neděle 27. března 2016

Parta chlapíků si dovolila oživit lidové písně a dodat jim hudební přitažlivost

Sedmičlenné nevšední hudební společenstvo Pohřební kapela působí na tuzemské scéně od roku 1998, má na kontě tři desky a objevil jsem je až letos s nejnovějším albem Hyenismus Unlimited. Název kapely s titulem desky může být poněkud zavádějící, kapela a už vůbec ne deska jako taková totiž vlastně není pohřební, máme-li o pohřebních kapelách představu uplakaných hudebníků mající úctu k mrtvým. Od začátku do konce posluchače čeká půlhodinová (naprosto ideální délka) pařba punk-folkových předělávek více méně známých lidových písní.


Pohřební kapela - Hyenismus Unlimited | Zdroj: Bandcamp

Jejich přístup k českým, moravským nebo slovenským lidovým písním není vůbec nový. Svého času se o něco podobného pokusil hudebník a producent Jiří Burian na kompilaci Bohemia, kde dal lidovky do elektronického obleku, ale výsledek vzbuzuje spíše úsměv.

Co se týče nějakého nekonformního přístupu k tradiční muzice, napadá mě snad brněnská alternativní scéna, konkrétně až dekadentní skupina Piča z hoven, která si troufla na předělání a českého přetextování slovenské státní hymny. Ačkoli píseň sama o sobě zní velice odvážně, příznivci alternativní kultury si ji snad pochvalují, řada slovenských občanů se urazila.

O dalších pokusech mi není známo, však osobně jsem k lidovým písním spíše zdrženlivý, některé prostě znám, zpívali jsme je při výuce hudební výchovy a čas od času se ukážu na akci, kde lidové písně hrají nadšenci v běžném a známém pojetí. Většinou ale jde o náhodu.

Jakmile si album začnete poslouchat, překvapí vás až zběsilé tempo, které lidovým písním hudebníci nasadili. Zrychlili jim rytmus, dali tomu potřebný drajv a šmrnc. Díky tomu poslech může bez problémů bavit novou generaci. Samotný text lidových písní pak slouží jako doplněk, důležitější je především hudba. Pak, zvlášť u Včera bola neděla, tak trochu vyniká jakási nesmyslnost textů ("včera bola neděla / dneska už je sobota"), aspoň já to tak vnímám, která ale zase moc nehraje roli. Nebo má píseň skrytý podtext?

Následujícímu Panáčkovi reggae háv jednoduše sluší a baví, ačkoli přimíchaná angličtina zase ruší. Pro kapelní potřeby však byl silně textově upraven a doplněn, což nevadí, protože tomu dodali určitý vtip. Darmoma ukazuje jejich sílu během samotných živých koncertů, protože si říkám, zda je slogan "kozy ven / gatě dolů" opravdu nutný, ale při koncertu má jistě svou roli.

Chválím za jazzovou Osiku v rytmu ska, která prostě uklidní, ale neuspí. Od druhé poloviny alba svižné tempo směle pokračuje, což je dobře. Pobaví swingoví Hasiči za pomoci vysamplovaného filmového úryvku. Skladba Dobre mi je pak vystihuje, co mají všechny skladby společného - zábavu, chlastání piva, rumu nebo vína a nejlepší tancovačku bez ženy - přičemž přichází určitá a nevyhnutelná hořkost, když se to přežene. O tom to je.

Nevím, jak moc je Cingilingi původní, předpokládám, že to je snad jen kapelní přínos lidovým písním. Hiphopová a přisprostá satira jako by k tomu ale tak nějak patřila. Na závěr pak swingově jazzoví Jeleni a jazzbandový Šuhajko. Stylové rozloučení.

Album má svou sílu, ale zároveň jistou slabinu. Komu je vlastně určeno? Předpokládám, že mladou generaci osloví, ačkoli je otázkou, zda si k němu najde cestu. Na druhou stranu opravdové příznivce a znalce lidových písní při velkém štěstí možná potěší, přinejhorším se někteří urazí a zděsí, co kdo s tím udělal. Co si to dovolil. Parta chlapíků si prostě dovolila oživit a oslovit mladé publikum nebo přinejmenším své kamarády starými lidovými písněmi, které mohou být vlastně zábavné a hudebně přitažlivé, když se toho někdo správně chopí. A to se jim povedlo.

