sobota 30. dubna 2016

We On The Moon mají šablonovité Home, folkové duo příjemnou Gravitaci a Pub Animals náramné pohupování

Co následující alba spojuje? První akceptuju, druhé se mi líbí a třetí mě baví. Čtvrté hodnotím bonusově, protože krátké EP toho o umělci nic moc neřekne. U interpretky jsem zvědav, kam se posune dál, ale zatím jsem jenom mile překvapen. A tohle jsem napsal, abych tady měl něco napsané, a pokud by se vám moje hodnocení nechtělo číst. Vaše volba.

We On The Moon - Home | Zdroj: Bandzone

Trochu se divím té oblibě tuzemských podob indie rockových kapel. Ale vlastně se tomu nedivím, protože jsme tak trochu vděčni za někoho, kdo se snaží podobně přistupovat k rockově syrovému zvuku, jak k tomu přistupují teenagery milované a zbožňované kapely v zahraničí. Tím nechci shazovat a negovat tvorbu We On The Moon. Ani si nemyslím, že by jejich muzika byla nějak špatná. Dobře se to poslouchá. Ale mám takový pocit, jako by to jiní, možná zkušenější, uměli lépe. Na jednu stranu hrají ve svém žánru povedeně, ale na tu druhou se v hutnosti nejrůznějších kapel v zahraničí (myšleno i pro možnost, že by takových kapel bylo u nás víc) jaksi ztratí. Cítím v tom jistou šablonovitost, přestože to produkovali zahraniční producenti. Čím chtěli do scény přispět, jak ji obohatit? Chybí mi v tom něco navíc. Možná budou mezi všemi snaživci ti lepší. Nevím. Je to krátké, někoho to určitě osloví a věřím, že to dokážou na koncertech pěkně rozjet. Na tu atmosféru jsem zvědavý. Třeba tam bude ten Měsíc.



Hodnocení: 61 %
We On The Moon - Home (We On The Moon, 2016), 25 min.

Cermaque a Iamme Candlewick - Gravitace | Zdroj: Scéna.cz

Tohle album není pro každého. Řekněme si to na rovinu. Musíte se naladit na jejich vlnu. Ale jde to docela snadno hned od první skladby. Nebo aspoň mně se to stalo. Pohodově atmosférické. Duo se náramně doplňuje ve své folkové pospolitosti. Nebojí se folkový žánr zpestřit alternativní elektronikou. Něčím to tak ozvláštnit. Textově nepopisují jenom příběh, ale také pocity. A ze své folkové pozice se pak ve skladbě Imigranti dotýkají současné společenské situace. Svůj pohled možná vkládají do otázky, kdo vyléčí ty utrápené duše (podle mě míří jak na ty, kdo přicházejí, tak i ty, kdo se jich bojí). Nechybí rap a celkově jak folkové rýpání, tak určitý nadhled - jak z textů, tak hudební. Nakonec jim odpouštím několik úhybů do angličtiny, přestože by desce slušela jazyková jednotnost. Jinak je to vlastně příjemná deska.



Hodnocení: 70 %
Cermaque, Iamme Candlewick - Gravitace (Indies Scope, 2016), 40 min.

Pub Animals - Fatherland | Zdroj: Bandzone

Jen tak se pohupovat na druhou dobu. O to v reggae jde. A ono to občas "jen tak" prostě není. Najdou se totiž tací, kteří do toho "jen tak" nasypou buď politický názor, což není vůbec špatně, nebo jiný taneční prvek, který pohupovou muziku ozvláštní a nějak víc dá k životu. To je případ Pub Animals, který do reggae dává špetku dubu. Nechybí taky humor. Ať už v podobě vysamplovaného Jana Wericha nebo ve využití diskotékově tanečních tónů. Funguje to náramně. Jenom mi v tom chybí větší drajv a čeština místy trochu ruší, ale svou sílu to má.

Hodnocení: 80 %
Pub Animals - Fatherland (BeSeeda Records, 2016), 32 min.

SharkaSs - E.P. 2016 | Zdroj: SPmedia.cz

Nevím, čím to je. Nastávajícím jarem? Rozkvetlými stromy? Přicházejícím májem? Debutové album, respektive čtyřpísňové EP rapperky SharkaSs, která se objevila v talentové soutěži, mě docela mile překvapilo. Kombinace rapu a drum'n'bassové muziky. Daří se jí to skvěle kombinovat a zvládat artikulaci. Chtě nechtě připomíná tvorbu Lipa nebo ATMO music, kteří jsou na hraně patetického a romantického kýče. Ona se tomu možná jenom přibližuje, ale zdá se mi být trochu jinde. Jde po své cestě. Ale nevyhýbá se tuzemské hiphopové šabloně (a občasných klišé) používání anglicky zpívané verze, jednou to má funkci, po druhé trochu zbytečnou. Protože v posledním Přání, ale vlastně i v Plusech a mínusech dokazuje, že zpívat umí. Nastiňuje sice trochu zasněnou romantičku, ale pořád zůstává nohama na zemi a ze své pozice teenagerky lehce společensky kope.



