neděle 23. října 2016

Správně prožité koncerty jsou o užívání si bez ohledu na počet přítomných diváků

Navštěvování koncertů považuju za nejdůležitější podporu muzikantů, kteří se rozhodli věnovat se hudbě. Pro mě a možná pro značnou část hudebníků má právě koncert větší cenu a smysl než prodej hudebních nosičů, značně tomu napomáhá fakt, že současnost nabízí tolik možností, jak se k hudbě dostat. Kromě dalších důvodů beru navštívení koncertu jako nejlepší možnost, jak poznat další muzikanty, ke kterým bych marně hledal cestu, protože běžně tvrdé žánry nevyhledávám.

Denoi | Zdroj: Facebook

To platí pro koncert Denoi nebo Atari Terror (měli vystoupit také Ten Sticks, ale pro nemoc účast zrušili), kteří vystoupili v jaroměřském klubu Bastion no. 35, jenž se snaží oživovat skomírající městský kulturní život. Že se ve městě kromě jednorázových, ve smyslu jednou za rok, nedějí hudební události, to si přiznejme. Právě proto jsem vděčný za klub, který tu má snad už dvacetiletou tradici. Aspoň je to jeden z mála důkazů, že se u nás něco děje. Jistě, kupříkladu základní umělecká škola pořádá vlastní koncerty, ale jde o jinou záležitost, spíš pro rodiny a přátele. Občas se koncerty konají buď v muzeu, na podloubí nebo v jednom hotelu, ale nejde o masové záležitosti. Nedávno tu vznikl Nároďák, ale převzal pouze úlohu lokálního klubu, který nic jiného, než běžné diskotéky nebo koncerty revivalů či kapel nižších kategorií, nenabízí.

Tyto myšlenky mě napadají vlastně poslední dobou po každé, když otevřu dveře do klubu a nabídne se mi pohled do hospodské části, ve které se nachází téměř deset lidí. Jistě, bylo po osmé večer, ale pocit jakési nenaplněné touhy být ve slušně zaplněném, nikoli nutně přeplněném klubu se nenaplnil. A jako návštěvník, kterému záleží na přiměřeném zdaru hudební akce - jak pro organizátora, tak pro hudebníka a potažmo posluchače - si říkám, kde se stala chyba. Proč lidi neláká jít do klubu v pátek večer, poslechnout si vesměs dobrou muziku, něco popít, případně si vzít kamarády, s nimi si popovídat, a pokud patříte k těm výřečnějším, bez problémů si popovídat se samotnými muzikanty?

Bohužel situaci nezměním. Proto mi nezbývá, než si samostatně užívat hudebnímu zážitku, který Denoi nabízí. A bylo to výtečné. Patří k těm, kteří sice hrají metal, ale syntezátory a elektronický zvuk nepovažují za něco nevhodného. Ba naopak. Kromě zpěvu, který vnímám jako řvoucí zvuk, využívají rap a hiphopové rytmy. Povedlo se jim to, líbilo se mi to, ačkoli nevýhodou podobných technických kombinací je, aby se správně živě trefili do rytmu a zvuku nahraných pasáží. Aby to ladilo, to se ne úplně a vždycky zdařilo. Na rozdíl od studiových verzí na albu; koncert se mi celkově zdál více elektroničtější, než jak představuje album Disco Violence. Ale důležitější pro mě je, jak si to sami užívali (přičemž v jednom okamžiku muzikant tak skákal, až upadl, ale vzal to do hry), bez ohledu na počet přítomných diváků, a jak si to užívaly tři slečny v první řadě dávající jasně najevo, jak může být elektronicky metalová muzika vlastně tanečním způsobem vyjádření nasranosti, nespoutanosti a prostého odreagování se, mající ale hlubší význam, protože v jedné chvíli měl Martin Pindeš v roli packer spread (jak se označuje na facebookovém profilu) politicky laděných několik slov. Bohužel v té změti metalového hluku pro mě zanikl...