Hodnocení: 85 %
Pohřební kapela - Hyenismus Unlimited (pohrebnikapela.bandcamp.com, 2016), 33 min

pátek 25. března 2016

PayaNoia je príma parta. Nebojí se politických témat, aby je měli z krku

Zelený čtvrtek a zelené pivo. To patřilo ke koncertům, které proběhly v hradeckém studentském AC klubu, kde po celou dobu panovala příjemná a přátelská atmosféra - kromě přijatelného klubového prostředí doplněného různými obrazy, ji měl více méně na svědomí místní hostinský Ivánek, dodával tomu totiž zdejší jakost. Je to samozřejmě o lidech, takže ačkoli v klubu bylo kolem dvaceti lidí, ničemu to nevadilo.

PayaNoia | Zdroj: Facebook

Začala skupina W.A.F. z Vysokého Mýta. "Parta mladých kluků, kteří se snaží oslovit publikum převážně českými texty a svým 'svižným' pop-rockem." Stojí stroze na jejich internetových stránkách. Aby měl posluchač lepší představu, je potřeba buď si poslechnout písně na internetu nebo nejlépe zajít na koncert. Ze začátku jsem s nimi měl obdobný problém jako s kolegy z Glad For Today, neřekli byste, že tihle týpci hrajou pop-rock, což hrajou. Ale nic proti tomu. Bylo to příjemné, ačkoli nás mohl trápit zpěvákův projev - moc na to tlačil. Po celou dobu jsem si říkal, co mi to jenom připomíná, co mi na tom případně vadí. Kamarádka na to přišla: Mandrage. To, co jí vadí na Mandrage, tady právě bylo. Bohužel ale až ke konci jejich koncertu do toho opravdu řízli a bylo na co se koukat nebo co poslouchat. Bylo to o něco zajímavější. Vlastně mě mrzí, že elektronický šmrnc měli jenom ze začátku, a pak občas. Na druhou stranu je musím pochválit za příjemně inteligentní české texty, které více méně dávaly smysl. A prosím vás, co znamená to W.A.F.?

Vystřídali je obdobní Liwid. Název má asi svůj význam. Hráli více méně stejně obdobně, byť jsou věkově o něco starší. Hlasově více modifikovaní. Bylo to ale příjemné. Taky jsem se neubránil dojmu, že mi to něco připomíná, možná tvorbu Michala Hrůzy. Každopádně to něco vypovídá o zdejší mladé hudební scéně, posluchač se srovnání neubrání. Však pak sami upozornili, že mají podobnou píseň o blondýně jako jejich kolegově z W.A.F. Byli ale upřímně vtipní, když je místní hostinský svým stylem třicátých let (jak to sami označili) okouzlil, nebo požádali o úpravu světel, protože i na těch pět lidí chtějí vidět. Tentokrát je ale musím pokárat za občas pitomé texty: "jsi žena za pultem / jsi zdravá jako müsli s jogurtem" mě rozesmálo.

