neděle 10. září 2017

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku částečně zaplněny židlemi, protože první koncert dvojice Herky doprovázené mužem hrajícího na doprovodné nástroje není tak úplně určen ke skočným tanečkům, neboli málokdo se k tomu odváží. Nabízí spíše pohodovou atmosféru stylových šansonů vyprávějící různé příběhy mající smysl pro humor. Ale mají svou sílu, protože se skutečně jeden posluchač rozparádil. Byla to radost.

Kalle | Autor: Andrea Petrovičová | Zdroj: Facebook

Židle zmizely na stranu, aby daly prostor posluchačům dychtivých po introvertním temném folku dvojice Kalle. Jejich žánr je těžce popsatelný, což sami přiznávají, označení slowcore je jen škatulka. Anglicky zpívané písně podbarvené elektrickou kytarou a čas od času automatickým bicími. Atmosférická industriálnost a zastřenost kytarových riffů. Není prostor pro rozklíčování textů, protože svým smyslem nejsou důležité, jenom svým zvukem dokreslují místy hutnou muziku. Lze jen hádat, že jde o duet dvou milenců nebo přátel, vzájemně se doplňujících nebo naopak hádající se. Krásná, přitom drsná ženská síla.

Opravdový nářez přišel s kapelou Vladivojsko kolem umělkyně Vladivojny La Chia. Drsná metalová muzika, která se do prostor vojenské nemocnice, potažmo pevnosti náramně hodí. Přesto si lze klást otázku, zda projekt brát tak vážně, aby mohl vystoupit třeba na Brutal Assaultu. Ale budiž. Místní milovníci tvrdé metalové muziky si však konečně přišli na své. K tomu doušek určité teatrálnosti, čehož si všiml jeden návštěvník, možná tím měl na mysli doplněk, který měla Vladivojna na pravé ruce připomínající střihorukého Edwarda. Občas jako by byla ženou uniklou z psychiatrické léčebny. Samotná hudba se trochu zdá jako metal vymknutý z kloubů, což je myšleno v nejlepším slova smyslu. Kladně.



Hudba tvořena ženami má různé podoby a otřásla podlahou.

Herky, Kalle a Vladivojsko @ Špitál Art, Pevnost Josefov, 7. 9. 2017

pondělí 7. srpna 2017

Svobodně pohodová atmosféra nesmí chybět

Svoboda je možnost rozhodovat a jednat podle své vůle a nést za to přiměřenou odpovědnost. Je ovšem omezena třeba zvenčí jako autoritou společnosti. To se dočtete na Wikipedii. Člověk si křehkost svobodného jednání uvědomuje mimoděk. Nejen tím, čemu lidé věří a koho volí, ale co jsou schopni udělat pro své pohodlí a pro svůj klid. Nejčastěji během kulturních akcí.

OldČoud | Zdroj: Facebook OldČoud

Případů, kdy hudební produkce rušily noční klid, známe víc. Punkový festival se dlouhodobě potýká s pravidly, kolik toho okolí snese po stránce hlasitosti. Akce spojená s freeteknem se potýká s legálností. A třeba menší hudební festival, spíše společný koncert několika kapel za účelem oslavy narozenin místní kapely, se potýká právě s dodržením nočního klidu. Jistě, lze požádat město o udělení výjimky, ale to není v silách mladých kluků, kteří si chtějí jednou za rok oslavit existenci své skupiny a potěšit několik fanoušků a kamarádů. Proto jim, bohužel, nezbývá než respektovat, že o několik stovek metrů bydlí člověk, kterému se hlasitá hudba nelíbí, jelikož nechtějí mít problém s městskou policií, což je pochopitelné. A tak celý program časově posunují, aby se všechno stihlo. Nestihlo.