Druzí byli Atari Terror přinášející metal s hudebním přesahem. Nešlo totiž o běžné řvaní a hraní tvrdé muziky. Na pódiu stála banda chlapů, přičemž jeden ze zpěváků byl pouze v kalhotách. Atmosféru dodával hlavně poměrně zvýšený počet lidi v publiku, ačkoli to tak podle fotky zveřejněné na facebookovém profilu kapely nevypadalo. (Ale nejde o nejdůležitější záležitost při koncertu.) Prostě hráli skvěle. Jistě, dělali si legraci, ale mezi komentáři se objevovaly hlasy, že to snad bude lepší a že nevěří, že jde o Bastion. Kdo přišel, užil si. Ti, kteří je slyšeli poprvé, jako já, uznale pokývali hlavou a jak to po koncertě ohodnotil kamarád, šlo o nadprůměrnou kapelu, než bývá v klubu běžným zvykem. Takže nám nezbývá doufat, že budou koncertovat stále dobré, ba lepší kapely, na které bude chodit stále víc lidí. Stojí to totiž za to.

čtvrtek 13. října 2016

Zpočátků ironický písničkář Xindl X se na své Kvadratuře nezachytil záchranného kruhu

Scenárista, který byl spoluautorem kultovního českého sitcomu Comeback, ale především písničkář Ondřej Ládek před osmi lety zazářil, přiznejme si to, svým debutovým albem Návod ke čtení manuálu pod pseudonymem Xindl X a nyní vydává už šestou desku s poměrně krkolomným názvem Kvadratura záchranného kruhu. Především po textové stránce se od debutu poměrně liší, ale hlavně mi napovídá otázku, čím (svým prvním albem) před lety tak oslnil?

Xindl X - Kvadratura záchranného kruhu | Zdroj: Musicserver.cz

Po druhém, už více soustředěném poslechu alba, respektive spíše prvním uceleném, protože jsem desku poprvé z různých důvodů po třech písničkách vypnul, si říkám, že si musím znovu poslechnout úplně první, které v jeho tvorbě považuju za nejdůležitější. Nejlépe se tak totiž pozná, jak hudebník takříkajíc vyrostl při vědomí poměrně odlišných desek reflektující buď rádiový produkt, nebo snahu o soužití s lidmi kolem nás.

Především Návod ke čtení manuálu přinesl poměrně ironický přístup ke společenským nebo partnerských problémům. S lehkostí a nadhledem. Troufám si tvrdit, že v kombinaci původně prostého písničkáře s kytarou na desce s regulérní kapelou to je poněkud nezvyklé. Proto, nebo asi proto se stal slavným. Od té doby ušel poměrně podivuhodný kus hudebně tvůrčí cesty. Kromě psaní textů pro jiné interprety a skládání jednoduchých písní komentující aktuální témata pro internetové médium, natočil desky s poměrně hloupými písničkami či takřka satirickými.

Aktuální nahrávku otevírá singl Na vodě, jenž Xindl X složil pro stejnojmenný seriál Milana Cieslara. Příběh nešťastníka, jehož život skončil na vodě, se přelije do melancholicky pochmurné Popelky variující známý příběh. Nic víc. Snad s dalšími Žábami v hrnci přichází známý Ládkův nadhled plný ironie: rýpe do všeobecného a povrchního čtení všeho možného na internetu, rýpe na obě strany, kdy podle něj jedna strana svou netolerancí přichází o toleranci, pochopitelně. Ale máme tu nějaké východisko? Nezdá se mi, že by Xindl X něco nabízel.

Další skladby se už linou na stejné vlně jedna za druhou. Ačkoli se kupříkladu ve Větru v Kešeni snaží o určitý pokus o zrychlený rytmus, ale pořád je v tom cítím povšechná skepse, marnost. Že by mi poslouchání písní dělalo nějakou radost? Je to vůbec cílem? Navíc si autor po textové stránce poněkud podřezává větev, protože nevěřím, že na koncertech zvládne artikulovat rýmovačky. Snaha o humor, co se týče nekrologu od Jana Rejžka, po dalším poslechu vyprchává. Následujícího Mývala považuju za nepovedený vtip, protože názvem odkazuje na zvíře, ale textově vypráví o svých holkách, kdy prvoplánově rýmuje názvy různých měst, přičemž gramaticky správně jsem někoho "míval". Zvíře se tam vůbec nevyskytuje.