Zakončili to PayaNoia kolem Pavly Táboříkové. Príma parta. Textově asi nejlepší. Kupodivu mají v repertoáru přiznaně politické písně, ve kterých používají motivy z Čekání na Godota nebo Orwellova románu 1984. Zhostili se toho vlastně s vtipem, protože to měli hned ze začátku z krku. Pak Sexuální turistku dali do kontextu současné uprchlické problematiky, což má svůj smysl. Prostě se snažili, aby přes všechny karamboly, textového významu nebo zvukových potíží, byla pořád prdel. Tomu dodávalo šmrnc ksichtění (myšleno v dobrém) samotné zpěvačky nebo růžový nápis na jejím černém tričku, která obdivuhodně zpěv a hru na bicí bez problémů zvládala. Když se pak s kolegou Kubou hrajícího na elektrickou kytaru vyměnila a sama pak hrála na klávesy, jako by přišel jiný zvuk. Možná zajímavější. O už zmíněné hudební nebo textové podobnosti i v jejich případě hraje svou roli fakt, že Stále dál připomíná známý rockový riff (na což sama zpěvačka za bicími upozornila kytaristu, jestli si nespletl kapelu) nebo Ona to ví zase hit Nafrněná Barbory Polákové. Bylo to ale přiznané, což je vlastně v pořádku. Kromě toho, že došlo k nechtěné, ale přesto vtipné interakci s jedním divákem z publika, na jejíž příčinu si už přesně nepamatuju, přesně totiž moc nevím, o co vlastně šlo, na konec jako přídavek došlo ke krásné a fungující výměně, kdy si zpěvačka důstojně střihla jednu píseň od Janis Joplin a na bicí to improvizovaně sehrála kamarádka. Těším se na další setkání. Tohle byla totiž krásná a přátelská tečka.

pondělí 21. března 2016

Koncerty plných pankáčů proběhly ve vší slušnosti, žádnej bordel

Chladně březnový páteční večer. Ideální chvíle zajít na koncert a u pivka pokecat si s přáteli. Říct si, co je novýho, jak jsme se měli od tý doby, co jsme se neviděli, a co nás třeba čeká.

N.V.Ú. | Zdroj: Novinky.cz


Jakmile zajdu do prostor plných pankáčů, neustále si říkám, jak mezi nima nezapadám. Přesto si cením jejich vstřícnosti. Nikdo nemá žádnej problém. Všechno proběhne při vší slušnosti. Rozhodně žádnej bordel, jak by si kdekdo mohl myslet.

Navíc u punkovejch kapel může mít posluchač jasno, co ho čeká. Jasná muzika, jasný texty, jasný gesta. Všechno hraje svou roli, bez výhrad i několikrát ukázanej prostředníček, a vlastně vůbec ani nemusí vadit, že ten a ten moc neumí zpívat, respektive spíš ani nezpívá, jenom únosně řve jasně vyprofilovanej názor.

Tass ukázali jednoduchý a přesto přímočarý a jasný texty. Nemají rádi skinheady nebo nácky. Aspoň jsem to tak pochopil. Ačkoli to byly poměrně krátký písně, zdálo se mi, že to bylo možná až moc dlouhý, ale budiž. Píseň, ve který se tak trochu zpívá „squatujeme, squatujeme, obsadíme prázdnej dům“ by se klidně mohla stát hymnou squatterů, jestli se ještě nestala. Jenom by jí slušela aktualizace, protože nemůžeme za obsazený domy brát jenom ty z devadesátých let.

Pánové kolem N.V.Ú. jsou matadoři ve svým žánru. Nechyběl lehce karnevalový obleček, který si pak Štěpán Málek sundal, aby ukázal potetované ruce, krom toho mu nejspíš muselo bejt vedro. Nechyběly další názory, umělec prostě přišel s něčím novým v souladu se svým přesvědčením shodující se napříč kapelou a mezi fanoušky. Dokonce i nová píseň, kterou jsme neznali, byla vstřícně přijata. Přičemž přitvrdili, což je dobře. Dočkali jsme se pak dvou duetů z řad fanoušků, kdy v jednom případě dodatečně oslavili kamarádčiny narozeniny. Tak si počkám na novou desku. Koncert byl totiž parádní. Jako vždycky.


Na konec se ukázali Muerti. Streetoví pankáči, jak se patří. Bezva muzika, bezva texty. Přiznám se, že k závěru akce jsem jim příliš nevěnoval pozornost, ale to v mým případě rozhodně nevadí, protože si je fanoušci patřičně užili. (Dodatečně si je poslouchám na Bandzonu a dobrý.) Takže v cajku.

neděle 20. března 2016

Kapela UDG ani na páté desce neobtěžuje prvoplánovostí

Těší mě, když jsou české texty tuzemských kapel přes svou poetiku srozumitelné. Posluchač tak má více méně jasno, co tím chtěl básník říci. Při zpívání se u toho nemusí červenat, protože to zní třeba hezky, ale vlastně tomu nerozumí. (Ačkoli při koncertu se příliš nelze soustředit na smysluplnost písniček.) Písně prostě nejsou prvoplánově hloupé. Troufám si říct, že takovým zářným příkladem jsou UDG. Vydali svou pátou desku Emotikon.