Zahajovacím koncertem bylo vystoupení kapely OldČoud, jejichž někteří členové vyšli z New Sound Orchestra, kde kombinovali instrumentální hudbu houslí nebo dechových nástrojů do elektronické muziky. Beze slov. OldČoud na to jde podobně, ale přesto jinak. Rozloučí se s elektronickou hudbou, kterou nahradí cajon a svým způsobem rytmika elektrické basy. Jinak náladu vytváří kytara, saxofon a housle. Poslouchač nemusí přemýšlet, čehož si u podobných uskupení více méně cením, stačí nasát atmosféru, jakou muzikanti svými skladbami vytvářejí. Pohodovou, lehce taneční. Radost poslouchat a nechat se nést.



Změna žánru nastala příchodem kluků z Vivian nabízející špinavý pop s indierockovým nádechem. České texty zabývající se rozchody a smiřování se se skutečností, že se lidi prostě čas od času rozcházejí. Přichází naděje? Možná. To by se ale náladu textů nesměla opakovat. Písně totiž působí jako by bylo napsáno několik verzí stejného pocitu nebo situace, a pak byly poskládány do více méně podobných kytarových melodií. Navíc, kapela s vizáží rockových devadesátých let, hlásící se k Nirvaně nebo Guns'n'Roses a posluchačským přirovnáním k UDG, Vypsané fixe nebo Mandrage to nebude mít v současné době lehké. Lze to totiž brát vážně? S přimhouřenýma ušima, proč ne. Hlavně je to sympatické, přestože po chvíli tak nějak úsměvné. Ale kluci mají drajv a nebojí se vypustit rock'n'rollovou páru, což je dobře.



Pánové a dáma známí jako Whatrock jsou na zdejších místech známí. Osobně jsem se jejich koncertům svým způsobem nějaký čas vyhýbal, možná z mé strany došlo k přeposlouchání, jelikož jejich písně a vystoupení znám. Přesto uznávám, že každý koncert u každé kapely bývá jiný. Tentokrát třeba přešli ze zvukové zkoušky rovnou ke koncertu. Rušivých elementů, kdy mi vadilo kouření nebo popíjení piva, jsem si už nevšiml. Zůstala úctyhodná práce s fanoušky a kvalitní textová stránka. Nadále bude zajímavé jejich vývoj, který přichází, pořád sledovat.



Závěrem večera, zvlášť zkráceného kvůli 22. hodině, byli oslavenci WITS. Kapela hudebně kolem ska a reggae, trochu rockové příchoti a hiphopové nálady. Přesto všechno, je-li posluchači známa historie a společenský vliv ska a hip hopu, za jakých podmínek a nálad vznikly, u WITS něco takového neuslyšíte. Kluci se v textech snaží jen pobavit, nijak společensky nemudrovat, nekázat. A... to se stává v kontextu omezování svobody politikum - hlasem mladých, co se chtějí svobodně bavit. Kluky to mrzí a mezi řeči během dne, ale také na pódiu to přirovnávají k minulým nesvobodným časům. Jakmile není akce podporovaná městem, protože akce tohoto typu to nemají za potřebí, je složitější žádat o výjimky. Přimlouvám se, aby byl noční klid posunut na jedenáctou večerní. Kdo tou dobou už spí?

A tak, na překvapení večera nakonec nedošlo. Oslavencům WITS přeju do dalších let méně omezování, hrajte si, co chcete, kdy chcete, jak chcete. Ostatní to mohou přejít a respektovat.

Wits birthday party No.2, Koupaliště Na Úpě, Jaroměř, 5. 8. 2017

úterý 1. srpna 2017

Neziskový festival jako esence otevřenosti

Městské akce mívají pro svou oblíbenost značnou tradici. Každým rokem využívají hojných prostor, které zdejší nejrozsáhlejší městský park nabízí. Masarykovy sady v Jaroměři bývají pro své dvě části využívány pro různé příležitosti různými městskými organizacemi. Ukazuje jistou pestrost a kulturnost našeho ducha.

