pátek 23. prosince 2016

Factorial! Orchestra nabídl tolik potřebný svěží vítr do známých vánočních koled

Blíží se Vánoce. Dny klidu a míru. Dny pohody. Dny, kdy si připomínáme narození Ježíše Krista v Betlémě. A tak prožíváme dny, kdy se procházíme po vánočních trzích nebo obchodech, kde zní vánoční koledy, jejichž poslech po těch letech musí omrzet.

Factorial! Orchestra | Zdroj: Facebook

Před časem jsem se zúčastnil slavnostního rozsvěcení stromu na jaroměřském náměstí, kde zpěv tradičních koled obstaral pěvecký sbor Ostrováček složený z žáků základní školy Na Ostrově a v té době, tedy při první adventní neděli, jsem neskrýval kritický pohled. Na tu školu jsem chodil taky a v Ostrováčku jsem zpíval pár let, přibližně více než před deseti lety, a osobně jsem pociťoval návrat do svých dětských let. Upřímně to není myšleno v dobrém. Neproběhla totiž žádná změna, oni hrají pořád to samé. A říkám si, jestli jim z toho hraní už nejde vánoční hlava kolem.

Hlava kolem z něčeho podobného určitě šla Zdeňku Boreckému, kapelníkovi a trombonistovi Factorial! Orchestra, který se ve svém hudebním angažmá věnuje kde čemu. (Co se týče hudební stránky, znám ho hlavně z rockově metalové kapely Whatrock, kde hraje mimo jiné se svým bratrem a v těchto dnech svou snoubenkou, se kterými spolupracuje právě třeba také ve Factorialu.) Hlava kolem mu šla hlavně proto, že má za sebou početné turné s jiným orchestrem, a v rámci každého koncertu hráli přibližně dvakrát nebo třikrát Veselé Vánoce. Těch koncertů bylo přes třicet.

Bylo to znát. A Zdeňkovi to prospělo. První část vánočního koncertu přinesla pro mě už známé úpravy známých písní, takže jsem slyšel, co jsem očekával, v pořádku. Na druhou stranu posluchače naladili na patřičné jazzově funkové vlny, které zakončily Pastýřem asociálem, tedy poupravenou písní Heaven On Their Minds z rockové opery Jesus Christ SuperStar, čímž se před pauzou opravdu trefili. Kromě toho nechyběl vytříbený humor od moderátora a zároveň kytaristy Jana Báry, protože píseň Highway To Hell uvedl jako vpravdě vánoční. Vtipný byl celou dobu, třeba při uvádění právě Pastýře asociála, kterého původně chtěli věnovat těm, co dali na facebookovou událost "mám zájem", ale nepřišli, pro jejich překvapení byla ale vskutku slušná návštěvnost, takže přišli i ti, co mají zájem, včetně mě.

Druhou část otevřela píseň Jüngle Bellz, tedy první ochutnávka z jejich čtyřpísňového alba Vánoční nadělení EP. Přichází moje vánoční naladění, které není znechuceno ohranými koledami z rádií, obchodů nebo trhů. Těší mě, že si Zdeněk dovolí do nám zafixovaných melodií trefně rýpnout jiným rytmem, občas jinou melodií. Přesně to do sebe pasuje.

Naživo písně působí živelně, celou dobu si všímám té hudební a parťácké chemie působící po celém osazenstvu, které se nebere příliš vážně a snaží se, aby je to neustálé hraní pořád bavilo. Tak si říkám, když ty písně hrají pořád a pořád dokola, opravdu ještě potřebují stojánky s notami? Ale ničemu to nevadí, protože správně nedochází k přehnané taneční exhibici, kterou očekáváme u jiných kapel.

Dochází ale k pěveckým exhibicím, které jsou hlavně ze strany Martina Růžy (původně koledy s orchestrem nazpíval Jakub Kubín jako host, ale onemocněl) podle mého na hraně snesitelnosti. Upřímně mám totiž problém s jeho až operním rozsahem, který s jazzovými groovy jen tak tak pasuje. Občas si prostě říkám, jestli to náhodou nepřehání? Mohli si odpustit roztleskávání publika a třeba závěrečnou píseň před přídavkem Narodil se Kristus Pán opravdu mohli nechat čistě na publiku, bylo by to hezčí. (Ale líbil se mi dívčí duet Zdeňky Pozůstalové a Barbory Pekáčové.)