UDG - Emotikon | Zdroj: Informuji.cz


Po několikátém poslechu se mi zdá, že oproti dřívější tvorbě lehce přitvrdili.

Jsem zvědav, jak budou Duše lamp nebo Hlava fungovat na živo, pokud budou mít kluci koule na to to zahrát. Píseň Šeptáš svou hudební poetikou připomíná Chinaski. Skladba Bůhví kam zase starší Kryštof. Jinde slyším trochu Mandrage, pokud by někdy hráli rock, nebo Lucii. Duet s Rinou Déšť i pláč mě mile překvapil elektronikou. Česko-slovenský duet s Mirkou Miškechovou zase jednoduše potěší.

Většina písní mají hitový potenciál, a to je dobře. S některými texty bych mohl polemizovat, ale v cajku. Bohužel mě irituje až přehnaně správná výslovnost, tam kde by být neměla.

Deska pak má neúnosnou téměř hodinovou délku, v tomhle případě se to fakt nedá. Některé poslední písně by tam být prostě nemusely.


Přes to všechno, album hodnotím kladně. S přáním, aby se fanoušci konečně posunuli do fáze, kdy kapelu při hraní nejnovějších písní podpoří. Tak smajl.

Hodnocení: 70 %
UDG - Emotikon (Warner Music Czech Republic, 2016), 54 min

pátek 18. března 2016

Melodičtí screamo Glad For Today by se měli srovnat s tím, co vlastně chtějí hrát

Konečně jsem zavítal do hradeckého Club La Fabrique. Ano, před nějakým časem jsem tam už jednou (!) byl, ale to tam byl poměrně jiný klub. Mnoho se změnilo. Prostory jsou světlejší, což sice chválím, ale říkal jsem si, že je tam snad až moc světla. Budiž. Když se vchází do klubu po schodech nahoru, zasáhla do mě zářivá fialová, to bylo nepříjemné. Zvolil bych méně agresivnější barvu. Každopádně chválím dvě obrazovky v prostorách, kde si návštěvník sedí s přáteli u skleniček a nemá moc možností, jak případně živý koncert sledovat.

Glad For Today | Zdroj: Club La Fabrique

Probíhala tam soutěž kapel vysokoškoláků. Sláva vítězům, čest poraženým. Bez ohledu na výsledky, které nedopadly podle mých představ, ale to tak bývá, pokusím se reflektovat moje postřehy.


Jak jsem už několikrát viděl a slyšel Whatrock, dostávám se do stádia, kdy mě vlastně ničím nepřekvapí. Jasně, hráli skvěle. Pořád umí, snaží se pracovat s publikem, ale chybí jim vývoj, nějaký růst. Další progres. Jen tak dál. (Nesmím ale zapomenout na kamarádovu připomínku, že růže na stojanu zpěvaččina mikrofonu se k tomu nehodí a že jim chybí zpěvák. K tomu druhému mu dávám za pravdu.) (Komentář Honzy Řičaře z Memphis o tom, jak působí jako rodina nebyl od věci.)

S melodickými screamo Glad For Today mám problém. Vydané EP, ke stažení na jejich bandzonovém profilu, nezní úplně špatně, ačkoli nevím, zda se dobře srovnali s tím, co vlastně chtějí hrát. Screamo? Rock? Nevím. Někdy, jako by překážel ten ječivý hlas, jindy zase ten klidnej rockovej. Na živo jim to pak nějak nevěřím. Omlouvám se, nejsem něžného pohlaví, na mě to nejspíš prostě nefunguje, ale kluci na mě působili holt směšně. Neměl bych na to přistupovat, ale kluk vypadající šamponově se prostě nehodí, aby hrál tvrdej screamo. Sorry. Mám dojem, že vyhráli, že jo?

