úterý 30. srpna 2016

Republic of Two zvládají ukočírovat klidnou, místy chytlavě rytmickou muziku a je to víc, než příjemné

Skupina Republic of Two vznikla v létě roku 2009 na cestách po Španělsku a Portugalsku. Jde o novou indie folkovou hudební formaci Jiřího Buriana a Mikoláše Růžičky. Nalezneme mezi informacemi o kapele na jejich stránkách. Oba jsou spojeni s pražským Radiem 1. Jiří Burian se mimo jiného věnuje dalším interpretům jako producent, nebo ve svém vlastním projektu Kapitána Dema. A Mikoláš Růžička se před časem předvedl také v uskupení Piano.


Republic of Two - Back to the Trees | Zdroj: Musicrecords.cz

A právě v opozici Kapitána Dema, tedy alter ega Jiřího Buriana zapadajícího do hiphopové škatulky, která se nebere příliš vážně, nebo jej posluchači nemusí brát příliš vážně, se dá krásně znázornit, jaký hudební rozhled má právě Burian vůči Republic of Two, ale také v kontextu jeho producentské práce, třeba v případě debutující Emmě Smetana.

Jednoduše řečeno je vlastně pozoruhodné, jak Burian zvládá se svým kolegou ukočírovat indiefolkovou muziku, když se sám věnuje buď hiphopu, nebo kupříkladu alternativnímu popu, kterému se nebrání přidat špetku elektronického šmrncu.

Jejich čtvrtá deska je jednoduše folkově klidná, přesto celkem chytlavě rytmická, což dokazuje téměř tříminutová titulní skladba v polovině alba. A je to potřeba jako sůl, protože poslech klidných folkových písničkářů, což svým způsobem Republic of Two jsou, sice zklidní a zpříjemní trávení volného času, ale po nějaké době se může oposlouchat a osobně si u těchto umělců říkám, že by to chtělo nějaké oživení.


Druhá polovina desky je tak živější a hudebně zajímavější, protože se k bicím, kytaře a pianu přidávají další nástroje. Jednotlivé skladby se postupně zarývají pod kuži. Přestože se svým názvem odvolávají ke svým hudebním kořenům a vzorům, kterými prý jsou Beatles, U2 a The Smiths, jako by to na albu nebylo poznat. Možná mám o zmiňovaných interpretech zkreslené představy, ale při poslechu mě takové přirovnání nebo odvolávání se opravdu nenapadlo. Ale vlastně je to dobře.

Jiří Burian a Mikoláš Růžička jsou na desce sami sebou, nikoho nenapodobují, nekopírují. Se svým syrovým indiefolkovým zvukem tak ostatním mladším skupinám podobného hudebního ražení, jako jsou právě Lake Malawi (respektive zaniklí Charlie Straight) nebo Teepee, se kterými desku pokřtili, dávají najevo, že tu pořád jsou a pořád mají, co nabídnout. A je to víc, než příjemné.

Hodnocení: 73 %
Republic of Two - Back to the Trees (Indies MG, 2016), 53 min.

pondělí 15. srpna 2016

Prago Union pořád žijí a jsou stále sví. Pořád mají cit pro vyprávění příběhů

Hiphopoví Prago Union, vzešlí ze slavného a ve své době přelomového Chaozzu, patří mezi matadory tuzemského rapu. Právem. Některé verše, ale především charakteristický projev Adama Svatoše, známého jako Kata (v období Chaozzu přezdívaného Deph), si pozorný posluchač vštěpuje do paměti a nebude se stydět je citovat. To platí pro Prago Union. To platilo pro Chaozz.

Prago Union - Smrt žije | Zdroj: electropiknik.cz

Řekněme si na rovinu, že by skladby vzniklé v době devadesátých let, tedy v éře Chaozzu, pravděpodobně v současnosti nevznikly. Proto si myslím, že Vodopády nebo Televize patří do své doby a dnes působí nostalgicky, možná trochu úsměvně. A je to tak vlastně v pořádku. Mám takový pocit, že oproti tomu kousky pro Prago Union fungují jaksi nadčasově, nezestárnou. Protože smrt žije.

Hned na začátku si ale dovolím podotknout, že pátá studiová deska na mě se svou hodinovou stopáží působí dlouze. Osmnáct písní, včetně úvodního minutového Intra samplující ukázky z mnou neznámého zřejmě československého filmu, stejně tak u Outra, je v kontextu tuzemského hip hopu opravdu dlouhý seznam. Ale hned od začátku si mě Smrt žije získá, což se u jiných hiphopových tvůrců moc nestává.