Návštěvnost festivalu | Autor: Petr Hrudka

Kulturním, ale hlavně sociálním duchem je plný takzvaný FestNeFest pořádaný Střediskem Diakonie Českobratrské církve evangelické Milíčův dům (nikoli Československé církve bratrské, jak informuje Náchodský deník; taková církev totiž neexistuje), jenž se pyšní třeba městskou finanční podporou, ale také podporou dalších organizací, díky čemuž může být pro návštěvníky zdarma.

O akci jsem referoval před rokem, jelikož jde také o hudební festival, a dokonce občas bývám svými komentáři tak znám, že jsem chvílemi samotnými organizátory osloven, co změnit nebo zlepšit. Organizátorů a jejich dobrovolné práce si nutno vážit, protože dělají zaslužnou kulturně-sociální činnost, které není nikdy dost.

Zpočátku si návštěvníci užívali pohodové rockové muziky od Wořežprutu nabízející převážně převzaté písně, u nichž jsem si říkal, jak je zajímavé, že v současnosti stále svým způsobem fungují, přestože pro svou notorickou známost ztrácejí původní charisma a stanou se z nich písně své doby. Dnes fungují, aspoň pro mě, jako nostalgická vzpomínka s ironickým úsměvem. Cožpak dnes vážně posloucháme třeba I Love Rock'n'Roll od Joan Jett & the Blackhearts, ale proslavené verzí Britney Spears? Na druhou stranu překvapí věkový průměr muzikantů. Nebojí se a nabídnou několik vlastních skladeb. Takže, jen tak dál a neustrnout u průměrného a nicneříkajícího bandu hrajícího všechno možné, jenom ne sebe.

Mezi tím se dětští diváci věnovaly hrátkám jako malování obličeje nebo skákání v nafukovacím hradu či trampolíně, přestože jim svou pozornost věnovali také muzikanti.

Další skupinou byla Band-a-ska s pohodovou a poměrně živelnou ska muziku kombinující popovou líbivost prezentovanou jednoduchými českými texty (nepočítám jednu anglickou), u nichž jsem dospěl k názoru, že je důležitější hlavně hudební složka, ačkoli se občasným kulturně kritickým obsahem nebojí. Nechyběly tak narážky na diváky nekonečných seriálů místo poslouchání muziky. A bylo to tak vlastně správně, protože je potřeba si uvědomit, že kritičnost ke ska prostě patří.

Pánové z kapely Kohout plaší smrt hráli sice slušný punkový rock, ale postupem času se jednotlivé písně staly monotónními, bez vývoje, bez vzrušení. Takže nevadilo, že jsem na nějakou chvíli z koncertu odešel a vrátil se na konec.



Po setmění přišli Něco chybí. A opět, stejně jako minulý rok, moderátoři řešili, co kapele chybí. Bohužel těsně před začátkem přišli s řešením, snad jim pomohl někdo z diváků, že zpěváčce "chybí pindík". Takové sexistické komentáře si prostě mohli nechat pro sebe. Chápu, je těžké, co v těchto chvílích říkat. Oblibou moderátorů, jinak členů Maniac, je číst popis a historii kapel, které si zjistili na internetových profilech. Má to asi svůj smysl, přestože si myslím, že tomu přítomní příliš nevěnují pozornost a nevýhodou je, že řeknou už neaktualizované informace. Ovšem, měli se předtím s kapelou domluvit a kapela si informace má aktualizovat.



Jako komentátora hudebních akcí mě samozřejmě těší, že si z mých hodnocení hudebníci něco vezmou. A také, že mě z pódia pozdraví. Třeba zpěvačku Dominiku Doležalovou můj komentář ohledně hudebního zaškatulkování k rapu tak potěšil, že si na další koncerty vzala kšiltovku a rapové pasáže doplňuje hiphopovými gesty. Minule jsem psal, že tam vliv ska a reggae neslyším, tentokrát jo. Ony tyhle styly vlastně spolu tak nějak souvisejí. A tak je to se vším.