Na konec bylo Vypuštěné koupaliště. Trochu děsnej název pro punk-rockovou kapelu, o níž nic neříká. Nechápu. Ale budiž. Možná o tom ten punk taky je. U nich jsem měl jasno se stylem. V pořádku. Na publikum pak jejich podání písniček fungovalo. Dokonce i mě, za což se nestydím a za což byli snad i pochváleni, dostali do varu. Bezva.


Tak jsem zvědavej, jak vítězové obstojí v té konkurenci celostátního kola. A nečekal bych, že největší pařba bude na konci při dýdžejském partu, ale pouštěli prostě vydařenou taneční muziku. Hodně.

čtvrtek 17. března 2016

Marpo na Lone Survivor působí egoisticky uzavřeně



Cením si, když hudební interpret ve svých písních dává najevo určitý společenský názor, který má umělecky přidanou hodnotu. Proto v některých ohledech dávám přednost punku nebo hip hopu, kde se na rozdíl od popových nebo rockových umělců hudebníci názoru nebojí. Bez ohledu na to, zda tím někoho naštvou, což může být taky cílem.

Marpo - Lone Survivor | Zdroj: Bontonland.cz


Fanouškům bubeníka skupiny Chinaski Oty Petřiny ml., jinak známého jako Marpo, dávám za pravdu, že jeho nová deska se nezabývá „děvkama, chlastem nebo drogama“, čímž má být nějak zvláštní, ale pro mě její slabinou je nabídka více méně deseti skladeb o tom, jakej je to král, borec a machr, co dokázal vyprodat velké klubové sály, když začínal v prochcaných klubech.

Na mě to působí egoisticky uzavřeně. Navíc, když v textech použije přes 150 sprostých slov včetně různě se opakujících, časem to ve stopáži tři čtvrtě hodiny přestane bavit. Jedinou chvíli, kdy konkrétně rejpe do ostatních, tedy okamžik sejmutí Smacka, považuju kupodivu za zbytečnou, protože si nemyslím, zda si to zaslouží.

Deska by pro mě mohla skončit trackem Wolfpack – tedy jedinou anglicky nazvanou písní. Poslední dvě písně se mi zdají poněkud nadbytečné. Obecně se pak divím, že album je nazván Lone Survivor, ačkoli z něj zní, kromě jednoho anglického hosta, čeština.

Na druhou stranu prvotní nudu z krátkého dvouminutového tracku Už nikdy, u kterého bych očekával nějaký vrchol, beru zpět, protože v kontextu alba má svou sílu. Po hudební stránce je album na naše hiphopové možnosti celkově docela neobyčejné. Má svůj drajv. To tomu neupírám.

Nejsilnější skladbou je hlavně Táta, vlastně v country stylu (možná valčíkový rytmus), která se celkově z alba úplně vymyká, třeba neobsahuje žádný vulgarismus. Takže bez sprosťáren to jde.

U skalních posluchačů to bude fungovat, budou (a jsou) s tím spokojeni. Vnímám to tak, že jim prvoplánové texty zaměřené prakticky na jedno téma asi stačí. Říkám si, což by mě vážně zajímalo, jakou společenskou hodnotu podle nich – podle těch, kteří jsou z toho nadšení – album má?

Hodnocení: 60 %
Marpo - Lone Survivor (Mafia Records, 2016), 45 min 

středa 16. března 2016

Při koncertu punkových E!E nenastalo Selhání systému



Teplá zima. Deset stupňů nad nulou. Mám před sebou cestu do svého místního oblíbeného hudebního klubu a míjím jen pár lidí. Říkám si, co asi lidi dělají v sobotu večer. Baví se doma u televize? Jdou s přáteli do hospody? Nebo dělají prostě něco jiného? Do toho mi příjemně chladný vánek hladí vousatou tvář. A ve sluchátkách mi zní úžasný popově r’n’bový song kanadského zpěváka Abęla Makkonen Tesfaye, jinak známého jako The Weeknd, ve kterém zpívá „nemůžu cítit svou tvář, když jsem s tebou / ale miluju to“ pravděpodobně o lásce ke drogám.

