pondělí 30. května 2016

Z hlasů se stává noční můra. Sny se bortí... Veena tomu pomáhá zemřít

Prochází se parkem za pochmurného počasí. Není příliš sychravo, ale větrno. Podzimní listí poletuje po chodníku a doprovází jeho střídavé nohy. Kráčí vstříc své zářné budoucnosti, kterou je připraven podle vlastního uvážení modifikovat k obrazu svému. Cestou totiž vzpomíná na to, co v minulosti udělal. Co se mu stalo, koho poznal. Jak moc ho to seznámení ovlivnilo. Poznamenalo. Teď se připravuje a odhodlává tomu pomoct zemřít.

Veena - Help it to die. | Zdroj: Bandcamp.com

Táborská muzika má svoje řízná specifika. Po poslechu osm let starého čtyřpísňového EP Behind sonic glances má posluchač znalý různých okolností pocit, že táborské muzikanty inspiruje tatáž atmosféra. Ačkoli jsem zaznamenal jisté triphopové nebo spíš prostě lehce elektronické prvky u EP, vzpomněl jsem si na rané Sunshine kolem Karla Buriánka, což při tomhle albu trvá. Podobný noise-rockový zvuk.
Atmosféru, jakou jsem se pokusil vykreslit ve vymyšleném příběhu nebo představě, mi pomáhá ztvárnit právě znovuzrozená táborská kapela Veena na plnohodnotné desce Help it to die. A daří se jim to skvěle.

Bez elektroniky. Více tvrdší a postrockový zvuk, noiseově punkový nádech. Posluchač se to pustí z internetu a přes podobně znějící, znějící takřka ve stejném rytmu, přesto mnohdy vykolejených chvílích, se nechává unášet ve vlastních představách jako já při popisu kráčejícího člověka – muže – spíš za podzimního větru. A to přesto, že je konec května.
Každá skladba má specifickou, ale přesto všechny podobnou atmosféru opakování elektrické kytary a bicích, které náramně dokresluje zpěv Veroniky Buriánkové.

Onen muž se totiž odhodlává za podkresu písně Fault ukončit chybu ve svém životě pádem z mostu. Nechává se za letu unášet vzpomínkami, rozhodnutími, okolnostmi, aby se z nich poučil a znovuzrodil při dopadu pod říční hladinu za zvuku následující Voices. Hlasů, které mu napovídají tak vehementně, že se z nich stává noční můra.

Sny se bortí, hlasy neustávají. Za zvuku Longtemps, pomalé písně se dostává na hladinu, přežívá a plave ke břehu. Díky tvrdé elektronické kytaře získává novou sílu pro odčinění svých hříchů. Postavuje se na vlastní nohy a vstříc novým zážitkům míjí další jemu podobné existence. Není v tom totiž sám. Každý chybuje. Každý si to potřebuje uvědomit. A každý získává novou šanci.

Naše vzpomínky nás dostanou. Nezapomínají. Nezapomínáme. Poučujeme se a snažíme se své chyby neopakovat. Snažíme. Leckdy se nám to nedaří. A tak přichází další a další šance. Jako by ten muž seděl na baru a popíjel svůj oblíbený drink, který mu pomáhá vzpomínky rozostřit. Temná a klidná atmosféra písně Noise in Mexico. Ten muž ale v Mexiku není a nikdy tam nebyl. Neví, jaké to je. Ale pomáhá mu věřit, že to tentokrát zvládne a znovu neskočit, nebo se nezastřelit. Nezemřít. Pomáhá mu to. A já si poslech neustále užívám, stejně jako on svůj drink. 



Hodnocení: 80 %
Veena – Help it to die. (veena.bandcamp.com, 2016)

neděle 22. května 2016

Frýdko-místečtí Slepí křováci si mě získali, ale chvíli to trvalo. Užili jsme si je a to je důležitý

Proč chodíme na koncerty? Chodíme si užívat svou oblíbenou muziku na živo. Chodíme se dívat na svoje oblíbený interprety na živo. Popřípadě se s nimi po koncertě seznámit. A trochu popovídat. Chodíme do svejch oblíbenejch hudebních klubů a svýma několika stovkama nebo přinejmenším pár drobnejma je podpořit. Chodíme tam, abychom tak dávali najevo, že máme o kulturu - zvlášť o městskou kulturu - nějakej zájem. Nebo prostě máme o kulturu nějakej zájem.