Hodnocení: 84 %
SharkaSs - E.P. 2016 (Supraphon, 2016), 12 min.

čtvrtek 28. dubna 2016

Osobní deska Lucie Bílé překvapí moderním zvukem, ale dostane se do rutiny

Porevoluční posluchač má jiný vztah k umělcům, kterým se svým způsobem podařilo být loajálními se socialistickým režimem. Nebo režim prostě svým uměním nijak neohrožují, a tak nemají problém s politikou, protože jí nevěnují pozornost a produkují neškodnou a potěšující hudbu stávající se populární. Proto vlastně rozumím popularitě takových umělců jako Karel Gott nebo Lucie Bílá, ale nikdy jsem jim příliš nevěnoval pozornost. Písním Karla Gotta, tedy interpreta cizích textů, jsem se spíše vyhýbal, a tvorbu Lucie Bílé jsem pozoroval okrajově, některé písně znám z pasivního poslechu radia.

Lucie Bílá - Hana | Zdroj: Topvip.cz

Ze zájmu jsem si pustil novou desku Lucie Bílé, příznačně nazvané podle druhé písně, respektive občanském jménu zpěvačky Hany Zaňákové. Ačkoli má svoje textové limity, hned zpočátku si dovolím poznámku, že bylo vlastně správné, když se textů písní chopila dvojice Petr Harazin a Štěpán Petrů ze skupiny Nebe, která ale svou poetikou nechvalně připomíná tvorbu Richarda Krajča. Což je klad, ale i zápor českých textů.

Hned od začátku alba překvapí moderní zvuk, který je v kontextu českého popu poněkud nezvyklý. Nebo přinejmenším vůči své tvorbě. Zvlášť v případě Lucie Bílé, ale větší znalci se možná ničemu nediví, protože jde o její pozvolný vývoj. Takže je všechno v pořádku. Jenom se neustále musím divit, což není případ jenom umělkyně Hany Zaňákové, jak dokáže být zpěvačka se silným hlasem - však má zkušenosti z muzikálů a prošla si heavymetalovými kapelami - populární a uznávaná v takovém žánru jako je právě pop.

Silnou skladbu je titulní Hana, kde Lucie Bílá zpívá "znáš ze mě jen půl / jen jedno mý jméno / půlku duše mé", a tak se přiznává, jak řekla v jednom rozhovoru, že Lucie Bílá je pouze hudební role Hany Zaňákové.

Další písně Hráze a Poprvé zaujmou tanečním prvkem, hudebně to sedí, textově posluchač porozumí, co tím chtějí říct. Jenomže mám osobní problém se skloubením českého a anglického textu, který svým zpěvem obstarává Martin "Maxo" Šrámek, jenž měl právě na starosti hudební produkci celého alba. Prostě obecně v české popové muzice nerozumím, proč interpreti kombinují tuzemský text s anglickou (nebo jinou) verzí. S tím doplněním, že ne vždy jde o doplněk, kdy se v angličtině zpívá to, co v češtině, a už vůbec se nedomnívám, že by se umělci tímto způsobem mohli stát něčím mezinárodní, protože pořád tady bude ten okamžik, kdy zahraniční posluchači neporozumí češtině (jako čeští cizím jazykům). Bonusovou písní je spolupráce se slovenskou zpěvačkou Celeste Buckingham, která dokonce anglicky rapuje, bohužel jde o nevyužitý potenciál, který se prostě ztratí.

Intimně klidná V loužích opravdu připomíná tvorbu Richarda Krajča, hudebně pak právě spolupracující Kataríny Knechtové. K té mám jenom poznámku, kdy jako posluchač konečně porozumím, co tím textař chtěl říct, pochopím metafory, představím si tu situaci a říkám si, co jí "kolikrát / v loužích / prsty mé zkouší / si na nebe / sáhnout a trochu výš // kolikrát / v loužích / nohy mé / touží / na nebe / šlápnout v oblacích / projít se v oblacích" v tom braní?

