čtvrtek 29. září 2016

Lenny svou hudební dravostí fascinuje, přestože příjemné balady nechybí

Lenka Filipová mladší se dřív profilovala jako písničkářka se sobě vlastním chraplavým hlasem za pianem, rozuměj keyboardem. Aspoň tak si ji také pamatuju z jednoho koncertu, při kterém se jako by sama o sobě ztrácela na velkém pódiu a dodnes si říkám, proč ji nedali prostor na vedlejší, sice menší, ale tím pádem poněkud vhodnější stagi, ale se svým charismem a s kolegy za zády, kteří ji doplňovali tehdy možná v provizorní kapele, jsem ji měl pořád na očích a pořád byl jí jako sympatickou a o tři roky mladší zpěvačkou s chytlavými a dravými singly svým způsobem fascinovaný.

Lenny - Hearts | Zdroj: Musicrecords.cz

Fascinace mě neopustila ani při poslechu plnohodnotné debutové desky, přiznačně nazvané podle jedné písně Hearts. Dravá hudba je její srdeční záležitost.Tentokrát jsem si ji dokonce dal do mobilu, což u českých umělců běžně nedělám. Hlavně proto, že dávám přednost zahraničním interpretům a dosud se nenašla ta správná česká muzika, která by se dala opakovaně poslouchat. Poslouchám-li češtinu, více se na ni soustředím a méně tedy mohu dávat pozor na cestu, abych nenarazil.

S Lenny, jak si Lenka Filipová mladší říká, nenarážím. Naopak. Deska mě každým poslechem baví. Svým drajvem. Dravostí. Ačkoli písničkářství za pianem tak úplně neopustila (o chraplavým hlasu ani nemluvě). Post-rockovostí s mírným country nádechem, ale tím americkým. (Vlastně celou dobu cítím angloamerickou hudební inspiraci. Věřím, že tímhle světově prorazí a zaslouženě.) Se zkreslenými beaty, čímž se Ghosts stává o něco zajímavější. Ano, tohle všechno tam slyším. Dokonce v jedné chvíli mě napadlo, že se se svým hlasem a pojetím a přístupem k hudbě tak trochu podobá Patti Smith, ale nevím, jak moc je to přehnaný. Můžete si o tom myslet, co chcete.

Přiznám se ale, že mě balady nějak moc nebaví, pokud ovšem nejsou něčím zajímavé. Respektive se mi více méně líbí, jistě se při nich ukáže umělcova síla, ale že bych je musel slyšet několikrát a několik balad za sebou? Proto sice uvítám jakousi sestupnou náladu od první Lover, přes Bones, protože je poslech následujících Standing At The Corner Of Your Heart nebo (Interlude)My Love či Stranger (In This World) jednoduše a prostě klidně příjemný. Ale jako by jich bylo trochu moc. Pak se pomalé a rychlé písně střídají, takže po Release Me nebo Ghosts čekám, kdy se Lenny zase rozjede. Dočkám se toho u hitového Hell.o (nebo předtím u Fun.) a to je dobře. Jako bych náhle ožil.


Bohužel ale přichází závěr, který u mě nastává dojíždějícím a právě titulním Hearts, jenomže na řadě je ještě bonusová Hladina, která se sem prostě nehodí. Jak svým hudebním motivem, jelikož jde o spolupráci s Pauliem Garandem, takže nás po rockovém drajvu čeká hiphopová záležitost, tak jazykovým prostředím, protože jde prakticky o českou píseň s poměrně problematickým textem, přičemž Lenny nazpívala anglický refrén.

Osobně vůbec nechápu tu domáckou zálibu v míchání jazyků v jedné písni. Interpreti se cítí být víc světoví, když jim někdo - Lenny u Hladiny, nebo Debbi u Ležím v tvé blízkosti či Štěstí od Lipa - nazpívá jednoduchý anglický refrén? S výhradou bych sice přijal zařazení Přiznání, které pro Kryštof nazpívala česky, ale možná by to bylo v celém vyznění desky ještě horší. Takže prostě bez toho.

(Všimněte si, že vůbec neřeším, že je dcerou kytaristky Lenky Filipové a neteří majitele hudebního labelu, u kterého jí deska vyšla.)