Lollipop-punkoví Maniaci nakonec získali místo posledních vystupujících. Tentokrát budu korigovat svá slova kritizující spojení popu s punkem, protože oni vlastně punkovou živelnost kombinují s popovými texty. Začínám je brát s nadhledem, přestože by si cizí písně už pomalu mohli odpustit, a oceňuju hudební přístup; jim jde nejspíš hlavně o pobavení, ne tak úplně o sdělení, což sami více méně přiznávají. Také je občas dobré uvědomit si druhý plán písně, kterou se snad proslavili, Čapí v kontextu čerstvě ukončeného zpěvákova vztahu.

Neziskový festival je esencí otevřenosti a bojuje se zdejší kulturní mentalitou a všeobecným zájmem o kulturní dění, které je, jaké je. Není potřeba nad tím úplně lámat hlavu, zájemce si vždycky cestu najde. A nutno věřit, že v době poměrně nepochopitelné kritičnosti vůči neziskovým organizacím, bude prostě líp.

pátek 26. května 2017

Písničkář průvodcem života

Písničkářství má mnoho podob. Za ta léta různých generací a hudebního vývoje se toho hodně změnilo. Buď k dobrému, nebo ke špatnému, respektive nic neříkajícímu. Podle mě má písničkář dát najevo svůj názor, popřípadě vyprávět smysluplný příběh nebo emoci. Nejlépe reflektovat okolní svět. Být nohama na zemi, být pokud možno realistický. Nenabízet nicneříkající únik od reality. Být svým způsobem příjemným průvodcem po světě.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1570286409648370&set=pcb.1570287129648298&type=1&theater

Takhle se cítím při poslechu písní Petra Matyáše Cibulky, který před několika dny vystoupil na akci Proč? Proto! na Masarykově náměstí v Hradci Králové, a sám o sobě na místě prohlásil, že je politický. Má pravdu. Písničkář takový má být, chcete-li, nemá být apolitický. O několik dní později uspořádal se svými (hudebními) přáteli společný koncert v akademickém klubu.

Petr Matyáš Cibulka a hosté, AC klub, Hradec Králové, 24. 5. 2017

Návštěvníka mohly potěšit razítka u vstupu obsahující muzikantovy iniciály. Následně pak přítomnost posluchačů a posluchaček více věkových kategorií, což signalizuje, že mladá tvorba, Matyáš má za sebou osmnácté narozeniny, promlouvá i ke starším generacím, nejenom ke svým vrstevníkům.

Zpočátku překvapila zvolená dramaturgie, kdy je (Petr Matyáš Cibulka je doprovázen Adamem Vojtěchem na cajon) po třech písních na pódiu vystřídal jeho muzikantský a herecký kolega Miloš Fejgl prezentující písně své kapely v kombinaci elektrické kytary a elektronické flétny (poměrně zajímavé), a takhle se postupně předvedli všichni. Ačkoli klub ze začátku naplnila poněkud temnější atmosféra, nastoupilo menší odlehčení jak ze strany Karla Peška a Moniky Janákové nebo Michala Horáka, který jako úspěšně čerstvý maturant sklidil ohromný potlesk se svou písní Maturita a netajil se punkovým přístupem, kdy ho na poslední chvíli doprovázeli kamarádi na housle.

Dvojice Karel Pešek a Monika Janáková, doprovázející na piano, ukázali tradiční podobu s písněmi pravděpodobně vzniklými v rámci divadelních her, jak sólo, tak v duu s hereckým kolegou, ale samostatně jakž takž fungovaly a měly co říct, nebo se známou písní Štěstí je krásná věc; jak si s notoricky známými melodiemi pohrát. Mimochodem Karel Pešek prokázal jistý důvtip v podobě stand-up comedy a jako herec, že umí opravdu dobře zpívat.