Hudební produkce může mít ale své limity, pokud producent neopustí od zavedené šablony, což dokazují O slunci a Mezi řádky, hudebně zaměnitelně podobné, přičemž jako by Mezi řádky nějak připomínaly starší Bílou píseň. Textově pak nezaujmou. Nezaujme tak zbytek alba, respektive vnímal jsem hudbu, ale to bylo asi tak všechno. Je-li v české hudbě důležitý také text, zvlášť u osobní Hany, je to špatně. Deska se tak bohužel dostává do rutinní fáze, kdy jsem byl sice na začátku moderností překvapen, ale ničím dalším nenadchnut.

Na konec celkem slušnou písní jsou Růžové brýle, které by se mohly stát hitem. Album tak chtě nechtě zrcadlově ukáže, jak jsou na tom české radiové stanice. Budou pouštět nové skladby Lucie Bílé? Pokud ano, posluchači by mohli také, pokud si k nim nenajdou vlastní cestu.

Věřím, že deska má pro samotnou Lucii Bílou - nebo Hanu Zaňákovou - svou cenu a místo. Je z ní slyšet ta osobitost. Je dobře, že album vzniklo, protože si troufám tvrdit, že na poli české populárně mainstreamové hudby se řadí k tomu slušnému, poslouchatelnému a povedenému.

Hodnocení: 79 %
Lucie Bílá - Hana (Supraphon, 2016), 40 min.

pondělí 25. dubna 2016

Poletíme? svoje hraní doplňují improvizací. Jsou si taky vědomi současností

Skupina dobře vypadajících mužů hrající original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu. Žádné zvuky nástrojů, co neexistují, žádné texty o věcech, co se nestaly, anebo nikdy nestanou. Jemné, přesto vulgární, přízemní, leč nad věcí, smutné, přeci veselé, sladké, přesto hořké.

Poletíme? | Zdroj: Electropiknik.cz

Předchozí slova jsem si vypůjčil z internetových stránek, protože ačkoli jde o určitý propagační text, vlastně naprosto přesně vystihuje divácký a posluchačský zážitek, jak z desek, tak z koncertu.

Koncert začal až po nějaké době. Známý se mě dokonce ptal, jestli vůbec někdy začnou. Nakonec byl spokojený. Já ostatně taky i s tím, že mně sice za běžných okolností trochu vadí přítomnost stojanů, ale v jejich případě mě jeden jediný nijak nerušil a respektuju, že byl používán pro držení playlistu. Jenom jsem si ho prostě všiml.

Návštěva koncertu skupiny, kterou jsem předtím mnohokrát slyšel a ve zdejším pevnostním klubu před rokem, má to riziko určité rutiny. Písničky znáte, ty lidi ostatně taky, takže jakž takž víte, co vás čeká. Tentokrát, pokud se nepletu, byl houslista jejich původní (jak jsem se minule dozvěděl, tehdejší hráč zaskakoval) a vyměnili baskytaristu. Na hudebním projevu kapely to nic moc nezměnilo, houslista se mi zdá více hudebnější a schopný improvizace.

Ostatně ona improvizace mnohdy doplňovala celý koncert, což se mi na tom líbilo. Spoluhráči mezi sebou komunikovali, tedy hudebně. Měli navázaný kontakt, pokud se něco "posralo", dokázali to vzít do hry a bez problémů navázat a písničku dohrát. Zároveň nechyběla určitá aktualizace, čímž dávají - především autor písní Rudolf Brančovský, který zároveň svoje texty zpívá a komunikuje s publikem - najevo, že si jsou vědomi, kde žijí. Takže ne náhodou píseň Mařena věnují paní Vášáryové "víc, než kdykoli předtím".


Poděkování za koncert. | Zdroj: Facebook

Dokonce sám Brančovský v jednu chvíli sestoupil z pódia a více tváří v tvář komunikoval a pomyslně dirigoval publikum a vybízel nás, abychom se svými hlasy přidali. Což se povedlo a bylo to smysluplné.

Celý koncert bylo příjemné a potěšující sledovat, jak si to každý po svém užívá, přičemž ti blíž k pódiu dávali více najevo, jak je muzika baví, jak je řízná a energická, a to přesto, že zpívají třeba o depresi. Vlastně mi je na nich sympatické, že o vážných věcech zpívají vesele a tak trochu pozitivně.

Mám přátele, kterým se jejich muzika z nějakého důvodu nelíbí a vlastně mě nijak konkrétně nepřesvědčili, v čem je jejich, zvláště pak poetika a příběhovost textů, problém. Osobně v tom vidím určité kouzlo multižánrovosti, kdy kupříkladu hraní na banjo není ničím zvláštním a nevnímám to poklesle nebo nudně. Pak právě svou uvolněností a bezprostředností, kdy se třeba trumpetista nestydí občas stínit si rukou čelo a oči, aby lépe vidět, jak si to užíváme. Nemluvě a jisté jazzově-rockové zručnosti bubeníka, který to dokáže pěkně rozjet.