Mimo toho bylo poměrně zajímavé sledovat obsluhu Náplavky, jak si sami koncert užívají. Kromě toho ve chvíli, kdy hráli Purpuru, přišel zajímavý pohled na část publika, ve kterém se několik dvojic oddávalo vánočním vlnám známé Šlitrovy/Suchého písně. A tak mě napadá, že text má tak nějak sexuální význam. Sice to asi není pravda, ale mohla by být.


Vánoční písně pak byly doplněny dalšími koledami, které nebyly vydány na albu a je to poměrně škoda. Posluchač si je ale mohl užít na místě. Mohl si užít bratrského rapu Pásli ovce valaši, který působil jako milé zpestření. S koncertem jsem náramně spokojen, správně vánočně naladěn a nyní nebudu chtít slyšet nic jiného, co se týče vánočních koled, než Vánoční nadělení. (A vánoční perníček F!O EP, který upekla Zdeňka Pozůstalová si rád sním s doufáním, že je to právě ten jeden ze tří, které Zdeněk zdobil.)

Hlavně proto, že nejde o běžné americké koledy, cením si výběru českých písní či českých verzí. A vlastně je dobře, že jich je jen pár, protože se jako posluchač necítím přeslazen a neříkám si, že jde o průměrnou marketingovou záležitost, kterých může být z jiných stran plno. Nebo někoho ty vánočně speciální alba opravdu baví?

Factorial! Orchestra, Náplavka, Hradec Králové, 22. 12. 2016

středa 21. prosince 2016

Tři divoké zbraně přinesly pořádnou nálož. Už jsme doma pro někoho zase avantgardní kakofonii

Každý páteční večer procházím stejnými ulicemi, přecházím stejnými železničními přechody, u kterých mě pokaždé překvapí, že jsem tam dorazil ve chvíli, kdy se rozběhne výstražné zařízení a čekám několik minut, než přejede vlak a než se závory zase zvednou.

Miroslav Wanek z Už jsme doma | Zdroj: iDNES

Procházím chodbou, která se za tu dobu, co sem chodím, nezměnila. Otevírám modré, polepené dveře a zdravím se s kamarádem. Platím vstupné, dočkám se upozornění, že ohlášená kapela The Rocket Dogz nevystoupí a místo ní hrají mně dobře známí Three Wild Guns. Vím o tom. Ještě před odchodem jsem se to dočetl na Facebooku.



Mrzí mě to, ale zase vím, že tři divoké zbraně jsou víc než adekvátní náhradou. Obě kapely hrají prakticky to samé, takže to na očekávané směsici žánrů nic nemění.

Přecházím do hospodské části, zdravím se s obsluhou a objednávám si pivo. Tradiční pití na rozjezd. Přisedám si k přátelům u stolu a užívám si vzrůstající se atmosféry. K. si všímá, jak si všímám zatím poněkud nevalné návštěvnosti a s úsměvem konstatuje, že vyhlížím ty davy. Má pravdu. Oprávněně čekám více než několik desítek lidí. Jsem si vědom toho, že hlavní hvězda večera má ve městě jméno. Možná poněkud překvapivě, po těch letech. Ale to už tak bývá.

Bavíme se. Popíjíme. A po několikaminutovém čekání se vydám do koncertního sálu, kde už to pánové rozjíždějí. Však je znám. Na chodbě se se zpěvákem a kytaristou v jedné osobě pozdravíme, vnitřně mě potěší, že si mě z minulého seznámení a povídání pamatuje. Vím, co od nich očekávat. Pořádnou nálož rockenrollového ražení. Sem tam nějaké to country, ale ne tradičně suché. Líbí se mi, že si z toho sami nic nedělají, občas přiznají, jak jsou trochu opilí, ale na hudební kvalitě to má vlastně pozitivní následky, třeba odbourává nervozitu. Líbí se mi, jak Řezňa skromnými gesty děkuje za potlesk. Líbí se mi, jak Lukáš zase dělá pořádné a přitom viditelně jen tak tak jednoduché hrátky s kontrabasem. Neberou se příliš vážně, jednu skladbu klidně rozehrajou natřikrát. A potěší, respektive jejich úspěšné přijetí potvrdí kotel roztančených lidí. Nakonec ani nevadí, že občas hrají převzaté skladby.