Slepí křováci | Zdroj: Bandzone

Takže, proč tam nechodíme? Někteří možná proto, že v tu dobu, většinou páteční večer, něco jinýho na práci. Někteří možná proto, že nechtěj utrácej peníze nebo na to peníze nemaj. Někteří možná proto, že je to nezajímá. Nezajímá je žádná muzika, potažmo ta česká. Někteří možná proto, že nechtějí ztrácet čas poslechem nějaký neznámý muziky. Někteří možná proto, že si něco od těch kapel poslechli na netu, nezaujalo je to a proto nemaj důvod dát prachy na to, aby si je mohli poslechnout na živo. A třeba změnit názor. Někteří z nich mi pak daj další argumenty, vlastně tak trochu legitimní, proč na koncerty nechoděj.

Osobně na koncerty chodím. Platí o mně věci z prvního odstavce. Zvlášť se zajímám o začínající muzikanty. A pokud je už nějakej ten pátek znám, třeba jsem byl na nějakým předchozím koncertě, zajímá mě, jak se za to dobu propracovali, co se změnilo. Kromě toho pak ze svý mladý studentský pozice rád podporuju městský akce, o kterých si myslím, že za to stojí. Nebo přinejmenším prostě z principu.

Pamatuju si, co jsem si říkal o kapele Bez šance!. Mladí kluci, který si zvolili punkrockový nářezy s politickejma textama. Proti tomu jsem nic moc neměl, ale upřímně je poněkud usměvný, když vám texty proti systému zpívaj přibližně dvacetiletý muzikanti. Možná to vlastně dává nějaký smysl, protože kdo jinej, ale všimne-li si divák, že jeden kytarista má triko N.V.Ú., tak si prostě uvědomí, že politický řeči jsou uvěřitelnější od starších punkovejch matadorů. Nic proti, ale to si prostě říkám, že až tihle kluci ještě vyrostou... Nemůžu jim ale ubrat na humoru a vtipu. Správní muzikanti, zvlášť ti punkový, se nesmějí brát moc vážně. Tuhle tříčlennou partu poslouchalo a pozorovalo přibližně dvacet lidí. Pro ně to bylo "lepší než nic", ale záhy si troufli rejpnout vůči Dukle vozovně. No a nakonec mile překvapí, že jim to bubnuje asi patnáctiletej kluk. A bubnuje náramně. Jenom ten kontext vtipnosti a politicky laděných textů všechno podtrhuje.

Po nich přišla na řadu zmíněná Dukla vozovna, u který si dřívějších akcí pamatuju, jakej byl nával. Tentokrát opravdu dvacet lidí bylo prostě málo. Překvapilo mě to. Ale hráče to neodradilo a odehráli slušnej koncert, jak jsou jejich posluchači nebo fanoušci zvyklí. Pořád u mě platí, když jsem je slyšel před nějakým časem poprvý, to okouzlení spojení punkovýho řezu s harmonikama. Jasně, nejsou jediný, ale stejně. Pak mě potěšilo, že se mezi písničkama omezili na pouhé děkování. Když to nemá patřičný místo, nezdržujeme se řečma.

No a na konec frýdko-místečtí Slepí křováci. V jejich případě kdekoho zamrzí, že je poslouchalo a při koncertě snad nejvíc pařilo těch dvacet lidí. Ale stalo se. Chvíli mi upřímně trvalo, než jsem jim přišel na chuť. Představte si partu čtyř chlápků, dva z nich mají na sobě afroparuky, a hrajou vlastně punk občas říznutej metalem, s trochu hiphopovými prvky nebo worldmusicovými aranžemi za pomoci didgeridoo. Fakt jsem nějakou dobu přemejšlel, jak je mám brát moc vážně. Získali si mě. A to je důležitý. Přeci jen mi v tom chyběla větší progrese humoru. Proč třeba neměli paruku všichni? Zvlášť, když vydali desku Afropunk. Proč si z toho víc nedělali prdel? Nebo to bylo proto, že to brali a mysleli vážně? Nemyslím si. O textech ani nemluvě. Jak na svým Bandzoneu píšou, že diváky čeká "pódiová show doplněná o opravdu rozmanité převleky je zážitkem, který se jen tak nezapomíná", tak se tak prostě nestalo a byla to škoda. Hudebně jsme si ale užili. A to je důležitý.