Jediné, co bych jim mohl vytknout, jsou občas opravdu prvoplánově jednoduché texty, které chtě nechtě hrají na líbeznosti posluchačského ucha. Ale nemůžu za to, že se mi jejich hudba, poetika a nadhled prostě líbí.

neděle 17. dubna 2016

Slovenské Tornádo Lue intimně vyzdvihuje beatnický přístup a zdařilé hudební ztvárnění depresivních textů

Alternativní tvorba má různé podoby. Sami hudebníci ke svým zvoleným žánrům často přistupují inovativně a individuálně. Tím dokazují svůj uměleckým um a přístup k muzice, která často vyznačuje jistou inspiraci.

Tornádo Lue | Zdroj: Tornádo Lue


Hudebníci ze Dvora Králové nad Labem z kapely Poslední lež hrají alternativní rock a svůj žánr, tedy čistě rockovou hudbu právě inovují o harmoniku. Alespoň mě by takové spojení nenapadlo. A ačkoli první dvě písničky trvalo, než se úplně sladil zvuk s hlasitostí, znělo to velice příjemně. Tak nějak tvrdě folkově, přestože kapela s folkovou hudbou vlastně nemá nic společného.

Chválím jejich přístup k hudbě a textům, dávali často najevo určitý odstup a nadhled. Různá průvodní slova k písním ironicky komentovali. A vlastně bylo smutně milé, že u nás rádi hrají poprvé, ale škoda, že jsme nepřizvali více přátel, ale stejně se nízkou návštěvností nenechali odradit a rozhodit.

Pro mě to bylo téměř hudební překvapení, které se mi líbilo. Jenom mým problémem prostě je, že mi při takovýto koncertech iritují stojany, na kterých hudebníci mají noty nebo texty písniček. Předpokládal bych, že pokud hrají autorskou hudbu, a to je případ Poslední lži, takové pomůcky nepotřebují a mě jako diváka poněkud ruší.

Také mi chvíli trvalo přistoupit na zpěvaččin silný hlas, snad až operní, který ale ze studiových verzí na bandzonském profilu není znát. Dlouhodobá kombinace mě jako posluchače trochu unavila, zvlášť když se na pódiu kromě dobrého hraní prakticky nic nedělo - tím pádem se mi zdálo, že přítomnost stojanů hlavně zpěvačku příliš omezovalo, ta by to mohla tanečně rozjet a zdálo se, že by jí v tom téměř nic nebránilo -, takže nakonec přišla vhod chvíle, kdy si diváci ve skromném počtu házeli z balónkem. Bylo to milé, trochu všeříkající, zpestření.

Slovenská skupina Tornádo Lue neznalé překvapí jistou intimností a jakousi skromností, kterou vyzdvihuje hudební zralost a až beatnický přístup. Snad ne úplně náhodou mi jejich hudební tvorba připomíná cohenovskou poetiku. Nebo jsem si na Leonarda Cohena prostě vzpomněl.

Bratislavští muzikanti překvapí českými texty, jde totiž o překlady Jana Zábrany básnické sbírky Ariel americké spisovatelky Sylvie Plath. Při vší úctě k již přes padesát let zesnulé autorce, jejíž básně vyšly až dva roky po její sebevraždě (zemřela v jednatřiceti letech), některé texty na mě působily poněkud banálně, ale neupírám a nezpochybňuju symboliku, kterou jistě mají.

Tříčlennou kapelu pak musím pochválit za zdařilou češtinu, ale především za velmi zdařilé hudební ztvárnění více méně depresivní a panické tvorby. Takže, když se zdá být text jednoduchý a pro mě jako posluchače spíše o ničem, zvyšuje ho hudební trefnost právě oné deprese, přesto nebo právě proto se jejich písničky dobře poslouchají a některé "věci" se staly hity.

Koncert byl pro mě nezapomenutelným zážitkem, hlavně tedy co se týče hudební složky, proto nebylo náhodou, když jsem se s jedním z kapely loučil s dovětkem, že hráli skvěle a snad zase někdy jindy.

čtvrtek 14. dubna 2016

Bezprostřednost se Prague Conspiracy na desce nepromítla, ale určitá hravost ano

Bývá běžné, že si posluchač ke kapele najde cestu skrz hudební cédéčko, které poslouchá pořád dokola a při nejbližší příležitosti si hudebníky užije při živém koncertě. Nebo si to alespoň myslím. U mě je to v případě teď už rockových Prague Conspiracy kolem kytaristy Kuby Siňora naopak.