Závěr desky už dotahuje celkový dojem. Mušle místy opakuje artikulační problém Větru v Kešeni. Deska sice nabízí zdánlivě srozumitelné písně, alespoň se o to snaží, což mírně - oproti jiným českým interpretům - oceňuju, ale už si nevím rády, co si z toho vzít. Jak se mám vzchopit, je-li to po mně svým způsobem vyžadováno? Obávám se, že se album pod svou složitostí samotné kvadratury, při které jde o sestrojení k danému kruhu čtverec o stejném obsahu, přičemž jde o konstrukční problém, nezachytilo záchranného kruhu a utopilo se nepřekvapující muzikou.


Hodnocení: 
Xindl X - Kvadratura záchranného kruhu (Universal Music, 2016), 38 min.

neděle 9. října 2016

Během rockabilly punkového večírku se teplota za zběsilého tempu postupně zvyšovala

Místní rockový klub jaroměřský Bastion no. 35 navštívil poměrně slušný počet návštěvníků, ačkoli si kdokoli mohl přát, že těch lidí bude víc. Aspoň o trošku. Bohužel u nás panuje prazvláštní, přičemž mně vlastně poněkud chápavý přístup k živým koncertům, kdy lidi dávají přednost akcím bez vstupného nebo kapelám, jejichž umělecká hodnota je diskutabilní. Jsem si ale vědom toho, že je to akce od akce jiné, tím pádem složitější a takové naříkání je především zbytečné, protože jde hlavně o tu hudbu. Tenhle večer byl hudebně poměrně rozšířený. Základ měl v punku.

The Living Deads | Zdroj: fdncms.com

Pro několik lidí začali hrát mladí Bez šance!, kteří jsou známí svými texty s politickým podtextem, což opravdu z jejich pozice působí přinejmenším úsměvně. Takového pocitu se po několikáté návštěvě - jejich styl a určitá přímočarost se nezměnily - nezbavuju. Pořád to tam je. Tentokrát měli všichni trička s nápisem vlastní kapely. Opět jim bubnoval poměrně mladý bubeník, ale šlapalo to. Počet diváků odhaduju na deset až patnáct, průběžně se proměňoval, a pro ně to bylo víc, než čekali. Důležitější ale je, že si hraní sami užili, a přítomní nejspíš taky.

Dalšími, věkově a služebně staršími, pankáči byli S.P.S., tedy Snížená pracovní schopnost. Ačkoli je frontmanem Zdeněk Růžička, chvílemi se mi zdálo, že pěveckou úlohu tentokrát mírně převzal baskytarista Jan Sklenář, ale ta hlavní role Růžičkovi zůstala. Jako zůstala politicky angažovaná skladba textů, protože punk je ve své otevřenosti přímočarý. A jako správný punk jsem považoval chvíli, kdy si Růžička sundal tričko, sice do půl těla svlečený zůstal do konce koncertu, ale nešlo o punkové gesto, protože jaké by bylo, co by vyjadřovalo a každá punková kapela to nedělá. Bylo mu prostě horko.

A teplota se zvyšovala při amerických The Living Deads, se kterými přišla další odnož punku - rockabilly. Dvojice. Symphony Tidwell hrající na kontrabas a Randee McKnight obsluhující bubny. Jak dva zvládnou hrát tak rychlý styl jako rockabilly?! Ačkoli elektrická kytara byla nahrána, zvládali to náramně. Přicházelo dusno. Jak pro mužské, tak ženské publikum poměrně horké chvíle. Celou dobu Symphony odehrála spoře oděná, čímž je prý pověstná a taková je její image. A Randee si v jednom okamžiku sundal tričko. Co bych k tomu dodal? Bylo příjemné je pozorovat, poslouchat, seznámit se.

(The temperature is increased during the US The Living Deads, with whom came another offshoot of punk - rockabilly. Pair. Symphony Tidwell playing bass and Randee McKnight's drums. As the two manage to play as fast as rockabilly style?! Although the electric guitar was recorded, they managed it tremendously. It came stuffy. Both male and female audiences quite hot moments. Symphony played the whole time scantily clad and that's her image. Randee in one moment took off his shirt. What would like to add? It was nice to watch, listen, meet. See you again.)