Šlo o poslední akci v této sezóně v jaroměřským hudebním klubu Bastion 35, který se za celou tu dlouho dobu své existence stará o velmi slušnou nabídku nejrůznějších koncertů nejrůznějších hudebních stylů od rocku, punku, žánrovějších odnoží elektroniky nebo po alternativu. U nás jde prakticky o jediný prostor, kam zajít na živý koncert relevantních skupin. Byla by proto škoda, kdyby z nějakýho důvodu skončil. Kupříkladu proto, že lidi nechodí na koncerty. (Ale samozřejmě že ne vždycky, občas je to milé na pohled.) Protože moc dobře znám majitele, věřím, že se tak nestane, ačkoli provozovat ho není úplná sranda. Ale to tak bejvá. Do další sezóny mu proto přeju lepší a světlejší zítřky.

pátek 20. května 2016

Sedmá deska Skyline působí jako recyklát škodné elektroniky, ale vlastně to moc neuráží

Pětičlenná skupina Skyline je stálicí tuzemské elektronické scény. Fungují od roku 1997, ale první velkou desku Riders In The Store vydali až v roce 2001, přičemž se od té doby jak ve složení, tak v pojetí své muziky hodně změnili. A já si po poslechu aktuálního Jungle upřímně říkám, kde jsou ty začátky?

Skyline - Jungle | Zdroj: Championship Music

Začínali s klubovou elektronikou breakbeatového stylu. Ve své době jistě jako jedni z mnoha. Dobová recenze na Musicserveru hovoří o tom nejlepším na tehdejší elektronické scéně, zřejmě myšleno spíše v mainstreamu, protože kupříkladu v onom komentáři zmiňovaní Ecstasy Of Saint Theresa či Ohm Square patřili a vlastně tak trochu patří k intelektuálnímu tanečnímu undergroundu. Nemluvě o tom, že jsou starší.

Debutové album pražské party na mě po těch letech stále funguje jako soundtrack k nočním procházkám po městě, kdy mě náramně dostane do té osvěžující nálady potulování se a stále mě udrží v bdělých myšlenkách.

Novinka na mě bohužel působí jako recyklát toho škodného a takřka netanečního, co nemám v elektronické hudbě rád. Upřímně se ptám, co je na sedmém albu skylinově původního? Nebo, proč si myslí, že na tohle lidi bodou pařit? Protože, jak to tak poslouchám, zdá se mi, že se inspirovali dřívějšími elektronickými motivy a aranžemi, které jsme mohli slyšet u zámořských umělců před pěti lety, a teď nás tím chtějí bavit. Jednou to totiž zní jako orchestriální motivy u Macklemorea nebo Rudimental, jinde zase jako vypůjčený vokál znějící u Skrillexe.

Dovolím se být ještě víc jízlivější a použiju tři roky starý text redaktora Radia Wave Jiřího Špičáka, který Skyline považuje za "Kabáty taneční hudby": "Tiskové prohlášení o chytré hudbě nemůže brát vážně nikdo, kdo o jméno Skyline alespoň jednou v minulosti zavadil pohledem, jejich hudba je totiž pro mainstreamové fanoušky taneční hudby tím, čím jsou Kabáti pro sváteční rockery. Přenášení do jiných světů sice funguje, rozhodně se ale nedá říct, že by svět Fairytapes byl příjemný. Připomíná spíš depresivní skladiště dávno nepoužívaných hudebních motivů, které někdo nedbale přeleštil aby je následně prodal za plnou cenu." Jistě, komentář patří k předchozí desce, ale svým způsobem tak trochu platí, alespoň po mém soudu, i o novince.

Omylem by určitě bylo, považovat Skyline za umělce dělající chytrou taneční muziku. Otázkou je, zda lze dělat chytrou taneční muziku. Určitě ano. Ale v mainstreamu? Možná. Zajímalo by mě, kdo dělá něco podobného jako právě Skyline a je vlastně lepší. Oni sami, respektive jejich fanoušci jistě přiznají, že jejich muziku berou jako zpestření do života. Pařbu na párty nebo festival. Energie jim totiž nechybí. Odreagování se. Zablbnutí. No právě...



Uznávám, že na mě všech deset skladeb fungují na první dobrou, dokázal bych si klidně představit, že na některé z nich lidi upravdu tančí a skáčou - s výjimkou Rave. Na zlomené beaty se opravdu moc nedá tancovat, možná jedině skákat. Za to ale chválím ženský vokál Marky Rybin, který písním dodává určitou melodičnost. O textech nelze moc mluvit, protože jde spíše o opakující se slogany, které s menším přimhouřením oka dávají nějaký smysl, přičemž jejich český překlad spíš moc ne, ale jejich funkce není předávat posluchačům nějaká poselství nebo vyprávět příběh, i když se někdy tak tváří. Obohacen se jimi a hudbou celkově totiž necítím.