Prague Conspiracy - Inner Game | Zdroj: Prague Conspiracy

Jejich koncerty jsem navštěvoval vlastně na kamarádovo pozvání, který je zná právě skrz Kuby Siňora a zná jeho hudební historii, respektive celé kapely více než já. Takže mě období Prague Ska Conspiracy více méně minulo, ačkoli jsem občas něco někde slyšel nebo registroval. Vlastně jsem je blíž poslouchal a při koncertech pozoroval až po výměny hudebního žánru, tedy s příchodem zpěvačky Anety Galisové a debutovým albem Regenades, který jsem slyšel až po nějaké době. Prostě jsem kapelu znal více z koncertů.

Nejvíc se mi u nich líbila bezprostřednost. Nikdy si příliš nelámali hlavu pro kolik zrovna hrají. Mám dojem, že jsme zažil koncerty pro pět až deset nebo až dvacet nebo třicet lidí. Buď hrálo roli, že na těch konkrétních místech je prakticky nikdo moc neznal, nebo načasování, kdy hrát na festivalu mezi prvními nebývá vždycky výhra. Vlastně skoro vůbec.

Pocit z bezprostřednosti a hravosti, svým způsobem si ze sebe dělat srandu při koncertech se pochopitelně na desce nepromítne. Ačkoli hravost a že je hraní prostě baví, na albu poměrně znát je. Jinak by to nedělali, že jo.

Albu jako takovému prospívá pouhých deset písniček, které zaplní něco málo přes půl hodiny. Posluchači tak dávají možnost po prvním poslechu zmáčknout znovu play, protože hudbou není přesycen.



Po poslechu Times Like These se některým může zdát, že rocková kapela tak trochu změkla. Není to tak úplně pravda, ačkoli na desce najdeme mírně popové písně nebo jednu až v country. To jim také prospívá, protože album je pestré a svým způsobem jednoduché texty tomu ani nevadí. Není tak říkajíc na jedno brdo. Navíc pak ukazuje, čeho všeho jsou jako kapela schopni. Pozornější posluchači se pak můžou zaměřit na některé hudební detaily - buď dynamické bicí, nebo kytarové linky -, které se vytříbí po opakovaných posleších. A všechny polohy zvláště zpěvačce prostě sluší.

Některé recenze chválí, že se kapele podařilo tu koncertní atmosféru slušně převzít do studiové podoby, jinde si zase myslí, že ne. Přidávám se k prvnímu táboru, protože mě deska zaujala a pořád mě baví. Přiznám se, že si přitom představuju, jak to funguje na koncertech.

Hodnocení: 85 %
Prague Conspiracy - Inner Game (Prague Conspiracy, 2016), 33 min.

neděle 10. dubna 2016

Komentář: Při udílení hudebních cen Anděl umělci vyjádřili nesouhlas se Zemanem. A to je dobře

Proběhlo udílení 25. výročních hudebních cen Akademie populární hudby z pražského Hudebního divadla Karlín, které v přímém přenosu vysílal první program veřejnoprávní televize. Jak po každém vyhlášení jakýchkoli cen, ať už hudebních nebo filmových, tak i letos probíhají diskuze o tom, kdo vyhrál a za co. Popřípadě, jak moc zaslouženě. Tentokrát pak doplněno o možná až vášnivé reakce na dvě prohlášení.

Moderátor večera Libor Bouček. | Foto: Ludvík Hradílek, Aktuálně.cz

Samotné výsledky mě více méně těší. Pětadvacetiletou existenci těchto hudebních cen respektuju, ačkoli pro mě mají větší hodnotící váhu Ceny Apollo, protože o nich rozhodují hudební kritici a publicisté. Zasvěcení lidé, kteří oboru rozumí.

Každoroční pořádání těchto cen jaksi lépe reflektuje uplynulý rok v tuzemské muzice. Mnohem lépe než Český slavík, který se díky rutinnímu hlasování fanoušků těm samým kapelám, u kterých se můžu jenom divit, že fanoušky tak nějak pořád baví, jako by zastavilo v čase a o současnosti české populární hudby prakticky nic nevypovídá. Nebo naopak ano, ale nikomu to vlastně nevadí.

Líbilo se mi, že od všech vystupujících zazněla čeština. Srozumitelné, ve smyslu rodné řeči, texty tak dávaly najevo, o čem tuzemští interpreti rádi zpívají. Z mého pohledu přecenění youtubeři za skupinu Slza o naivní lásce, z nějakého důvodu nominovaní i za album (čím jejich Katarze akademiky tak uchvátila?), nebo alternativní a intelektuálně trochu náročnější Dan Bárta nebo Lenka Dusilová, přes neškodný, přesto chytrý taneční pop v podání Ewy Farne nebo Barbory Polákové, u níž mě pořád baví herecký přístup.