Tradičnost písničkářství a jistý smysl pro humor nechyběl ani u Ondřeje Podeszwy z kapely Meziměsto, jež přítomné rozesmál svým pojetím rozdílu, kdy on má málo vlasů a Matyáš zase hodně.

Ačkoli nastaly chvíle, kdy jedna paní odešla, protože jednu písničku prostě nemá ráda, a zase se vrátila, nebo přišli dva příslušnici policie, kteří si prostor klubu začali fotit, byl to poměrně povedený večírek. Umělci nabídli smysluplně vážné texty mající celkem líbivé melodie, což je dobře, přestože občas zápasili se srozumitelnou artikulací.

Nemají romantické nebo depresivní období, nepracují s myšlenkou teď a tady, kdy písně v jiném kontextu jednoduše nefungují a přestávají bavit a cokoli říkat, snaží se prvoplánově líbit a pocit záhy vyprchá. Jsou nadčasoví. Text písně Lidstvo žere šrouby se mi prostě honil hlavou ještě den poté. Tak se těším na plnohodnotné desky.

Autor: Petr Hrudka

sobota 13. května 2017

Punkové zásluhy mistra kokota

Poloprázdný hospodský prostor, kde se výjimečně odehrávají koncerty, pokud se očekává, že přijde málo lidí. Ve většině případů takové rozhodnutí uměleckým vystoupením spíše pomáhá, jelikož se posluchač cítí, nebo může cítit, být nablízku. Takřka na dosah ruky.


Na dosah ruky, pokud by kapela dělala všemožné vylomeniny jako skákání do publika nebo procházení se sálem. Občas se to stává, to procházení se a hraní si s tančícími návštěvníky, skákání do publika jsem na tomto místě ještě nezažil. Tentokrát ale přišlo jen několik, víc než pár (sic!) lidí, kteří si přišli poslechnout příběhy Terakokotovy armády.

Je skutečně zajímavé, že nikoho, respektive větší počet diváků nezaujal už název vycházející ze jména Therákokotai, což byl čínský mnich, který se podobně jako Buddha vzdal přepychového světského života a nastoupil na dráhu prvního čínského punkera šířícího svoje punkové učení i v okolních státech jako Indie, Vietnam nebo Japonsko. Ale budiž, jejich smůla. Zážitek to totiž byl poměrně slušný.

Muziku si lze ostatně poslechnout z přiloženého odkazu na bandcampovém profilu, ostatně o hudbu, jakožto o texty v první řadě tak úplně nejde, protože, jak sami umělci občas během koncertu, přiznávají, jde o prvoplánové písničky. Hlavně punkové a místy lehce okořeněné o reggae či jazz. Hlavní složkou jejich vystoupení je vizuální stránka spočívající jak v červeně svítícím neonovém kokotu, myšlen penis, tak v rekvizitách přidělaných buď na holohlavé hlavě baskytaristy, nebo na místech rozkroku. Je to vskutku podívaná.



Osobně ovšem chválím jazykovou stránku vystoupení, které nespočívá jen v muzice a pár doplňujících rekvizitách, ale také ve vyprávění několika krátkých, předpokládám že smyšlených příbězích. Jak informují internetové stránky Terakokotovy armády: "Denkóroku zaznamenává následující rozhovor, při němž Tri-KO potvrdil hloubku svého poznání: Buddhistický mistr Pradžňádhára se zeptal mistra Tri-KO: 'Která z věcí je bez formy?' Tri-KO odpověděl: 'Můj zplihlý penis.' Pradžňádhára se zeptal: 'Která z věcí je nejdelší?' Tri-KO odpověděl: 'Mé ztopořené přirození je nejdelší.'" Pravděpodobně vytrhávám příběh z kontextu, protože takových říkanek, jejichž pointy, především znalce jazykové a literární kultury zaujmou, utkví v paměti.

