sobota 30. července 2016

Smrtislavův Notorickej samotář je atmosféricky silný a ironický. Není nepřístupný a nesnesitelný

Smrtislav je další z mnoha hudebních uskupení, ve kterých hraje svou roli frontmana Pavel Litvaj, jinak známý jako Tvzex Christ. Předtím byl aktivní v táborských indie Sunshine, dýdžejském duu s Karlem Buriánkem ze Sunshine jako Bounce!Bounce! nebo v avantgardně elektronické Vanesse okolo Samira Hausera. Smrtislav přináší zajímavý pohled na alternativní rockovou tvorbu. Smrtislav je ale taky ten typ hudební kapely, která se jedněm bude líbit a těm druhým prostě rozhodně ne. A to je jeho klad i zápor.

Smrtislav - Notorickej samotář | Zdroj: iReport.cz


Mám ale pocit, že si z toho hlavu nedělá. Možná je to jeho záměr. Možná ta póza, jak k tomu přistupuje nebo jak jsem ho měl možnost sledovat během jednoho koncertu, který jsem mimochodem více méně chválil a jeho projev mě bavil, je právě z jeho strany účelná a cílená.

Od prvních vteřin album Notorickej samotář přichází s těžkopádným rockovým zvukem elektronické kytary se zamatovatelným a trochu techno rytmem bicích. Hned první Sama doma (sám se se srovnáním s pořadem České televize úplně nebrání, což by skrytě přidával další ironický úšklibek v rámci tvorby) nabízí příběh lásky dvou lidí tak silné až za hrob. Což podtrhuje druhá píseň Kondolence. Už podle názvů skladeb se vynořuje ponurá atmosféra, možná lehce dekadentní, mileneckých vztahů lidí, kteří se milují tak trochu jinak. Posmrtně.

Mohlo by se zdát, že by soubor devíti písniček mohl působit monotematicky. Proto vlastně nudně. Proč poslouchat písničky, které nabízí téměř identické příběhy s podobnými hudebními motivy? Možná právě proto, že každá přináší tak trochu jiný pohled se stejnou inspirací. Navíc s kodymovským projevem zpěvu dávající tomu určitou dávku ironie, nadhledu a odstupu.



Není to uzavřené do sebe, jak by se mohlo zdát. Nebo si to jiní můžou myslet. Není to nepřístupné. A pro mě to není nesnesitelné. Mimochodem je dobře, že zpívá česky. Vlastně mě to pořád něčím baví. Atmosférou a svého druhu humorem. Humor totiž kromě projevu může spočívat v cover verzi Milujem se čím dál víc původně zpívané Petrem Kotvadlem, jenž byl součástí socialistického popu.

Oproti čtyřpísňovému eponymnímu albu beru Notorickýho samotáře více vážně, hlavně proto, že tím dokazuje, že to s hudbou myslí vážně. Právě ve své tematice je silnější a promyšlenější. V jednom rozhovoru se Pavel Litvaj vyjádřil ve smyslu, že na tuzemské scéně chybí výrazná mladší rocková kapela a jeho přáním by bylo, kdyby se vedle jím zmíněného Imodia stal dalším poslechu hodným právě Smrtislav. Přál bych mu to. Protože by bylo vlastně škoda, kdyby byl Smrtislav jenom dalším z mnoha průměrných a zaměnitelných rockových uskupení, které svým stylem nebo výběrem angličtiny mnohdy nijak nenadchnou... doba jde totiž dopředu a éra Wanastovích Vjecý je pryč, ale mohl by na ni někdo navázat. Třeba Smrtislav.

Hodnocení: 75 %
Smrtislav - Notorickej samotář (Championship Music, 2016), 35 min.

neděle 24. července 2016

Obnovený Oceán je Ve smíru po hudební stránce na hraně vážnosti a směšnosti

Oceán byla hudební skupina působící na sklonku osmdesátých a na počátku devadesátých let. V popředí se svým zpěvákem Petrem Mukem, který zemřel před šesti lety, přinesli tuzemskou podobu synthpopové novoromantické hudby. Vlastně šlo o gotickou muziku s až operním zpěvem, kterého se dokonale chopil právě Petr Muk. Záměrně jeho hudební rozsah označuju za operní, ačkoli vlastně doprovázel zvuk elektronických kapel nebo sám byl řazen do popové hudby. Inu, bylo to populární.

