pondělí 28. listopadu 2016

Lidi reagovali na výsledky populární ankety, lepší bylo trávit večer přímo na koncertech

Sobotní večer lidi trávili u televize. Nejspíš. Nebo prostě někde jinde. Poslední dva roky mám to štěstí, a myslím to vážně a upřímně, že místo koukání se na přímý přenos předávání cen Český slavík, mohu dát přednost návštěvě svého oblíbeného hudebního klubu Bastion no. 35 sídlícího právě v jednom z josefovských bastionů.

Rituály | Zdroj: Bandzone

Uznávám, že je klub mým oblíbeným taky kvůli tomu, že nám město a lidi v něm žijící prakticky nic jiného, dalšího nebo vhodnějšího nenabízí. Taky proto si ze mě někteří přátelé dělají tak trochu srandu, že na ně působím jako místní štamgast. Něco na tom bude. A prostě je občas lepší vyhnout se televizi, kterou bez tak prakticky už moc nesleduju, jít na živou muziku, a popřípadě se druhý den se při kocovině dozvědět z internetu, co se ten večer stalo.

Po sociální síti se to hemžilo různými komentáři reagující na stříbrné umístění Ortelu, potažmo jeho zpěváka Tomáše "Ortela" Hnídka právě v této anketě. Stačilo k tomu něco málo přes 20 000 hlasů (pro zpěváka přes 16 000). Na jednu stranu se tu umělci kritizují za politická vyjádření, a pak se tu hlasuje pro skupinu, v jejíž textech se to politickým kontextem svým způsobem jen hemží. Obě strany totiž hlásají svůj pohled na věc, každá jinou formou.

Je otázkou, jak lze v dnešní době výsledky brát vážně, protože se vítězové několik let nemění a už vůbec nereflektují kvalitu umělců. Jakou to má vypovídající hodnotu? Vlastně jenom tu, že se skutečně naše politické názory promítají do výsledků ankety popularity umělců. Ukazuje nám to, co dvacet nebo třicet tisíc lidí poslouchá. Mimo to se opravdu divím, že fanoušky takových kapel a samotné kapely takové ceny respektují, hlasují a cenu si přebírají.

Různé reakce od fanoušků nebo samotných hudebníků jsou ale legitimní a naprosto v pořádku. Jenom moc nenabízejí, co s tím dělat.

Na sobotní koncert tří skupin přišlo nakonec pár desítek lidí. Osobně jsem jich čekal víc. Ale prakticky to, kromě finančních důvodů, moc nevadilo. Kapely si to svoje odehrály. Poznal jsem rockovou kapelu Flattus nabízející slušnou muziku. Občas bych ale očekával temnější zvuk, který by kupříkladu písni Děti noci dodal vhodnější atmosféru.

Debutovou desku Vsaď na černou jsem černému popu Rituálů ohodnotit prakticky průměrnou známkou. Nic moc totiž nenabízejí, ani na živo. Jejich pěvecký projev je méně charismatický než u Flattusu. Sice mě zaujali přítomností slečny dodávající ženský zpěv a lehce gotický element, ale málo využitý. Zpěvačka jim víc sluší.

Večer, respektive noc zakončili mí čím dál víc oblíbení WITS, což znamená What Is This Shit. Přitom to vlastně sračková muzika vůbec není. Přinášejí totiž mnohdy zajímavou kombinaci ska a rocku. (A svou verzi skladby Muchomůrky bílé zvládli se ctí.) Jenom si člověk musí k nim najít cestu a přijmout jejich vztah k textům. Ty bývají totiž prakticky o ničem, ale je takřka kouzelné a právě vtipné, že sami to přiznávají a jde jim spíš o tu muziku. O tu jde totiž především.

Ani jedna skupina se nemůže pyšnit umístěním v anketě a je to tak prakticky dobře, protože zájem o ně vyjadřují roztančení fanoušci na koncertech. Kéž by jich bylo víc...

pátek 25. listopadu 2016

Koncert Vltavy byl příjemný, jenom chyběl větší nadhled a humor, který nakonec obstaral divák

Během cesty do hudebního klubu Bastion no. 35, kam takřka pravidelně chodím, jsem se náhodou potkal s kamarádem, který mířil do stejného cíle. Po různých zkušenostech jsme si říkali, kolik asi přijde lidí. Můj odhad se více méně naplnil, protože se mi poslední dobou zdá, že se návštěvnost vesměs ustálila na počtu několika desítek lidí. A během koncertu jsem si taky říkal, jestli to je přesný obraz toho, kolik lidí průměrně chodí na kapelu, jíž nejslavnější skladba vyšla na albu skoro před dvaceti lety.

Vltava | Zdroj: supermusic.sk

Koncert Vltava se svým zpěvákem Robertem Nebřenským zahájila právě písní Marx, Engels, Beatles, následovanou jejich nejstarším kusem. Po úvodu třech písní přišli s třemi písněmi z nejnovější desky Čaroděj a v tu chvíli se ukázalo, jak a kam se za tu dobu vlastně posunuli.