Na závěr publikum roztančili Three Wild Guns. Opravdu ozbrojující pánové, u nichž bylo vidět, jak s rockabilly zápasí, ale přesto je baví a zvládají to. Stejně jako posluchače. Jejich zběsilé tempo náramně vystihuje závěr, kdy si Lukáš Hemelík stoupl na svůj kontrabasový nástroj.

Sám jsem si říkal, jak to všechny kapely, ale i všichni návštěvníci ve zdraví přežili a zvládli, protože šlo o čtyři koncerty v poměrně uzavřeném prostoru. Ale bylo to skvělé, příjemné, obohacující a především náramně poslouchatelné.

pátek 7. října 2016

Přátelský koncert v útulném hospodském prostředí napověděl, jakou úlohu má v dnešní době písničkář

Jakou úlohu má v dnešní době a společnosti písničkář? Jakými typy písní dokáže smysluplně zaujmout, aby sám měl z toho dobrý pocit a stejně tak dobrý pocit by z toho měl posluchač, aby si neříkal, jaké blbosti to vlastně poslouchá?

Petr Matyáš Cibulka | Zdroj: Bandzone

Takové otázky mě napadaly při koncertu dvoučlenné skupiny Petr Matyáš Cibulka, kterou tvoří právě Petr Matyáš Cibulka a na cajon mu sekunduje Adam Vojtěch, jak hudebně, tak konverzačně, když zaplňuje chvíle ladění kytary.

Navštívil jsem hradeckou hospodu U lišáka. Po Matyášově, jak mu přátelé většinou říkají, vystoupení v rámci Festivalu pouliční hudby jsem potřeboval zažít celý koncert trvající něco málo přes půl hodiny (přičemž k závěru oznamujícího, že nehrají přídavky, protože žádné prostě nemají), a tím pádem získat známé písně do potřebného kontextu.

Mimo to mě pak v poměrně útulném prostředí, kdy se kytarista vyhýbal procházející obsluze, čekala náramně přátelská atmosféra. Nejenom proto, že mezi posluchači byli hlavně přátelé, také kvůli umělcově přístupu, který dostával možnost být ke svým posluchačům vlastně co nejblíž. Tohle všechno pěkně fungovalo.

Pak právě chvíle onoho konverzačního sekundování Matyášova parťáka mají své kouzlo doplňující kouzlo písniček a celkového charisma umělce, jemuž samozřejmě pomáhá herecká dráha, ačkoli, jak mi sám během rozhovoru přiznal a při vystoupení to bylo vidět, nepřestává být nervózní. Ale i to hraje. Proto bych se přikláněl k tomu, aby to sekundování vzali víc do hry za cenu toho, že by ladění museli falšovat. Celé přátelské hraní by se tím podle mého soudu tak nějak odlehčilo.

A jakou úlohu má mít v dnešní době písničkář? Po koncertě jsme se o tom u piva s Matyášem bavili, protože mám pocit, že by si sám měl ujasnit, jakou roli chce jako hudebník mít. Sám mi řekl, že jeho vzorem je Tomáš Klus (vedle něj ještě zmínil Eda Sheerana; s odstupem času si říkám, že je dobře, když nezmínil Karla Kryla nebo Jaromíra Nohavicu), převážně jeho romantická poloha prvních alb. Také, jako já, se s ním po hudební stránce vůči poslednímu albu, respektive i tomu předchozímu, rozešel. Jistě, během koncertu se netajil tím, že nechce nikomu něco přikazovat, moralizovat, předávat nějaká moudra, což mu právě na Klusovi vadí, přesto má ve svém repertoáru pár písní reflektující společenskou problematiku.

Tím, kde jsme se společně s Tomášem Klusem jaksi rozešli, by mohl sám možná paradoxně pokračovat. Na rozdíl od Klusových posluchačsky poměrně náročných a v sobě jaksi uzavřených, tedy svým způsobem nesrozumitelných písní, ty své předkládá s nadhledem, textařsky srozumitelně a posluchačsky přijatelně. To bylo vidět během koncertu, protože řada z přátel s ním právě "angažované" písně zpívali a podle mě nejen proto, že dobře znali text, ale také kvůli vlastnímu ztotožnění se s tím. Nešlo totiž přímo o angažovanosti, nikomu totiž neradí a nepoučuje, ale spíš předkládá smyšlené příběhy při uvažování nad válkami nebo různými extrémistickými diskuzemi. A nestává se z toho klišé, protože se historie opakuje.