Po čase je vystřídá undergroundová legenda Už jsme doma s Miroslavem Wankem. Je skoro narváno a já se tomu divím. Jak to, že v dnešní svobodné době pořád fungují kapely vzešlých z totalitně nesvobodného ovzduší? Upřímně si přiznejme, že jiné skupiny přežívají ze setrvačnosti, až se z toho (a samozřejmě nejen z toho) třeba plastičtí lidi rozpadnou na dvě. Člověk to pak musí přijmout, jako jakýkoli rozpad jakékoli skupiny, a mnohdy se tomu nediví. Někdy to je prostě lepší.

Už jsme doma jsou jiní. Asi. Při poslechu si vzpomenu na Konfrontace Petra Fischera o jejich kultu. Jiní jsou především v hudbě, která pro každého není. Dokonce ani ty, které poslech třeba Plastic People of the Universe neomrzí a každým takovým poslechem objevují nové a nové hudební vrstvy, poslech Už jsme doma zaujmout nedokáže. Jak po koncertu poznamenal K., který koncert do konce nevydržel, vnímal hudební kakofonii. Nepříjemnou. Má pravdu. Schází v tom zapamatovatelná a něčím úchvatná melodie. Svým způsobem jejich kult a pozoruhodnou popularitu potvrzuje výkřik z publika na adresu Miroslava Wanka: "Hobluj, dědku!" A tím to hasne. Samozřejmě, ať se jim ve spolupráci s výtvarníkem Martinem Velíškem, na jehož výstavy Wanek zval, daří a ať se jim do dalších let daří. Ale tím to pro mě hasne. Klidně zase zajdu, ale pořád jejich avantgardní muziku poslouchat nemusím.

Večer pro mě končí několika přátelskými rozhovory, pár přátelskými panáky, a tak časem v nočních hodinách odcházím společensky unaven, ale přesto spokojen s další akcí, a pro nový rok doufám v lepší časy.

Three Wild Guns a Už jsme doma, Bastion no. 35, Jaroměř, 16. 12. 2016

úterý 13. prosince 2016

Snová atmosféra dominovala tanečně zběsilému horizontu elektronické partičky

Páteční večer bývá poklidný. Procházím notoricky známou cestou do klubu na jednom konci města, který se postupně mění ve vojensky historickou část z tereziánských dob. Tím, že člověk překračuje nebo přejíždí dva mosty umožňující bezpečný přechod přes dvě řeky, jako by se dostával zpátky do minulosti. Ještě před nimi se ale nachází Bastion s číslem 35.

Skyline | Zdroj: idnes.cz

Část opevnění vystupující mimo samotnou hradbu. Čas od času se mezi návštěvníky objevují tací, kteří si historického objektu váží a obdivují. Občas se někteří zajímají, jestli takových prostor je v okolí víc. Leckdy samotní hudebníci během svých vystoupení vyzdvihují unikátnost pevnosti. Však Josefov patří společně s Terezínem k dochovaným pevnostem.

Osobně si vážím, že se někdo stará o městské kulturní naplnění, ale nutno podotknout, že v tom tenhle Bastion není ojedinělý, svým zaměření je však podle mě specifickým.

Stojím u baru, pozoruju návštěvníky, jak se baví, pijou a porůznu tráví zbývající čas do začátku koncertu. Mezi známými jsem si tak vysloužil různá označení o nezaujatém pozorovateli. Nestydím se za to. Postupně, pokud je ta možnost, se však přidávám k dalším známým nebo se prostě bavím s majitelem klubu, se kterým vesměs po každé komentujeme politicko-společenskou situaci dneška s ohledem na minulost reflektující kulturní návyky návštěvníků. Probíhá běžná konverzace nad pivem.

Vzpomíná na silné roky, kdy tady vystoupila kapela Skyline, na jejichž dnešní koncert opět všichni čekáme. Dřív na ně chodilo takřka dvě stě lidí, což je na zdejší poměry vysoké číslo. Každým rokem se číslo snižuje. Snad to není žádné tajemství, ale říkám si, že jako u každé jiné skupiny časy možná pominou. Jako by jejich muzika už tolik nelákala. Možná.

