pondělí 6. června 2016

Pekař na svém debutu zaujme poprockovým nábojem, ale jen tak napůl

Písničkáři se hezky poslouchají. U nás mají svou tradici. Někteří jsou zarytí romantici, jiní se nebojí být politicko-společensky aktivní. Buď svým smyslem pro humor odrážejí své zažité osobní zkušenosti, nebo s nadhledem a určitou dávkou ironie až sarkasmu komentují okolní svět. Dění okolo sebe. Občas pak jejich umělecký přednes funguje jen teď a tady, může totiž docházet k interakci.


Pekař - #Pekař | Zdroj: Bontonland

Máme zažitou představu, že písničkářem bývá zpravidla ten, kdo sedí nebo stojí na pódiu s kytarou a sám za sebe prostě hraje a zpívá převážně vlastní texty. Podle toho, jak působí, o čem zpívá, jaký celkově je, pak bývá oblíben.

Představy o písničkářích může mít kdekdo jakékoli. Každý na to jdeme jinak. Každému se líbí něco jiného. Posluchače pak spojuje hlavně zaměření na ten konkrétní text, protože o něj by u písničkářů mělo jít v první řadě. Pak nezbývá, než být zvědavý, čím se stane ten a ten interpret originální.

K řadě znamým tuzemským písničkářům - Karlu Krylovi, Jaromíru Nohavicovi z těch starších, nebo Xindlu X, Voxelovi či Tomáši Klusovi z těch mladších - se přidal Pekař, který mě před časem zaujal prvním singlem a písní, která debutové album otevírá, Bůh. Nejenom proto, že jsem věřící a člen evangelické církve, takže mi je text nábožensky laděné skladby blízký, taky proto mi je sympatické, že se autor prostě ptá, jestli po tom všem, co se kolem nás děje, existuje Bůh, ale také hudební produkcí, protože se ke kytaře přidala poprocková hudba dávající tomu další náboj.



Následují ale romanticky spíše patetické písně, podle zveřejněných videoklipů patrně složených ještě dříve, které chtě nechtě připomínají starého romantika Tomáše Kluse a rockový nádech vystřídal buď akustický cajon nebo přemrštěný text, u kterého posluchač prostě nerozumí, proč to Pekař zpívá. Buď v jedné písní prosí svou milou, aby ho nenechala odejít, nebo v další, že ještě má pro co dýchat. Cynicky mu radím, tak si vyber.

Další ožívení nastává u singlu Tančím, kde sice má problém s artikulací, kdo ví, jak to při koncertech zpívá, protože mu rapové naladění nechybí, kromě toho se celkově nebojí použít drsnější výrazy, ale na druhou stranu jde prostě o rádiově jednoduchý text. Podobný případ je Za tebou, taky to s odřenýma ušima přijímám, ale k videu se radši nevyjadřuju. Pokud je to ale zařazeno na závěr desky, kterou uzavírá opět klidný Vlk, je to trochu pozdě.



Někdy to alespoň hudebně šlape, jindy padá řemen, ačkoli se některé písně tváří hudebně inovativně, při poslechu oživující a něčím osvěžený pocit rozhodně nemám. Textově pak nějak prostě nerozumím, co tím chtěl básník vlastně říci, nějaká ta propagovaná upřímnost mu ale upřít nelze. Asi to všechno myslí vážně.

Akusticky znějící písně dokazují, že mu pravděpodobně novější tvorba s rockovými melodiemi sluší víc a netuším, proč tak album nezní celé. Chvíli se to hezky poslouchá, pak některé písně jakoby probudí, ale to je asi tak všechno. Prostě nic ví. Vedle toho jsou jiné desky buď hudebně jednotné a jasné, nebo textově alespoň vtipné a trefné. Tady to není ani jedno. Nakonec se mi zdá, že u něj představa o písničkáři poněkud drhne, protože tam z toho není téměř nic. Což mě docela mrzí.

Hodnocení: 50 %
Pekař - #Pekař (Warner Music, 2016), 34 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...