Před časem jsem sám desku hodnotil s konstatováním, že skupina nabízí poměrně milé písně bez překvapení, prostě tak, jak hudebníky známe. Po první části vystoupení jsem se právě kamarádovi svěřil, že to na mě působilo nostalgicky. Ono to je právě nejspíš účelem. Posluchači dostanou písně, které znají deset nebo dvacet let a zjistí, že se nic moc nezměnilo.

Ale, abych jim moc nekřivdil, druhá část byla lepší. Měla větší šťávu a odpich. Ukázalo se, že přes milé, snivé a lahodící texty nemající příliš pevné nohy na reálné zemi, což dokazuje právě Čaroděj, kdy jde o přenesení našich barevných snů, jde o výtečné muzikanty mající naopak základ ve swingu a jazzu. Došlo tak k posluchačsky, možná ani ne vybroušeným, ale přesto uchu lahodícím, melodiím, kdy kde kdo uznal jejich um.

A taky asi nadhled, který k projevu Roberta Nebřenského tak trochu patří, ačkoli by si mohl jako herec dovolit více, protože v jedné chvíli, kdy dokončovali jazzově laděnou skladbu, jeden z diváků hlasem imitoval Louise Armstronga.

Pokud jsem se tedy ze strany kapely humoru nedočkal, vrátilo mi to publikum. Milý a příjemný koncert, jenom bych pro příště uvítal, aby zpěvák neměl proslovy mezi písněmi během potlesku, nevím, jak ostatní, ale takřka jsem mu nerozuměl.

Nakonec to byl vydařený večer, protože, když jsem mířil na pivo, potkal jsem cestou Matěje Hollana. Takže to za to stálo.

neděle 13. listopadu 2016

Vision Days promítají punkový pohled na svět. Nabízí odpověď ohledně propojení politiky v umění

Do místního hudebního klubu chodím rád. Nejenom kvůli živé muzice, přičemž se mnohdy seznamuju se zajímavými přístupy k hudbě, příjemnému zázemí, které svým způsobem ztvárňuje tmavě červená omítka, jak jsem se už dřív ale dozvěděl, chystá se mírná rekonstrukce, kterou ale každopádně má za sebou zadní část barové sekvence, již zdobí plakáty hudebníků v klubu již hrajících, ale také sem chodím kvůli přátelství, což je asi to nejdůležitější.

Vision Days | Zdroj: Facebook

Své přátelství můžeme vyjadřovat jakkoli. Tím, že zaplatíme vstupné a koupíme si něco k pití, čímž podpoříme jak klub, tak hudebníky. Tím, že půjdeme na ten koncert jako takový a snaživce podpoříme potleskem. Tím, že si navzájem popovídáme buď se starými známými, nebo se s někým naopak seznámíme, a nebo že si navzájem sdělujeme pocity z koncertu nebo prostoru.

Přátelství jsem vyjadřoval tím, že jsem si pokecal s dalším návštěvníkem o druzích piva, která si kupujeme - oba pochopitelně jiné. U stolu jsem poslouchal konverzaci mezi kamarády a jejich plány. Nebo jsem si popovídal s bývalým spolužákem ze základní školy, který mi čas od času říká, kolik přišlo lidí a kolik by jich přijít ještě mohlo, aby se večer finančně pokryl, a nebo třeba řešil, že mám na bundě placku Hate Free. Patřil k těm, jimž smysl projektu poměrně uniká, respektive se právě zajímají o to, o co mi jde, když to nosím. Nebyl jediný, kdo se mě poměrně oprávněně ptal, jestli nesnáším volnost. Nemám mu to za zlé, nikomu to nemám za zlé, naopak to tvoří prostor pro vzájemně přátelský rozhovor a toho si cením.

Není úplnou náhodou, že o svých zážitcích z pátečního večera referuju takhle obšírně, protože se to přátelství zrcadlilo během koncertu Vision Days, kteří mě nevědomě mystifikovali už tím, že jsem si myslel, že hraje Kohout plaší smrt, protože měli jejich logo na bicích. Přátelství tady funguje jako propůjčené bicí, možná taky z praktických důvodů, aby další výměna příliš nezdržovala.

Koncert Vision Days | Zdroj: visiondays.cz

Koncert byl opravdu přátelský. Nevadilo, že si zpěvák sundal tričko, ba naopak. Někdy jsem se cítil dokonce trochu trapně, když jsem stál v sále v bundě a kolem mě prošli asi dva pánové bez triček. Koncert je očividně zahřál. Bylo tam, jak v klubu, tak v sále, vskutku příjemné teplo. Přátelství se mezi publikem projevovalo tak, že v jednu chvíli sami zpívali píseň, kterou chtěli. A zpívali si taky text Cesta do hlubin punkáčovi duše, který má pro mě osobně náběh stát se punkovou hymnou. S tím tak trochu souvisí můj společenský postoj ohledně Hate Free, protože se v textech Vision Days správně promítá punkový, pro někoho anarchistický ve smyslu ani pravicový, ani levicový politický směr.

Pro každého může být otázkou, jestli řešit politiku v umění. Osobně si myslím, že to tak správné je a domnívám se, že tvorba Vision Days nabízí další možnou odpověď.


Na konec se omlouvám kapele Kohout plaší smrt, že jsem musel před začátkem jejich koncertu odejít. Snad to příště vyjde.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...