Hodnocení: 80 %
Lenny - Hearts (Universal Music, 2016), 40 min.

sobota 24. září 2016

Festival pouliční hudby by neměl být jednorázovou, ale běžnou záležitostí

Mířím ke stanovišti v Tomkově ulici a na kraji Velkého náměstí míjím muzikanta, který se se svým spoluhráčem seznamuje s mapkou na letáčku, která zájemce informuje, kde všude přihlášené hudebníky najdou a co je tam čeká. Však mají ještě pár minut na přípravu, zatím u nich nikdo není. Svoje kroky směřuju na stanoviště číslo 12, kde má od čtyř odpoledne začít svůj pětačtyřicetiminutý set můj kamarád Jakub Stránský. Na Velké náměstí k průchodu Bono Publico právě za Petrem Matyášem Cibulkou plánuju se vrátit později.

Busker. Ilustrační foto. | Zdroj: Pixabay.com

Ačkoli má Festival pouliční hudby na svém propagačním materiálu třetí ročník, letos jsem o něm slyšel poprvé. V Hradci Králové se těch akcí koná celoročně víc a poslední dobou se spíš zaměřuju na ty neziskové, alternativnější a bez komerčních podpor. Takových si totiž vážím víc a věřím, že to hráči dělají z potěšení nebo přesvědčení. Nedělají to čistě pro peníze.

Pouliční hudba, neboli busking, to má u nás ale čím dál tím těžší. Existují vyhlášky, které sice dávají muzikantům potřebná pravidla, ale zároveň jsou tak přísná a v některých případech až absurdní, že pouliční umění prakticky likvidují. Na obranu tohoto způsobu vydělávání si bych připomněl, že takhle začínali i ti nejpopulárnější muzikanti ve svém žánru - britský zpěvák Ed Sheeran nebo tuzemský Jindřich Polák, frontman folkrockové kapely Jelen.

Jelikož jsem na místo přišel s párminutovým předstihem, nemůžu se divit, že tam, kromě samotného muzikanta a jeho přítelkyně, prakticky nikdo není. S nadsázkou bych mohl říct, že každý nějak začínal, nebo začít musí, tedy i hraním pouze pro svou holku a kamaráda. Kuba si svědomitě hlídal čas na mobilu a shodou okolností ve chvíli, kdy chtěl přesně začít, zazněly zvony od nedalekého katolického kostela. Jiní muzikanti na dalších stanovištích se nezdržovali s komentováním písniček, prostě jenom hráli a zpívali, Kuba patří k těm, kteří mají potřebu k výběru něco říct.

Jakub Stránský | Foto: Petr Hrudka

Nakonec to ani nezdržuje, dokonce je celkem stručný a míří k věci. Aspoň se posluchač o kytaristovi něco dozví, proč si třeba vybírá převzaté písně od Green Day, Passengera nebo Tomáše Kluse, kteří jej svou hudbou nějak ovlivnili. Pak je potěšující, že se nebojí představit své dvě vlastní skladby mající určitý potenciál a textový smysl. Jedinou nástrahou jim může být, aby se svou hudbou příliš nepodobaly jiným písním. Kubovi se tomuhle daří vyhnout. A tak si zasloužil potlesk od pár jedinců, kteří si k němu v zapadlé ulici - naprosto nepovedenému zvolení místa - našli cestu.

Po něm svůj čas vyhrazený až do osmé zahájil Hanzík, na rozdíl od Jakuba Stránského je více alternativnější a nabízí vlastní tvorbu. České, svébytné a trochu drsnější, ale to jej opouštím a mířím za P. M. Cibulkou na Velké náměstí, kde jej už takřka hodinu poslouchá desítka lidí a časem se počet mírně zvyšuje, převážně pak jde o osoby něžného pohlaví, čemuž se nedivím. Vyvažuje se to tím, že naopak páni včetně mě mu přispějí nějakými drobnými (aspoň, co jsem viděl).

Petr Matyáš Cibulka a Adam Vojtěch | Foto: Petr Hrudka

Petr Matyáš Cibulka patří k těm, kteří nabízejí vlastní tvorbu, ale, jak sám během koncertu podotkl, má zřejmě tak krátký repertoár, že některé písně, klidně i na přání, prostě opakuje. To se holt občas stává. Ale baví a má charisma mladého bohéma. Dokonce ve chvíli, kdy představuje svého spoluhráče na cajon Adama Vojtěcha, se přeřekne, označí ho za přítele a následně okomentuje svůj duhově barevný popruh u kytary, čímž se lehce brání, že nepropaguje Prague Pride (duhový popruh má jenom kvůli tomu, že se mu líbí barvy a netušil, co duha může symbolizovat i něco jiného) a že jsou oba heterosexuálové. Ale takové komentáře k hudbě nepatří, takže spíš zaujme samotná tvorba vznikající buď po rozchodu s přítelkyní, nebo aby si jako student zlepšil známku.