Někteří hudebníci pak dali jasně najevo, že tu nejsou jenom od toho, aby předávali nebo přebírali ceny či si prostě odzpívali svou píseň. Ale také, že jsou občané země, nežijí ve svých poetických bublinách plných mnohdy nesrozumitelných slov, aby se jen zavděčili svým fanouškům nebo sponzorům, naprosto si uvědomují život kolem sebe. Hlavně se pak nebojí říct vlastní názor. Jako posluchač alespoň vím, co si ve skutečnosti myslí.

Svůj nesouhlas s kroky prezidenta Miloše Zemana, nebo dalších politických představitelů, tak vyjádřili Lenka Dusilová (u ní se mi líbilo, jak trefně připravený projev svým vystoupením nenarušila, ale naopak doplnila) a David Koller, přičemž se k nim ve své děkovné řeči přidala Klára Vytisková.

Lenka Dusilová: "Nesouhlasíme s tím, že prezident podlézá režimům, které popírají svobodu a demokracii. Jestli se to nelíbí i vám, prosím, nebojte se dát najevo svůj názor."
David Koller při poděkování za cenu: "Byl bych rád, kdyby nás vláda netahala na východ. Ať už je to pan Babiš, Klaus nebo dokonce soudruh Zeman."



Bylo to v naprostém pořádku. Hudebníci tak dávají najevo, že mají vlastní hlavu. A mají-li potřebu během přímého přenosu hudebních cen říct, co si myslí, rozhodně bych jim v tom nebránil. Zvlášť, když víme, jaké svébytné osobnosti jsou právě Lenka Dusilová a David Koller. Tedy nepatřím k těm, co si myslí, že hudebník má zpívat svoje naivní nebo metaforické texty a k politice, respektive společnosti se nevyjadřovat. Naopak. Kdo jiný, když ne oni?

Svým tweetem se přidal mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, který svou profesi pojímá prazvláštním způsobem, ale budiž. Vezmeme-li jeho vyjádření vážně, pak tedy musíme brát v úvahu, že si prakticky to samé myslí Miloš Zeman. Otázkou je, jak moc je to dobře, nebo špatně.

Jiří Ovčáček napsal na Twitter v reakci na prohlášení umělců: "Angažovaní umělci. 1948, 1977 a teď 2016. Třeba opět uspořádají seanci v Národním divadle a budou podepisovat prezenční listinu." Omlouvám se za neznalost dějinných událostí, ale co pan Ovčáček, respektive prezident republiky myslí tím rokem 1948?

Otázkou pak je, jak moc lze srovnávat "angažovanost umělců" z roku 1977, kdy vznikla Anticharta, s dneškem? Na Wikipedii se totiž dočteme: "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru byla podpisová kampaň významných osobností kultury odsuzující prohlášení Charty 77, konaná počátkem roku 1977 z iniciativy tehdejšího komunistického režimu v Československu a nyní běžně označovaná jako Anticharta." Je jasné, že na rozdíl od dnešních svobodných prohlášení tehdy šlo o ideologicky laděný postoj, u kterého se jen můžeme dohadovat, jak moc to bylo ze strany umělců svobodné rozhodnutí.

Umělci jsou pak angažovaní více méně neustále. Jak za minulého režimu, tak v demokratické společnosti. Dřív se kriticky ve svých písních vyjádřil třeba Tomáš Klus. Nebo v duetu právě David Koller s Barborou Polákovou. Nezapomínejme kupříkladu na část spisovatelů kriticky se vyjadřujících k nejrůznějším společenským událostem.

Nakonec je s odstupem času docela zajímavé, v jaké společnosti tato prohlášení vlastně byla. Uznání a souhlas se hlavně Lence Dusilové dostalo velkým potleskem, když šla předávat cenu pro zpěvačku. Proč svůj názor neříkají, co si myslí, i jiní umělci? Hlavně ti mainstreamoví? Respektují tak pomyslné přání fanoušků, podle kterých se kultura nemá plést do politiky a moudra si mají nechat pro sebe?

Měli by si totiž uvědomit, že do kultury tak nějak politika patří. Bez značné politické podpory by některé kulturní akce třeba ani nebyly, nebo jen stěží. Naopak mi je politická podpora vesměs přijatelnější, než různí sponzoři, kteří s kulturou prakticky nemají nic společného. Však některé ceny předával pražský radní pro kulturu nebo pražská primátorka. Co se honilo hlavou třeba Richardu Krajčovi nebo dokonce Adrianě Krnáčové, když si do jeho sponzora, respektive předsedy hnutí Andreje Babiše rýpnul David Koller?