Na konec se ale musím přiznat, že mě jejich hudba vlastně nijak neuráží a jsem určitě zvědav, jak si povede u posluchačů při koncertech, ale ta představa, jak se mnou česká kapela komunikuje během písně a svého řádění anglicky, je tentokrát vlastně úsměvná.

Hodnocení: 65 %
Skyline - Jungle (Championship Music, 2016), 35 min.

čtvrtek 19. května 2016

Natalie Kocab na své desce reflektuje globální i osobní problémy, které nás neutopí

Žijeme v nešťastné době. Mnohdy ne vlastní vinou žijeme nešťastné životy. Jak to tak v partnerských vztazích bývá, časem láska a soužití vyprchá, proto někdy nezbývá, než to ukončit a netrápit se. Nad životem vlastním a cizím nemáme příliš kontrolu. Někteří to nechávají na pospas osudu, prostě se to tak holt stává, jiní v tom vidí Boží záměr a věří, že to tak má, nebo muselo být, a že jde o předem promyšlené Boží záměry.

Natalie Kocab & Michaela Poláková - Ellis Island | Zdroj: Bontonland.cz

A pak žijeme ve světě, kdy si skupinka malých dětí radostně hraje v městském parku, přičemž jiní jejich vrstevníci nebo o něco málo starší děti takřka bojují o svůj život v cizích a neznámých zemí, protože doma je válka, doma je chtějí zabít.

Možná to zní přehnaně, ale přeci jenom po neustálém poslechu nové desky Natalie Kocab, kterou vytvořila s Michaelou Polákovou a za asistence dalších muzikantů, to ve mně vyvolává přesně takové pocity a myšlenky. Není přitom divu, že autorka má za sebou rozvod nebo rozchod, jak vlastní, tak rodičů, smrt blízkého člověka a v neposlední řadě v ní pochopitelně buje, jako u kohokoliv jiného, současná uprchlická krize.

Člověku a v tomhle případě i posluchači je z toho tak nějak smutno. A je to vlastně dobře. Alespoň vnímá nějaký cit či náladu nebo prostě emoci při poslechu hudební desky, což se v mnohých případech ne tak často stává.

Před posluchačem je adekvátních deset písní v rozmezí čtyřiceti minut s podobnými tématy a příběhy. Takřka autentickými. Drásavost textů doplňují sympfonické melodie s postrockovým šmrncem. Jak můžeme být v předchozích hudebních dílech Natálie Kocábové zvyklí, tentokrát nás elektronická smršť nebo experimentování, spíš ovlivněná přístupem jejího otce, nečeká. Čímž ale nepopírám, že tam některé tanečně elektronické prvky neslyším, ale jde spíše o ojedinělé zpestření.

Při opakovaném poslechu mě deska neomrzela a neoposlouchala. Ačkoli můžu mít výhrady, že jde o podobné melodie a svým způsobem depresivní tvorbu, pořád se to dá poslouchat. Můžu mít výhrady, že jde o anglicky zpívané texty, takže na mě naléhavost autorčiných nálad tak úplně nedolehne, ale uznávám, že pořád přes tu bariéru na mě sápe problematičnost a hudební smutek, který se nese po celou dobu. A pořád je to na hladině snesitelnosti a přijatelnosti. Jako posluchač se necítím utopen. Celkově pak zní tak nějak světově.

Písně v sobě mají několikeré hudební vrstvy a sílu, kterou postupně odhaluju. V tomhle ohledu se mi zdá, že spojení Natalie Kocab a Michaely Polákové bylo šťastné a správné. Hudebnost vystihuje zpěvaččin zastřený hlas. Nezdá se mi, že by šlo o dvě ženy, které by se svým přístupem a pohledem na věc třeba nesnesly, a potenciální roztříštěnost by nechtěně vnesly na desku, ba naopak.



Dokonce ani česká píseň Žádnej kód v zástupu dalších devíti kusů nevyčnívá a neruší. Je v tom seznamu vložena jako další poznatek. Svým zvukem jaksi připomíná tehdejší postrockovou tvorbu devadesátých let, což není myšleno zle.

Na zdejší poměry jde vskutku o neobyčejnou desku reflektující jak globální, tak osobní problémy. Někteří si cestu k ní patrně nenajdou, protože mají-li svůj problém, mnohdy nechtějí, aby se jich dotýkal prostřednictvím muziky. Ale jednotlivec, který si ji poslechne, nad těmito důvody nemusí přemýšlet. Může se nechat unášet muzikou a zvukem, který ho nezahltí a neutopí. Nebo nepřeválcuje. Hlavně si pak může klidně pod vlivem spíše neklidné hudby nad svým životem a způsobem bytí na této planetě přemýšlet a snažit se to změnit.