Přitom, jak podotkla kamarádka při objednávání si piva, jejich aktuální deska, jež jsem ohodnotil pětašedesáti procenty, je dobrá. Vlastně to celé vystihla. Sice nedělají úplně nejskvostnější taneční hudbu, to si přiznejme, ale sám se nemůžu úplně ztotožnit s až příliš kritickým pohledem, že by přistupovali k taneční muzice podobně jako Kabát k rocku.

Časem je reprodukovaná hudba dokreslující klubovou atmosféru vystřídána taneční muzikou puštěnou z koncertního sálu. V pravý čas utichne a začne více než hodinová elektronická nálož horizontu. Ono to svým způsobem všechno začíná dávat smysl, začínají první tóny breabeatové muziky, pokud se nepletu, jako by hudebníci ze začátku vzpomínali na své první desky. Celé to dokresluje promítačka zobrazující snovou atmosféru nebo různé obrazce. U nich neplatí, že by vizuální stránka dělala umělecké pozadí, ale naopak umělci tomu sekundují. Nejsou dominantní, těmi hlavními postavami. Na prvním místě tu je hudba.

A divák se může cítit být toho součástí, zvlášť když vizuál svítí na jeho zdviženou ruku. Třeba. Ať už si o Skyline myslíme, co chceme, musí se uznat, že koncertní atmosféru zvládají perfektně. Pak nastanou památné okamžiky, kdy v klidných chvílích světla hladí cihlový strop bastionu a z obou stran je vidět krásná stínová zpěvaččina silueta.

Samotní hudebníci se pak omezí jenom na příjemný pozdrav "ahoj parto", bez žádných dalších průvodních řečí mezi písničkami. Sami přiznávají, že za ně mluví hudba. Takže koncertní zážitek bohužel trochu brzdí delší pauzy mezi jednotlivými písněmi, kazí občasné pokřiknutí "udělejte bordel" a mnou protivné roztleskávání, které ale tak tak přechází k správnému rytmickému potlesku. Takže budiž.

Získávají si mě hlavně tím, že si asi v polovině všímají různých mezer v publiku, a tak... "Pojďte blíž, my vás neukousneme. A pokud jo, tak to budete mít jako památku." Doplňující neustálým až zběsilým zpěvaččiným tancem, jak si elektronickou, chvílemi až dubstepovou muziku užívá. Tak to má být.

Neznalý, respektive ten, který jejich muziku příliš neposlouchá, tak uznává, že zažil povedený, ba výborný koncert kombinující jak hudební, tak vizuální složku dávající zážitku vyšší rozměr, protože tuší, že ty texty tak úplně světoborné nebudou. Proč taky. Takže odchází spokojen. A já vlastně taky.

neděle 4. prosince 2016

Večer zpříjemňovali indie folkový písničkář a jazzově funkoví minusové minuty

Otevírám dveře klubu a všimnu si poměrně slušného zaplnění barové části, kde lidi tráví čas před začátkem koncertu. Zpozoruju, že můj bývalý spolužák, který tu má na starosti odbavení přicházejících za účelem vybírání vstupného, se právě věnuje jiným návštěvníkům v šatně. Slušně počkám, za což mi poděkuje. Jiní by asi bez obav prošli dál.

minus123minut | Zdroj: Facebook

Prohodíme spolu pár slov. Většinou se už od něj dozvídám, kolik se prodalo vstupenek v předprodeji a kolik jich zatím je už teď. Postupně číslo i při pokecu během přestávky stoupá ke stovce. Opravdu slušné, zvlášť na poměry jaroměřského klubu. Sami jsme si vědomi, jak to je. Zatím se spolu loučíme, abych si objednal pivo a tím podpořil chod klubu.

Místní mě už nějaký pátek, akce se tu skutečně konají většinou v pátek večer, znají, takže výčepnímu stačí říct, že si dám pivo. Náhle si všimnu dvou papírů nalepených na lednici plné tvrdšího alkoholu, vína nebo nealkoholických nápojů informujících, že tady je Spolek Bastion no. 35 - nezisková organizace. Nikdy předtím to tady nebylo. Není divu, když od začátku prosince funguje elektronická evidence tržeb a touhle informací nám dávají najevo, že se klubu netýká, protože nemá tak vysoký obrat. Tu hranici nikdy nepřekročí. To všichni víme. Tak to je.