Těší mě, že album působí staře. Není přeprodukované jako jeho kolegové, u kterých mi chybí autenticita, kterou ve své recenzi na Smrt žije vyzdvihuje Honza Vedral pro Headliner, a hlubší smysl toho, co svou tvorbou chtějí říct. Co chtějí říct? Osobně mě totiž rádoby chytlavé rýmy o holkách a penězích a všeho okolo prostě nebaví, ale dnešní generaci mileniálů očividně jo.

Adam Svatoš má cit pro jazyk. Proto hned titulní skladba má nezapomenutelný slogan "smrt žije / bububu / carpe diem" v refrénu. Přitom sousloví "smrt žije" se opakuje na jiném místě v dalším tracku. A nechybí mu cit pro nesmrtelné hlášky, které nefungují jenom teď a tady, ale pořád, a které můžou dávat posluchačům jasný vzkaz. Kupříkladu "mezi námi všemi / rap jsou kořeny / ne kmeny" klidně platící pro publikaci a následnou televizní sérií Kmeny. Mimochodem v Lokálním umrtvení mě překvapí drum'n'bassový rytmus, který do starého dobrého hiphopu prostě náramně sedí. Elektronické zrychlení jako umrtvení.

Adam Svatoš má cit pro vyprávění příběhů. Proto si tvorby Prago Union vážím. Ani na Smrt žije nejsou prvoplánové slogany, jinde (u jiných interpretů) se to jimi hemží. Adam Svatoš má totiž očividně něco odžito, proto některé příběhy balancují na hraně skutečna a jakési mrtvolné představy. A je to tak v pořádku.


Jenom spolupráce s jinými rapery jako MC Geyem nebo LA4 & Restem působí jako vata, domnívám se, že si Kato vystačí sám a sám toho řekne víc než kolegové. Kromě toho mi rapové vsuvky jako představování umělců, jehož se dopouští snad všichni při koncertech, přijdou naprosto zbytečné. Nedělají tak z posluchače blbce, který neví, koho poslouchá, a samotní interpreti nemají co říct, aby se dostali do potřebného drajvu?

Marek Pros ve své recenzi pro Aktuálně.cz poukazuje na to, že po těch letech "zrovna Prago Union znějí pořád stejně". Chybí mu experimentování a nějaké to reflektování, že hip hop žije v roce 2016. Mně se naopak líbí, že se svou zarytou vlastní cestou jaksi odlišují od běžné tuzemské produkce. Jsou sví. A pořád mají, co říct. Kulturně nebo společensky.

Navíc právě v kontextu tuzemské hiphopové scény působí, přes zvolené téma, kterému se věnují hloubavě, filozoficky (čímž posluchače nutí nad svou tvorbou přemýšlet, nikoli jen konzumovat) a nohama na zemi, svěže. Dokážete si třeba představit, že by mladší hiphopeři své beaty nechali doprovodit klavírem, jako Prago Union ve skladbě Normální lidi? Svým způsobem jsou pořád tradiční, a to se v dnešní době vlastně cení.

Prago Union tak dávají najevo, že přes svou dvacetiletou existenci, budeme-li počítat Chaozz, a přes hiphopovou smrt, která je všude kolem a promítá se ve Stínohře, kterou doplňuje saxofon, pořád žijí. A tak, carpe diem. Vzhůru dnem.

Hodnocení: 85 %
Prago Union - Smrt žije (Warner Music, 2016), 62 min.

pondělí 1. srpna 2016

Chytře podmanivá deska Give Masterpiece a Chance! se neoposlouchá. A to je hodně dobré

Midi lidi jsou z Brna. To by vysvětlovalo jistou divnost a zároveň elektronickou melancholii. Přitom chytrý důvtip v českých textech. Doprovázený humorem buď ve videoklipech, nebo při koncertech. Na předchozích deskách šlo více méně vyloženě o opakující se humorné texty pracující s určitou dávkou asociace, každopádně na tuzemské scéně poněkud nezvyklé. Ale s letním přídavkem duchaplného zamyšlení to náramně funguje. A dává to tomu špetku intelektuálního obohacení.

Midi lidi - Give Masterpiece a Chance! | Zdroj: Bandcamp
Nebo mám aspoň ten pocit.