Hodnocení: 90 %
Natalie Kocab & Michaela Poláková - Ellis Island (Warner Music, 2016), 40 min.

středa 18. května 2016

Řezníkova Říše za zrcadlem neškodně projede ušima a nezanechá mnoho stop

Nemám nic proti využívání sprostých nebo nespisovných slov v umění. Sám se toho více méně dopouštím, občas mě totiž nenapadá nic lepšího a trefnějšího. Jako divák nebo posluchač umění pak hledám, co toho interpreta nutilo, aby používal vulgarismy. Proto mě spíše irituje takové používání prvoplánově, které má za cíl říct sprosté slovo a nic víc za tím není. Jenom si člověk užívá, že to může.

Řezník - Říše za zrcadlem | Zdroj: ZNK.cz

Podobné pocity jsem měl před časem, když jsem se vydal na koncert Sodomy Gomory. Nejvíce jsem byl pochopitelně zvědavý na Řezníka (vlastním jménem Martina Pohla), který toho času proslul svými kontroverzními videoklipy nebo (ne)účastí při vyhlašování ceny Hvězda internetu na Českém slavíkovi. Tehdy mě vystoupení vlastně zklamalo. Očekával jsem větší, klidně provokativnější show a místo toho jsem se dočkal spíše běžného hiphopového vystoupení, které se mohlo od jiných odlišovat právě četností sprostých slov.

Martin Pohl, podle wikipedistického hesla s inženýrským titulem, má na svém kontě jako Řezník několik hudebních alb. Nedávno k nim přibyla padesátiminutová deska Říše za zrcadlem s patnácti písněmi, nebo lépe řečeno tracky či věcmi, protože na nich minimálně zpívá. Ono se není čemu divit, protože se - ať už sám nebo s partou - věnuje horrorcoreu, což je hudební styl míchající rap, metal nebo rock, ale hlavně se v textech zabývá "současnými problémy pomocí černého, morbidního humoru, ironie, ale i sprostých slov a tvrdého rapu. V písních se rapuje o vraždách, etnicko-politických záležitostech, drogách, sexu, satanismu, kanibalismu, ale i o smrti bližního, nebo o rodině."

Hned od prvních vteřinách desky je poněkud obtížné zaměřit se na textovou stránku desky, protože buď je umělcův hlas silně modifikovaný, nebo přehnaně stylistický - představte si, že rapujete metalovým stylem - až tomu prostě místy není rozumět. Refrény se pak stávají jednoduché a prostoduché slogany, kdy se třeba v úvodní věci Říše za zrcadlem opakuje "vítej v říši za zrcadlem / chachacha". 

Od následující Zplozenej peklem musím uznat jistou příběhovou sebereflexi a sebeironii. Ačkoli stále po jeho poslechu rádoby hrůzu nahánějících slov si říkám, že je Řezník vlastně neškodný kluk, což by sám určitě uznal. Každý text pak chce vyprávět právě nějaký příběh, což se u Řezníka často stává, tak si ho posluchač rád představí a uchopí, ale v tomhle případě raději ne. Upřímně bych nechtěl pozorovat v říši za zrcadlem třeba souložící lidi na hromadě hnoje.

Chápu, že ke zvolenému stylu, který Pohla určitě baví a jeho posluchače taky, pak patří textové rýpání do mainstreamových kulturních osobností, někde to lze považovat za možná legitimní Řezníkův pohled, ale narážka na Zuzanu Bydžovskou nebo Adama Mišíka působí jako rádoby udeřená pěst vedle.




Přečkal jsem první polovinu desky a bohužel na mě výtvor působí monotónně, textově jednotvárně a opakující se, hudebně unaveně, ačkoli slyším různé a samy o sobě občas zajímavé motivy od symfonického orchestru po devadesátkový oldschoolový hiphopový beat, který v současné době ale prostě neosloví a nezaujme. Alespoň ne mě. Dlouhé album a na souvislý poslech náročné. Ušima jednoduše projelo a na pár zajímavých motivů nezanechalo mnoho stop.

Na druhou stranu si dokážu představit, že si to své posluchače najde, leckoho to bude bavit a při koncertech některé refrénové motivy budou mít svou sílu. Nebo se to aspoň bude někomu tak zdát. Další v tom nějaký smysl uslyší, osobně ho poněkud postrádám.

Hodnocení: 30 %
Řezník - Říše za zrcadlem (Řezník, 2016), 50 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...