Večer to byl vskutku příjemný, hlavně se osobně s umělcem poznat a popovídat s ním. Rozhodně bude zajímavé, jak se Petr Matyáš Cibulka umělecky rozvine, má potenciál ještě více zaujmout svoje cílové publikum. Časem, jak ukázala první nová píseň, třeba přitvrdí a bude to v naprostém souladu, protože každý má svůj vývoj. Snad se neomrzí, jako jiní.

Takové koncerty v hospodách, kde si sednete, koupíte si něco k pití a popřípadě přispějete drobným příspěvkem, mají svůj smysl.

sobota 1. října 2016

Koncert undergroundové legendy ukázal, že tady už nejde o underground

Underground je mrtvý. Jaký vlastně má smysl fungování kapely, která v těžkých totalitních časech jakž takž fungovala a jejíž proces s režimem nezamlouvající se mu volnost alternativní muziky zapříčinila zásadní politicko-společenský manifest, ve svobodné době, kde je prakticky všechno dovoleno? Smysl to má, protože u The Plastic People Of The Universe prakticky nikdy nešlo o politiku, jenom si parta kluků chtěla volně a svobodně hrát a muzikou doplňovat chytré a temné texty mající atmosféru a myšlenku.

The Plastic People Of The Universe New Generation | Zdroj: PlasticPeople.cz

Možná je pořád s podivem, že Jiří Kabeš a Joe Karafiát z původní sestavy mají, co nabídnout. Jejich muzika se dá jakž takž poslouchat. Berte to s rezervou, tenhle alternativní přístup není pro každého. A ne každý si v něm najde, co v něm je. Je to prostě diskutabilní. Ale přesto, že jde mnohdy o čtyřicet nebo padesát let staré písničky a znějí od muzikantů New Generation, jak se po odchodu Evy Turnové nebo Vratislava Brabence nazývají, prostě nějak jinak a poměrně nezvykle a chvílemi opravdu nepříjemně, dokážou posluchače dostat do potřebné taneční euforie. Stačilo, abych si zavřel oči a nechal se proplouvat vlnami post-rockově elektronického zvuku, který obstarala elektronická viola nebo theremin.

Na pódiu je pět muzikantů, přičemž tři z nich jsou mladého věku a jsou muzikantsky zruční. To ničemu nevadí. Z jejich stran se prakticky nic neděje, nic neočekávaného. Posloucháme staré známé písně a ze strany Jiřího Kabeše občas nějakou tu promluvu k písničkám; znatelně ironicky znějící a šlo jen o oznámení, že přichází naprostá novinka nebo klasika, přitom v každém případě šlo o písně, které plasticky vesmírné lidi proslavily.

Koncert rozdělili na dvě části, aby si sami, ale i návštěvníci odpočinuli. To ničemu nevadilo. Ba naopak. Ani nepadal řemen, takže to ve svém tempu pěkně šlapalo. Potěšil, možná trochu překvapil i jazzový nádech, k němuž patří právě improvizace, ale osobně jsem moc neshledal, zda se k ní schylovali, ale některé písně správně a přirozeně natahovali, jak to sami cítili.

Byl to prostě zážitek a bylo opakovaným potěšením, že je kapela nadále apolitická a muzikantům jde jenom o hraní. To v době, kdy pořadatel trutnovského festivalu na akci nadsazeně pozve Miloše Jakeše nebo František "Čuňas" Stárek kandiduje za Občanskou demokratickou stranu do Senátu a následně se Dáša Vokatá s Oldřichem Kaiserem profilují jako "nesluníčkáři", prostě nadchne a člověk si uleví, že je ještě něco v relativním pořádku.

Tady nejde o underground, který snad skončil změnou režimu, tady jde o to, že dva staří muzikanti mají pořád tu chuť hrát (si). A tři mladí jim pomáhají. A vo tom to je. A má to smysl.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...