Hned od prvních tónů zaujmou a možná trochu překvapí sborové tóny. A při prvních slovech "Tak už se zachraň / Sebe se zastaň / Seš jako vorvaň" nebo "Tak zruš ten deadline / Už o tom nežvaň" si říkám, jak je tohle ideální pro letní desku. Pro léto. Pro prázdniny. Nechybí krautrockský nádech a sebeironie. Úsměv totiž vyvolává opakované provolání "To je blbost! To je blbost" a nakonec "Jedeme dál!" se nechávám plout.

Jak jsem se rozhejbal, při Koupališti tajemném se mile houpavě zpomaluju.

První tóny Pokecu s tátou mě zase rozpohybovávají. Přitom nejde ani tak s pokecáním si s tátou, jako spíš pokecání si sám se sebou. "A v čem byl otec borec? / A v čem je můj stín? / A o čem snil otec?
A o čem já sním?"

Volám a mezilidské vztahy nebo mezilidská komunikace? Mluvíme spolu? Jak prosté zeptání se, jak se máš, prostě jednoduše potěší. "Vím, že se dobře máš / A ty víš jako já / Že mi sílu dodáváš" Mluvme spolu.

Rande s přírodou je takové splynutí s přírodou. Necháváme se v jednom rytmu plynout a linout s vlnami pohody. Děláme souběžné vlny. Děláme vlny. Se svým tělem dělám vlny. Taneční vlny. Vlny dělají vlny. Ou ou. V tom textu to tam je!

Dlouho přemejšlím, o čem je Ten bonbón. Janu Macháčkovi z Radia Wave tímhle songem Petr Marek, autor textů, "čte noční můry". A já to mám možná trošku jinak. "Chceš utýct / Anebo aby ostatní už utekli / Chceš mi říct / Co jsme si ještě neřekli // Neměj strach / Že to třeba přeženeš / Ten bonbón / Ti nikdo jinej neveme" to je metafora jako prase. Nebo ne?

Duch se nechává dušit neduchařskou muzikou, takřka beze slov. Představuju si taneční euforii, která mnou prochází jako duch. A já si to užívám!

Upřímně? Jako by do toho Lux vůbec nepasoval. Hrozně popový. Hodně popový. Ale textově je to vlastně geniální. Snad slovo geniální není příliš silný. "Tak už si ukliďme / Ten duševní bordýlek / Vezmeme Lux / A budeme sát // Ať z naší duše je / Příjemný hotýlek / Kam se dá / Někoho (i) zvát" Ale vlastně, proč ne. Hned od chvíle, kdy jsem to slyšel poprvý, mě to baví. Popově chytrý a to je na tuzemskou scénu dost co říct.



Žižla nabízí "Někdo tu sýčkuje / A v jeho výčtu je / Všechno špatně / A z toho vyvozuje / Jak ti tu je" a to mi takřka mluví z duše. Prostě buďme v pohodě. "Někdo tu zmatkuje / Že všechno v zadku je / Tak se zazátkuje / A zlej na matku je" nebo "A skončí to vážně? / A je svět hroznej vážně?", to je tak nadčasově chytrý. A slova "Nejdřív to posuď / Přijď tomu na chuť / Pak teprv osud / Osud až pocuď!" si beru k srdci. Vážně.

Ohýnek vzbuzuje klid. Poklidný teplý, letní klid. Leháro.

Poslední dvě písně Prosím, kam? s podmanivým klipem a Pojď ven! přináší milé zadumané rozloučení s deskou, kterou si čas od času můžete poslechnout dokola a dokola, asociační verše se můžou vrýt do paměti, některé zas tak nepřevratné můžete autorovi odpustit, a přesto můžete být obohaceni. Neoposlouchá se to a to je dobré. Hodně.

Na tuzemské poměry to je vlastně popově chytré. Ano, upřímně tvrdím, že tahle deska je z diskografie Midi lidí nejspíš nejchytřejší, melancholická a věřím, že to myslí tentokrát opravdu vážně. Ačkoli sami tvrdí, že muziku předtím nedělali humorně. Ale vždycky v jejich muzice jsem cejtil vtip. Tady pořád je, ale zároveň plnohodnotnej, mající nadčasovou váhu. Je v tom něco víc. Přitom se zasním a řeknu si, jo. Takže, pokud jste unavení z mainstreamovýho popu, kterej vesměs nic neříká a jenom hezky zní, dejte tomuhle (vele)dílu šanci.



Hodnocení: 80 %
Midi lidi - Give Masterpiece a Chance! (Bumbum Satori & Xproduction, 2016), 60 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...