E!E | Zdroj: Punk.cz

Procházím chodbou a u vstupu mě čekají známí kamarádi starajíce se o finanční odbavení. Sto osmdesát korun za tři kapely je velmi slušná cena. Tady poměrně obvyklé. A mírně se cítím zaskočen poněkud těžkou otázkou, co by tady mohlo hrát. Nejlépe, co tady ještě nebylo a zároveň s jistotou slušné návštěvnosti. Každý může svým vkusem poradit. Já to mám se svým vlastně docela širokým rozptylem těžší. Uvědomit si, co znám, co z toho je české a co je vlastně známé. Něčím jsem přispěl.

Hospodská část je zaplněna několika desítkami lidí, na první pohled celkem příjemných pankáčů. Zaujme mě slečna s červeným melírem. Mladík s čírem pochopitelně vyčnívá. Mohlo by tady být ještě více lidí a kvůli mírné rozmanitosti hudebních žánrů pestřejší, co se týče typovosti hudebních nadšenců. Ale všichni jsme rádi aspoň za tohle.

Po objednání piva mě čeká povídání si s přáteli, mezi kterými je i majitel klubu, kteří mě rádi vidí. Přichází čas pro různé historky a vtipné průpovídky. Čas trávit do té doby, než to všechno vypukne.

První kapela přichází se snahou být textově angažovaný v punkovém rocku. Mohli by být ještě více odvážní. Divák by mohl ještě víc nabýt dojmu opravdového Selhání systému. Z mého pohledu se tak bohužel nestane. Dokonce dopravní značka „práce na silnici“ se stává zbytečnou a nic neříkající rekvizitou. Jako by tam ani nebyla. Kluci povětšinou na pódiu stojí. Jeden mě překvapuje svým outfitem ve flanelové košili, šále, šátku na hlavě a černých brýlích. Spíš zlatá šedesátá beatlesovek. Refrény jsou jinak jednoduché, což je vlastně v pořádku. K žánru to patří. Ačkoli si u podobných kapel cením jasně vysloveného názoru, písničky věnované Miloši Zemanovi se bojím. Celkově se mi různé strefování nebo naříkání třeba na armádu přijde spíš povrchně prvoplánové. Ale budiž. Lidem jde hlavně o muziku, která je skutečně úderná a zpovzdálí za zavřenými dveřmi zní industriálně. Což chválím. Minusem pak nakonec je zpěvákův projev, který není příliš lahodný uchu, jak se kupodivu ukáže při imitaci začátků jedné písně Jana Nedvěda. Ze začátku se mi pak zdá zbytečně omezován prostorem a nošením saka. Ten si pak svlíkne a zůstane v tričku a kšandách. Bylo to ale celkově docela slušné a pauzy, kdy popíjeli pivo nebo panáky, byly nakonec sympatické.

Vystřídal je punk-a-billový nářez Gold'n'Drunkards, kterému škodí angličtina. Hudebně to bylo slušné. Tak trochu dobré, ale osobně jsem z toho odvázán nebyl.

Překvapení nachystali punkoví E!E. Bavila hudba. Bavily texty. Bavil zpěvák, který si střídmě utahoval z publika. Třeba tím, že mezi posluchači poznal slečny z baru a divil se, že nejsou právě na baru a neobsluhují alkoholu chtivé zákazníky. Nakonec toho využil a objednal si rundu. Nebo ho u jednoho páru iritovalo focení si selfíčka. Zdálo se, že toho využije a připojí se k nim. Nakonec ne. Pití piva pak působilo jako všeříkající gesto. Hrálo to svou roli. Dočkali jsme se přídavku, snad hudebníci byli dokonce překvapeni.

Bylo to všechno dobré. Během pár hodin se klub vyprazdňuje. S přáteli si časem dávám pár panáků. Odcházím v pozdních hodinách doprovodit kamarádku domů. Snad bude tenhle rok pro klub přívětivý.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...