Časem s přáteli stanoviště opouštím. U podloubí sousedícím s Batalionem u Draků slyším kapelu Goji označenou "však znáte", což je nejhloupější označení, které nemůže nikdy fungovat, protože vždycky najdete někoho, kdo skupinu prostě nezná. A nic o kapele prostě neříká. Působí poněkud arogantně. Se s tim smiřte. Na stránkách společnosti Kuro, která festival pořádá a starající se o vzdělávací výjezdy do zahraničí a další zahraniční projekty v oblastech neformálního vzdělávaní, se později dozvídám, že jde o skupinu z hradeckého okolí hrající akustickou muziku inspirovanou folkovou, lidovou a cikánskou hudbou. Na tu chvíli, co tam procházím, se to poslouchá hezky.

ReGen | Foto: Petr Hrudka

O několik metrů dál před vchodem do hospody Psí bouda mě, respektive nás vítá ReGen s hard-rockovou muzikou. A tady začíná problém, který mě bude provádět už pořád. Ozvučení. Osobně si pouliční umění představuju čistě bez zesilovačů - pouze samotný muzikant (nebo muzikanti) s nástrojem a vlastním hlasem. Bez mikrofonu, bez reproduktorů. Ano, ReGen nehráli špatně, potěšili mě českými texty a chápu, že jim mikrofon a elektrické kytary pomáhají k potřebnému zkreslení, ale už jde o čistě klubovou záležitost pod širým nebem.

Bez elektriky se pak neobešli rockově blusoví Sexuell Handgranate. U nich jsem prošel přes most - hráli pod mostem, zahlídl jsem několik posluchačů a šel dál. Nic víc.

USername | Foto: Petr Hrudka

Na pěší zoně ve Švehlově ulici stála dvojice USername sice označovaní jako pop-rock, ale dle mého soudu slečna zpívala sice původně třeba rockově elektronickou píseň takřka folkově, doprovázena mladíkem s elektrickou kytarou. Hráli hezky, hezky se to poslouchalo, taky jsem jim rád přispěl, ale po čase jako by to bylo prostě stejné. Sice má slečna hezký a nesmělý hlas, ale možná byla škoda, že zpívala sama. Pak si říkám, jestli se u rockových písní převodem do akusticky folkové podoby neztrácí jejich kouzlo. Ale budiž.

Touhle dvojicí pro mě festival prakticky skončil, protože mě Four Covers hrající nečekaně cover nijak nezaujali, multižánrovích The Brownies jsme se ve stanovený čas nedočkali, chvíli jsem je slyšel až cestou na nádraží při zpáteční cestě, kdy už končili a folková Kamila Škvrnová s hosty, respektive kapelou už hrála jen tak na doplnění večerní atmosféry na náměstí.

Byl to vydařený den, který se nešťastně kryl s hudebním festivalem Biskupského gymnázia, možná by proto těch mladých bylo víc. Pokud by muzikanti byli orientovaní hlavně na náměstí a nebyli by zastrčeni v postranních ulicích, bylo by to lepší. Možná je nešťastné pak dávat prostor těm tvrdších žánrům v podchodu, kde se naopak všechno více rozhléhá a muzice, potažmo zážitku z ní, to příliš nepomáhá. Ale hlavně bude dobře, až se z takovéto akce nebude stávat jednorázová záležitost a budeme častěji na ulicích vídávat a slýchávat pouliční muzikanty, kteří to budou dělat pro vlastní, ale i cizí potěšení a třeba si tím něco málo vydělají. Tak si pouliční hudbu doplňující a zkrášlující všední den prostě představuju.