Smutné nejvíce na tom všem ale je, že taková prohlášení vesměs nemusejí mít vliv na celou společenskou situaci. Ale nebojte se, jen tak dál.

pátek 8. dubna 2016

Jak Ostrak Mode, tak teepee nebo Květy představují různě alternativní přístupy k hudbě

Každý z nás může mít odlišný přístup k hudbě. Každý z nás může poslouchat nejrůznější žánry, kterému jsou nejbližší nebo ho alespoň něčím zaujmou. Každý z nás má svého oblíbeného interpreta, u kterého nás imponuje společenský názor nebo právě ten přístup k hudbě. Alternativní přístup nabízí kupříkladu vydavatelství Polí5, který v těchto dnech slaví deset let od založení a vydává převážně alternativní muziku, jež si posluchač může stáhnout za libovolnou cenu nebo přinejmenším zadarmo ve streamu.

Ostrak Mode - Copy And Paste | Zdroj: Polí5

Ostřílený muzikant Josef Ostřanský, zasvěceným lidem známý z kapel Dunajská vlna nebo Kuzmich Orchestra, nabízí autorskou a debutovou desku Copy And Paste, k poslechu na Soundcloudu. Jde o směs alternativního nebo možná indie rocku, jak jsou jeho posluchači ostatně zřejmě zvyklí, s tvrdší elektronikou, především drum and bassovými prvky. Mě jako mladého posluchače toto spojení zaujalo a zvlášť se mi líbí Fráze a Manuál (úvodní Plamen je mi svým začátkem a přímočarým textem sympatický; celkově po textové - snově příběhové - stránce trochu připomíná styl kladenských Zrní, což umocní právě poslední Stříbro snů), jelikož ale v současnosti existuje nepřeberné množství a podoby elektronické hudby, jak u nás, tak v zahraničí, album celkově vlastně moc nepřekvapí. Kdo ví, jak desku Ostřanského věrní fanoušci skousnou. Ukazuje však, že podobné navázání spojení něčeho staršího a alternativního s něčím novějším a experimentálnějším může více méně fungovat. Takže u mě dobrý.

Hodnocení: 60 %
Ostrak Mode - Copy And Paste (Polí5.bandcamp.com, 2016), 37 min.

teepee - Albatross | Zdroj: Protišedi.cz

Indie duo teepee ve složení Terezy Lavičkové a Miroslava Patočky přináší svůj autorský debut, kterému pomohl producent Mikoláš Růžička. Nabízejí kytarový indie folk s elektronikou. Klidné a zastřené písničky, které se hodí pro deštivé a povětrné dny naplněné procházkou s milou polovičkou (ačkoli, kdo by se chtěl v dešti procházet po venku, že), protože jde vlastně o romantické duety, nebo rozvernou hipsterskou partou. Překvapí zajímavé hlasy se zvládnutou angličtinou, posluchače by snad ani nenapadlo, že jde o české muzikanty. Svou tematikou, ale hlavně zvolením hudebních žánrů, které se navzájem neruší, ale spíše doplňují a koketují, tak trochu připomínají The xx. Je to takřka plné lehkosti a přístupnosti, bez patosu nebo romantického kýče, aspoň se mi tak zdá.

Hodnocení: 70 %
teepee - Albatross (soundcloud.com/teepeeband, 2016), 34 min.

Květy - Copak můžu svojí milý mámě říct | Zdroj: Polí5

Po různých zkušenostech, jako by se zdálo, že se na matadory českého undergroundu nesahá. Ne všichni strávili přístup jiného zhudebnění Plastic People of the Universe od B4 nebo Psích vojáků ze strany Martina Tvrdého a Václava Havelky. Nebo přinejmenším duo Tvrdý/Havelka se setkalo spíše s negativními ohlasy. Mně se oba způsoby celkem líbily a říkal jsem si, proč ne. To samé si říkám u Květů kolem Martina E. Kyšperského, kteří po svém přistoupili právě k Psím vojákům. Co je k tomu vedlo, kromě udělení pocty partě okolo zesnulého Filipa Topola, je otázka. Taky je otázka, jak vstřícně desku vezmou jak posluchači Květů, které čeká ještě experimentálnější a drsnější poloha - jak po hudební, tak textové stránce, protože Topolovy básnické texty jsou samy o sobě drsné a svérázné -, tak zarytých fanoušků, je-li to to správné slovo pro jejich posluchače, Psích vojáků. Někdy nás čeká svérázná hudba, jindy poněkud klidná, což zvlášť u Žiletek překvapí a spíš jim to ubírá na (Topolově) kouzlu. Květy u svých posluchačů mohou mít štěstí, že původní verze neznají. Což jim naopak může zase ze strany Psích vojáků uškodit. Ať tak, či onak, nevzniklo špatné album, má svůj sílu a je samo o sobě přinejmenším zajímavé, ale předpokládám, že posluchači M. E. Kyšperského spíše sáhnou k autorské tvorbě (třeba nejnovější desce nominované na Ceny Apollo a oceněné žánrovým Andělem).