Oceán - Ve smíru | Zdroj: Bontonland


Sice nyní hodnotím nové album skupiny Oceán, která obnovila činnost před pěti lety s novou zpěvačkou, ale úmyslně o ní referuju v minulém čase, protože je otázkou, zda lze srovnávat nebo porovnávat tehdejší Oceán s Petrem Mukem s dnešní podobou Oceánu s Jitkou Charvátovou. Zda jde pořád o ten samý Oceán, který zanikl v mých třech letech a osobně jsem jej reflektoval vlastně čistě přes různé vzpomínkové pořady týkajících se Petra Muka.

Nemyslím si, že tentokrát dělají synthpopovou novoromantickou hudbu s gotickým nádechem, ale spíš prostou elektronickou muziku doprovázenou popovým zpěvem. A upřímně mám problém to brát vážně. Můžou muzikanti se zkušenostmi z devadesátých let přinést do současné elektronické hudby něco nového? Respektive víme, jak jiní dělají elektronickou hudbu, mnohdy vlastně lépe, tak jak máme jako posluchači přistupovat k desce Ve smíru a být přitom ve smíru?

Problémem alba je obsahuje celkem slušného Bludného Holanďana s až nepříjemně popově vlezlým refrénem, ale zároveň písně jako Dante, kterou v devátém Rejžáku na FullMoonZine okomentovali třeba Karel Veselý: "Všechno, co jsem si kdy myslel o hudbě Oceánu, se mi tady hroutí na prach. Romantický synthpop s andělským vokálem, který na střední poslouchali moji citlivější kamarádi? Ne! Kolotočářský eurotrash se zpěvem dominy, které kapelník vložil do úst sbírku nejhorších klišé. Těšil jsem se na očistec, z pekla jsem za ty čtyři minuty ale ani nevykouk." nebo Jakub Peřina: "Všechno, co jsem si kdy myslel o hudbě, se mi tady hroutí na prach! Nemám o „starém“ Oceánu žádný iluze, ale tohle už je na mě moc surrealistický. Tipuju, že začátky písně sahají k otevření Googlu a psaní „omnisphere free download“. V žánru pekelného popu doporučuju poslouchat spolu s novinkou Ariai od Sediq Shababa a Dana Landy. Krása strieda nádheru!" Oba nulovými body.


Deska je po hudební stránce na hraně vážnosti a směšnosti. A po několika posleších posluchač může přestat vnímat smysl písní, mají-li texty vůbec nějaký smysl, a jen se zaposlouchat do zpěvu, který mnohdy prakticky opakuje to samé. Neustále mám totiž pocit, jako by tam byl zpěv Jitky Charvátové pouze jako ozdoba. Jen, aby se neřeklo. Jen, aby hudbu něco doplnilo. Což ale neznamená, že není kvalitní, ale po každé nabízí takřka stejnou barvu hlasu a podobnou šablonu.

Ačkoli album vzniklo letos a svým způsobem k elektronické hudbě přistupuje takřka současně, zní devadesátkově, jako retro, což nejlépe vyniká v písni Doufám, že. Nakonec si vysloužilo ve směs pozitivní kritiku, mě osobně ale prostě nenadchlo, působí tak trochu směšně, možná z jiné doby.

Nějaké polsuchače si to zřejmě získá, otázkou zůstává, zda doba Oceánu není už někde jinde. Zda mu prostě neujel hudební vlak. Slovy Lenky Marie Čapkové ze zmíněného Rejžáku: "Chodila jsem s jedním, který hraje v kapelách, co mají k textům podobný přístup. No, ona si tam zpívá něco svahilsky… Trvalo mi, než mi to došlo. A budou lidi, kterým tohle bude připadat normální, ale je to sračka."