Snad příště.

pátek 9. září 2016

Ještěně se udržuje na velmi podařené taneční vlně, která neztrácí energii

Černošicko-balkánská kapela Timudej je uskupením, které se pohybuje na rozhraní více hudebních stylů počínaje odnožemi world music jako samba nebo balkánské rytmy, přes elektroswing či přímočarý pop, až po elektronické beaty. Timudej tyto inspirace přetváří k obrazu svému, svými texty je doplňuje o poeticko-dadaistické pojetí života a vyznává se v nich ze svého bezmezného obdivu ke všem ženám světa. Dočte se zájemce o charakteru tvorby, kterou nabízí Timudej, protože o ní předtím třeba neslyšel. K takovým se řadím i já. Na desku vydanou v březnu jsem narazil vlastně náhodou.

Timudej - Ještěně | Zdroj: Bontonland.cz

V textech recenzujících umělcovu hudbu by se nemělo příliš dbát na propagační materiály. Nebo alespoň by se k nim mělo přistupovat v opoziční roli, aby se dalo najevo, zda se to kapele podařilo. Hlavní mou otázkou je, zda se na albu Ještěně projektuje přímočarý pop, protože sám moc nevím, co je tím vlastně myšleno. Zdá se mi, že tímto výrazem chce autor říct, že kapela je svým popovým pojetím k popu samotnou opozicí, že je trochu rozdílná od běžného popu, tedy tomu, který slyšíme v komerčních rádiích. Dobrá, ale ten není přímočarý, budeme-li si jej vykládat jako jasný a (prvoplánově) vyřčený? Navíc kategorie přímočarého popu se spojením s "dadaistickým pojetím života" pochopitelně postrádá smysl.

Jak se ale dozvíme a tomu dávám spíše za pravdu, jde o world music okořeněnou elektroswingem, který v tomhle případě neotravuje, není přeprodukovaný a nemusí se stát nutně ohraným, ale také elektronickými beaty, jenž jsou znatelné kupříkladu ve skladbě Já jsem DJ. Po dalším poslechu se ale stává poměrně iritující a prostě hloupou.

Celkovému albu to ale příliš neškodí, protože samotné se udržuje na velmi podařené taneční vlně, která neztrácí energii ani při domácím poslechu. Dokážu si živě představit tu nepostradatelnou energii při živých koncertech, která může být tak unavující, až nikdo nemá dost.


Dovolím si opět citovat z propagačního wiki-materiálu, který pomáhá číst příběh alba: "Timudej předkládá české veřejnosti téměř neznámou Ritu Mitsouko – výtečnou francouzskou zpěvačku s minulostí pornoherečky nebo pozapomenutý příběh zlínského veleobuvníka Tomáše Bati, který se na počátku své slavné dráhy zapletl s tajemnou Surikatou. Nové album je věnováno opět ženám (...). Každý z jedenácti příběhů má svou hlavní hrdinku, která je bez výjimky velmi silnou osobností." Kdo se totiž neseznámí s kontextem písní, může být lehce zmaten, ale to mu ale nebrání se unášet příběhy, kterým nemusí příliš rozumět pro ten dadaistický přístup či různorodost jazyků, nemluvě o výtečné muzice.

Tvorba Timudej, kterou tvoří šestice mužů, je věnovaná ženám - deska Ještěně obsahuje skladby o ženách - a je skoro s podivem, že se jim to daří bez ženského elementu. Ale je tomu tak dobře. Mohou se bez obav unášet, jak se posluchači unášejí muzikou, značnou ironií nebo odstupem. Třeba jim to nějaká ženská kapela náramně vrátí.

Hodnocení: 82 %
Timudej - Ještěně (HZDS Timudej, 2016), 41 min.

středa 7. září 2016

Čaroděj nabízí ideální vesmírný svět. Příjemný a lásky plný, takřka bez překvapení

Vltava kolem Roberta Nebřenského oslavila třicáté narozeniny a ke svému jubileu si nadělila melancholicky snové čarodějné album.

Vltava - Čaroděj | Zdroj: Bontonland.cz

Hned úvodní a titulní skladba nabízí poetické naladění celého alba, včetně charismatického projevu Roberta Nebřenského, jak ho v roli zpěváka známe. Rozverné, taneční, snové, melancholické, fantasijní.

Jak po sobě znějí jednotlivé písně, postupně se nám vyobrazuje a představuje příběh, jak se dostaneme do nebe, jak to tam vypadá a další různé představy, které jsou v souladu s pohodovou atmosférou, kterou album nabízí. Nečekají nás karamboly, ani textové, ba ani hudební.