Piva se po nějaké době dočkám, zaplatím a přidám se ke stolu, u kterého sedí staří známí. Proběhne klasická konverzace, jak se máme, co je u nás nového, a tak. Jako vždycky, když se tady vidíme. Dojde i na chvíli, kdy se pozastavuju nad tím, že tu jsou malé děti, ale vlastně proč ne. Jak jinak je vychovávat k dobrému hudebnímu vkusu, než právě návštěvou podobných koncertů? Snad to pro ně, neposilněné alkoholem, není tak náročné. Příjemný večer začíná a všechno dokresluje reprodukovaná hudba, stylově rocková, chvílemi poměrně undergroundová. Jak se patří.

Průběžně se zdravím s dalšími známými, třeba kluky z jiné kapely, což mě potěší. Muzikanti chodí na koncerty jiných kapel a to ani ten večer sami nemusí hrát.

Časem si uvědomím, že je puštěná tak nahlas, že není moc slyšet, zda už muzikanti hrajou. Ono to u předkapely zase tak nevadí, tedy to, že si jich všimnu třeba až po první písničce. Aspoň jsou už rozjetí a v příjemné hudební náladě.

Peter Aristone | Zdroj: iDNES

Odkládám prázdnou sklenici od piva za bar a jdu si poslechnout Petera Aristonea, slovenského indie písničkáře, který nás má rozehřát. Příjemná muzika. Ačkoli má základ ve folku, na pódiu stojí v popředí s elektroakustickou kytarou, není sám. Jeho muziku dokreslují violoncellistka, klavírista a bubeník. A je to náramné. Společně ten folk zkrášlují svým způsobem tanečními prvky známé z popových hitů míchajících drum'n'bass s country. Nezní to vůbec špatně a úplně hloupě jako v případě těch hitů, které bývají přeprodukované a zahuštěné tuc tuc tóny bez valného smyslu. Nádherná atmosféra, kterou pro mě kazí roztleskávání. Osobně jej nemám rád, jenom v případě, pokud začne samo publikum, nebo ho muzikant použije decentně v rámci rytmu hudby. Tady se to nepovedlo a ze začátku se lidi nechytají. Možná pochopitelně. Hudba jako taková mě ale příjemně roztancuje. Aspoň se o to v rámci svých sólových možností snažím.

Během koncertu občas odcházím pro pivo, a tak si povídám s přáteli a sdílím jejich bezprostřední reakce, které jsou více méně shodné, respektive jim dávám za pravdu. Ano, příjemná, pohodová muzika, u které vlastně člověk nemusí být úplně nutně pořád přítomen na hlavním sále. Ono se toho na pódiu zase moc neděje, to si přiznejme.

Koncert minus123minut | Foto: Petr Hrudka

Po přestávce přichází hlavní hvězda večera, jazz funkoví minus123minut. Před sedmi lety ukončili kariéru jako -123 min. A teď se zase dali dohromady. Předtím jsem o nich jenom slyšel, nikdy dřív je neviděl a nic jsem si od nich nepustil. Možná to byla chyba, což zpětně uznávám, když konfrontuju kamaráda se svým bezprostředním názorem (ale něco na něm pořád bude, pořád si za ním tak trochu stojím). Říkám mu totiž, že mi v tom chyběla špinavost a jistá míra improvizace. Vyvádí mě z omylu (později jsem si to zjistil), totiž jejich síla spočívala především v živých vystoupeních, které jsou z velké části tvořené improvizací. Ale nějak to během koncertu moc nevnímám, to muzikantství ano. Budiž.

Problém ale vidím v onom znovu spojení se. Necháme se překvapit, třeba z toho něco nového bude, ale jaký jiný, kromě společného vystoupení za účelem nostalgického vzpomínání na staré dobré časy z počátků skupiny, důvod comebackové turné vlastně má? Lidi jsou však spokojeni, jak jinak. A o tom to je.

Na závěr večera pomáhám s úklidem aparatury, trávím pozvolný noční čas popíjením alkoholu a popovídáním si s přáteli, kteří zůstávají do zavíračky. Kamarád mi třeba vypráví dávnou historku týkající se mého táty, který zemřel před osmi lety, a Ivana Martina "Magora" Jirouse, s nímž měl dělat rozhovor. K čemuž právě nedošlo. Večer pokládám za příjemný.

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...