Hodnocení: 75 %
Květy - Copak můžu svojí milý mámě říct (Polí5.bandcamp.com, 2016), 40 min.

čtvrtek 7. dubna 2016

Emma Smetana nechce být hezkou tváří z televize, nabízí povedenou a alternativně zajímavou desku

Příležitostná herečka a moderátorka zpráv na televizi Nova, přičemž právě v den vydání alba proběhla médii zpráva o jejím ukončení pracovního poměru, Emma Smetana se pomyslně přidala ke svým pěveckým kolegyním Kláře Vytiskové nebo Barboře Polákové a vydala debutovou desku. Hlavně kvůli producentskému přispění muzikanta Jiřího Buriana se nemusí za nic stydět, přestože nějaký ostych na desce je cítit a znát. A svým přispěním přináší ve skrze alternativní pop, ač se to některým nemusí zdát.


Emma Smetana - What I've Done | Zdroj: Informuji.cz

Nahrávka nabízí třináct písní. Převážně anglických, poslední dvě jsou ve francouzštině. Zpěvačka tak nezapomíná na svůj francouzský původ. A píseň Wall Of Kampa převzala z repertoáru svého otce Jiřího Smetany, jinak proslulého textem k Slunečnímu hrobu.

Dlouho jsem měl s deskou problém, protože jsem nevěděl, jak k písním přistoupit. Setkal jsem se s převážně pozitivními reakcemi, výjimkou je duel recenzí v časopise Headliner, kde ji hudební kritici ohodnotili průměrnými známkami. Prostě neměli přehnaná očekávání a v albu moc neslyší potenciál. Ten se podle mě ukáže zájmem posluchačů, ale už teď je mi sympatický její přístup ke koncertům: prý se těší, že bude hrát za pivo snad až v zaplivaných klubech. Z toho důvodu ji neberu za primadonu, které jde o výdělek nebo o využívání známosti hezké tváře z televize, o to se muzikou uživit, ale hlavně tou muzikou lidi bavit. Onu hudební stránku headlineroví recenzenti Michael Švarc a Karel Buriánek shodně ohodnotili plnou hvězdičkou.




Otázkou pro mě je, jak moc Emma Smetama samu sebe považuje za výbornou, nebo přinejmenším slušnou zpěvačku. Silný hlas nemá, občas je slyšet ona zmíněná nejistota, ale zároveň poslech těší a je příjemný. Možná s tím souvisí fakt, že disponuje velmi slušnou angličtinou a neláme si hlavu s texty, které nepovažuje příliš za důležité, ale jako takový hudební doplněk - záminku, aby mohla "něco" zpívat, jak se vyjádřila v rozhovoru pro Radio 1. Budiž jí to k chvále za upřímnost.

Na rozdíl od svých kolegyň. Jak Klára Vytisková, tak Barbora Poláková přinesly osobní desky s příběhy, se kterými se posluchači mohli ztotožnit. Hlavně pak se srozumitelnými texty, přičemž bylo Vytiskové někým trochu po právu vyčítána angličtina. A od Polákové přišel chytrý, přitom místy zábavný a taneční pop s náznakem melancholie a dream popu.

Album Smetany celkově nepovažuju za špatné. Jde o povedené a nadprůměrné dílo. Těší mě, že neobsahuje prvoplánové melodie, které by se mohly v českém popu ztratit. Mísí se tu jazzově a rhythm and bluesové rytmy s elektronikou, občas opravdu taneční, což mile doplňuje symfonická hudba. Bohužel mi chybí progresivnost, která by mě dostala do varu, album se mi totiž zdá vlastně možná až moc klidné. Na druhou stranu to není přeprodukované a přehnané. Zároveň právě svým alternativním způsobem a přístupem jaksi vyčnívá a stává se tak více zajímavým, můžu to poslouchat praktický pořád dokola a neomrzí se to, přestože zřejmě masové publikum nebo komerční rádia neosloví a nezaujme, což snad ani nebylo cílem.

Hodnocení: 75 %
Emma Smetana - What I've Done (Warner Music Czech Republic, 2016), 49 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...