Ačkoli některé textové obraty přinejmenším zarazí, protože při představě, když kupříkladu Robert Nebřenský osloví mladou dámu v publiku během koncertu a hraní písně Amore prozpěvuje, že by jí chtěl "malíčky jíst", podivuhodně zvedám obočí, zda je to možný. Ale protože chápu lehce ironickou metaforu, uznávám, že to zní vlastně hezky.

Následují písně dávající posluchači najevo ideální svět, jak si ho Vltava představuje. Vesmírný, pohodový, příjemný, čarodějný, ale hlavně lásky plný, protože nás jinak čeká osaměla Náruč. Tak zní celé album. Sice neuplyne jako voda, ale tím víc může jeho účinek plynout po svém. Na stejné vlně, takřka bez překvapení, snad s výjimkou Ptáčka a popelky na reggae vlně, desku jinak propagují a škatulkují do alternetivního rocku, s čímž bych se neztotožnil, a tak je na každém, zda se naladí a nechá se unášet, a jestli přijme tezi, že "každý má kus v sobě malé nebe".

Pak ho může občas zarazit dopad na zem po konci desky. Ale tak to bývá téměř se vším.

Hodnocení: 75 %
Vltava - Čaroděj (100PROmotion, 2016), 48 min.

úterý 6. září 2016

Deska Jupiter nabízí jednoduché a líbivé písně, které po čase vyprchají

Elektronický pop je u nás poměrně zajímavý hudební žánr. Respektive tuzemští hudebníci k němu přistupují prostě zajímavě, takže mnohdy vzniká opravdu pofiderní muzika, která by mohla ustát na tradičním popovém území, ale nikoli na elektronické scéně, protože se s elektronickými prvky zachází tak, až to není hezké a příjemné. Působí to přinejmenším úsměvně, jakoby jen dodatečně zbytečně.

Eddie Stoilow - Jupiter | Zdroj: Evropa 2

Nejsem si úplně jist, zda skupina Eddie Stoilow patří právě k těm kapelám, které by směs elektra s popem úplně zvládali na jedničku a bezchybně. Jistě, má za sebou přinejmenším jednu písničku, ze které se stal hit zaměřený na posluchače čistě komerčních rádií. Ti se totiž více méně bez výhrad spokojí se vším, co jim je nabídnuto. Pro ně je taková muzika, která hraje na prvoplánovou líbivost bez hlubokomyslných textů, přijatelná.

Problémem takovýchto kapel ale je, nebo alespoň může být, že je pro jiné nepřijatelná, slabochudá a nevýrazná. Říkám si, že to není úplně špatné, protože vždycky to může být ještě horší. Odpustil bych jim jednoduché popěvky, které se slívají. Ale chybí mi v tom progresivní náboj, který by mě dostal do kolen. Klidně bych si u některých písní s holkou vlnil, takže poslech tak úplně nevadí, ale to je asi tak všechno.


Samozřejmě taková měřítka, jakože pro některé posluchače to může být přijatelné, dokážu akceptovat a nemusím se na ně zlobit, že nemají přehnané nároky. Ale pořád si říkám, jestli jim to opravdu stačí a nevadí? Jaký smysl má nahrávka, kterou uslyšíte, může se vám zalíbit, bude to prostě milé, ale po čase - klidně po několikátém přehrání - máte neustále pocit, jako by to vyprchalo. Nic by ve vás nezůstalo. Časem na to třeba zapomenete. Takové pocity mám právě z Jupiteru.

A právě proto, že vím nebo dokážu uhádnout, pro jaký typ posluchačů je tahle muzika mířena, jsem ve svém hodnocení popravdě mírný a hodný, můžete ho brát nakonec s rezervou. Byl jsem trochu rozpolcen a přemýšlel jsem, jestli je to přes to všechno špatná muzika. Vlastně není, ale zároveň není tak úplně dobrá. Až tak, že mě někdy, zvlášť pak v písni Calling You Back, neustále irituje zpěvákův hudební projev.

Mám za to, že v našich podmínkách jsou jiné skupiny, které můžeme zařazovat do podobných hudebních škatulek, a jejich počiny vnímáme jinak - jsou pro nás zajímavější, něčím atraktivnější, třeba zábavnější nebo aspoň provokativnější. Eddie Stoilow takoví prostě nejsou.

Hodnocení: 53 %
Eddie Stoilow - Jupiter (Warner Music, 2016), 35 min.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...