Hodnocení: 45 %
Oceán - Ve smíru (Warner Music Czech Republic, 2016), 43 min.

FestNeFest je otevřený všem bez rozdílu, bez zábran. Poukazuje to na víru dobrého ducha každého z nás

Diakonie je druhou největší neziskovou organizací poskytující sociální služby v České republice, pomáhá denně tisícům lidí v nepříznivých životních situacích, provozuje přes stovku zařízení po celé republice, organizuje také humanitární pomoc nebo rozvojovou spolupráci v zahraničí, ale hlavně její práce vychází z křesťanských hodnot, takže pomáhá všem bez rozdílu. Jedním ze zařízení je i Milíčův dům v Jaroměři, který každoročně pořádá FestNeFest v místních Masarykových sadech.

Dirty Blondes | Zdroj: Hudebníknihovna.cz


Jde především o hudební akci, ale nechybí ani různé kreativní činnosti jak ze strany organizátorů, tak od skupiny Vosa jede zaměřené pro menší publikum. Nejdůležitější na tom všem ale je, že každý příchozí se může přesvědčit, jak záslužnou práci právě Diakonie vykonává a že je dobře, že byla založena, respektive ve své činnosti hlavně za místních podpor a evangelické církve pokračuje.

Hudební část začal Factorial! Orchestra z Hradce Králové se svým jazz bandově funkovými skladbami. Přičemž hrají převzaté písně, ale kapelníkem Zdeňkem Boreckým zaranžované do vlastní podoby. Repertoár mají opravdu široký, takže se samozřejmě může stát, že ačkoli je někdo slyší poněkolikáté, vždycky se najde okamžik, kdy zahrají něco, co posluchač v jejich podání ještě neslyšel. A to je dobře. Není to totiž oposlouchané a vždycky nastane chvíle překvapení a jistého úsměvného udivení, čeho všeho jsou vlastně schopni.

Tentokrát mě mile potěšili svým smyslem pro humor, především ze strany sólového zpěváka Martina Růžy, který se chvályhodně snažil komunikovat s publikem a rozhýbat jej, takže nešlo o případ těch muzikantů, kteří si s kapelou zazpívají a tím to hasne. Vedle něj pak pro mě obstála Zdeňka Pozůstalová, kterou znám z rock-metalového Whatrocku, tedy s rockovým hlasem, který se pro mě bohužel může oposlouchat, ale tady byl příjemně jazzově zabarven... Celkově to prostě bylo příjemné.



Po nich přišla boybandová kapela Něco chybí z Nového Bydžova mající ve svých řadách zpěvačku. Jejich pojetí popově skáčkové hudby se mi více méně líbilo, ačkoli jsem ska ani reggae moc nezaregistroval, naopak sice překvapil rapový nádech (nikoli hiphopový), ale měl jsem zase problém se srozumitelností textů, které snad byly v některých chvílích politicky motivované. Každopádně jim dávám lajk a stahuju si ze stránek desku Divný slova. Takže u mě dobrý.

S pražským pop-punkovým Maniacem mám už od minulého roku poněkud problém. Obecně si říkám, jak moc se dá spojit pop s punkem, navzájem se totiž tyto odlišné styly spíš srážejí, tím pádem se záměrně podráží jejich smysl, ale budiž. Nevím, jak moc je brát vážně, jak moc oni svou muziku berou vážně. Musím ale ocenit jejich snažení zaktivizovat publikum, ačkoli si neustálé vynucování potlesku a řevu mohli spíš odpustit. Pankáčům by to mělo být tak trochu u...



Hradečtí The Atavists mě opět nezklamali. Jejich přístup ke koncertům, tedy nastoupit, pozdravit, představit kapelu, začít hrát ... a prostě skončit, se mi líbí. Bez zbytečných řečí, téměř nerušeně přecházejí z jedné písně k druhé, a tak si posluchač může jejich tvrdý rock plné psychedelie náramně užít. Publikum si to taky náramně užívalo.

