vážně, hlavně proto, že tím dokazuje, že to s hudbou myslí vážně. Právě ve své tematice je silnější a promyšlenější. V jednom rozhovoru se Pavel Litvaj vyjádřil ve smyslu, že na tuzemské scéně chybí výrazná mladší rocková kapela a jeho přáním by bylo, kdyby se vedle jím zmíněného Imodia stal dalším poslechu hodným právě Smrtislav. Přál bych mu to. Protože by bylo vlastně škoda, kdyby byl Smrtislav jenom dalším z mnoha průměrných a zaměnitelných rockových uskupení, které svým stylem nebo výběrem angličtiny mnohdy nijak nenadchnou... doba jde totiž dopředu a éra Wanastovích Vjecý je pryč, ale mohl by na ni někdo navázat. Třeba Smrtislav.

Hodnocení: 75 %
Smrtislav - Notorickej samotář (Championship Music, 2016), 35 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...