A nakonec pražská kapela Dirty Blondes. Překvapili mě. Z mého pohledu jejich otevřený emo punkový rock'n'roll se mi líbil. Přičemž emo zde zmiňuju záměrně, ačkoli sami by se s ním nejspíš nespojovali. Nejde totiž o temnou muziku uzavřenou do sebe a působící jako póza. Jde o prožitek. Upřímný prožitek, který si lze užívat naplno. A to se jim povedlo. Bylo vskutku zajímavé, jak si někteří nezávisle na okolí nechávají proplouvat místy hutný rock'n'rollový zvuk celým tělem.



Také proto si FestNeFest, pro svůj název, svým způsobem přímočarý, vážím. Otevřenost. Žádné zábrany. Možná to je ze strany organizátorů poněkud neprofesionální, že se v prostoru neobjevuje ochranka, ale zároveň to poukazuje právě na tu otevřenost všem bez rozdílu a víru (!) v jejich dobrý duch. Svým návštěvníkům prostě věří, že se budou za všech okolností chovat slušně a spořádaně. Což se taky stalo. A je to dobře. Jen tak dál.

úterý 19. července 2016

Rituály sice vsadili na černou, ale chybí jim autentický výraz a emoce

Před dvěma lety přišla nečekaná zpráva o ukončení další činnosti kapely A Banquet, která za své debutové album Breath, tehdy dva roky staré, sklidila velmi pozitivní reakce. Osobně jsem ji jen registroval, možná nevědomky jsem narazil na nějakou písničku. Vím, že hráli anglicky zpívaný indie-rock a že byli talentovaní. Jistě.

Rituály - Vsaď na černou | Zdroj: Bandzone


To ale vzal čas. Dva z nich - Michael Vach a Richard Spilka - založili novou kapelu s poněkud odlišným hudebním zaměřením. Z anglického indie-rocku přišli s českými texty a jakýmsi black-popem, jak se označují na bandzonovém profilu. Prostě pop se spíše depresivními texty a temnými melodiemi. To by více méně sedělo.

Od svého vydání si deska vysloužila vesměs pozitivní reakce, budiž jim to přáno. Však podle recenzí se většinový posluchač zaměřuje a rozhoduje se, zda si desku pustí. Zda půjde na jejich živé vystoupení. Na koncert bych vlastně zašel, ačkoli z debutového alba nejsem tak nadšený jako jiní.

Hlavně mi chybí autentický výraz. Na první poslech, ale další poslechy to jen potvrzují, zní prakticky stejně, což z jejich pozice nemá být příliš lichotivé, jako Robert Kodym, tedy taková průměrná verze Lucie. Ale nejsou v tom sami, podobně zní Smrtislav, ke kterému jsou také přirovnáváni. Což je právě ta potíž.

Písně, potažmo texty a melodie, do sebe postupně splývají a zní nezapamatovatelně. Jednotvárně. Jako by se ve všech devíti skladbách zabývali pouze jedním temně romantickým tématem, a tak nemám sebemenší chuť řešit smysl jednotlivých textů. Bez emocí, bez uvěření. Vlastně mě to nechává více méně chladným, ačkoli deska sem tam obsahuje některé světlé a zajímavé momenty. Kupříkladu skladba Křišťálová koule má melodii, která mi silně připomíná úplně jinou píseň, ale je to spíš problém. Opět.

Nakonec to celé nepůsobí nijak světoborně, deska po půl hodině skončí a nic mě neláká, abych si to pustil znovu. Veškeré výše zmíněné pocity by mi každý sebemenší poslech víc utvrzoval. Ale své fanoušky, očividně z řad něžného publika, si to zřejmě najde. Což jim samozřejmě přeju, ale s vědomím, že jiní zní prostě lépe. A tak je to se vším.

Hodnocení: 55 %
Rituály - Vsaď na černou (Emerald Eyes Records, 2016), 33 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...