Jinak řečeno, kromě zajímavé vizuální a slušné hudební stránky, především chválím tu jazykovou hrající si s humorem a tématem sobě vlastním spojeného s českou fonetikou, kdy lze říci, že někdo "se menoval dobře" a moudří vědí. Ovšem nutno mít na paměti, že svým způsobem neexistují žádné zásluhy a budoucnost mistra Tri-KO, jediným jsoucnem je tak přítomnost vyplněná slovy mrdat, mrdat a mrdat.

Terakokotova armáda, Bastion no. 35, Jaroměř, 28. 4. 2017

neděle 23. dubna 2017

Normalizační komik na půdě podzemí

Nejsem velkým příznivcem koncertů, při kterých se sedí. Zažil jsem vystoupení zaměřená do divadelních prostor, kde se nutně a pochopitelně očekává, že divák bude sedět, ale osobně jsem cítil jisté omezení. Podobně jsem se cítil při koncertu Dáši Vokaté a Oldřicha Kaisera. Aspoň jsem si podupával nohou.


Před nimi svůj part odehrála kapela Crossroad, o nichž jsem už psal před nějakým časem. Nic se nezměnilo. Ke kapelám hrající převzaté písničky nemám nic moc co říct, jenom uznání, že je hráli dobře, celkem slušně.

Jak nad tím přemýšlím, ono sezení se do podobného stylu vlastně hodí. Jistě, hlavním důvodem je věkové rozpětí posluchačů, naše mladá generace byla ve značné menšině, ale zpětně si říkám, že muzika Dáši Vokaté zas tak do tance úplně není, ačkoli kamarádka měla v jednu chvíli takovou chuť tancovat, až si to vynahradila na úplném konci.

Čekal jsem, že se během koncertu promítne nedávné lvové ocenění Oldřichu Kaiserovi za jeho roli ve filmu Masaryk, ale jako by se to nestalo, vůbec se to neřešilo, žádná narážka. Během večera spíše vytanulo Kaiserovo herectví jako takové. Máme jej zafixovaného jako komika normalizační zábavy, takže někomu nemusí úplně sedět jeho spojení s Dášou Vokatou, potažmo jeho recitace básní Ivana Martina Jirouse, přičemž se jeho hlasová poloha k tomu náramně hodí. Třeba se jeho básně dostanou víc do povědomí lidí.



Během přestávky jsem o tom vedl řeč s kamarádem, kterému tam prostě nesedí, působí jako vetřelec, který k tomu přišel jako slepý k houslím. Uznávám to, ale v kontextu, když si uvědomím, kde je dneska underground - jak ten současný, tak ten předlistopadový - ničemu se nedivím, a tak nějak mi to do sebe zapadá. Takže ani nemusí vadit, že zrovna Oldřich Kaiser hraje písně od Tonyho Ducháčka nebo Sváti Karáska.

Diváky bavili. Dokonce se sami pomyslně poprali s přítomným posluchačem a jeho vhodnými i nevhodnými komentáři a dvojsmysly. Občas to vtipné bylo, občas ne. Ale v rámci určitých mezí to zvládli se ctí. Celkově byli všichni spokojeni, ba nadšeni a sezení beru s přimhouřenýma očima na milost, protože tak aspoň vyniklo standing ovation.

Před koncertem se mě maminka ptala, jestli tam musím jít, když už jsem je jednou viděl, sami taky na čtyři roky staré vystoupení vzpomínali. Vysvětlil jsem jí, že jo, protože koncerty mimo jiné od toho jsou, po každé jiné, nebo by alespoň měly být, aby diváky nepřestaly bavit. Tahle tak trochu nesourodá dvojice ale pořád baví a člověk má s Oldřichem Kaiserem tak trochu jistotu, že po každé přijde s něčím novým.

Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser + Crossroad, Bastion no. 35, Jaroměř, 21. 4. 2017

Autor: Petr Hrudka

neděle 2. dubna 2017

Brutální popularita jako očistec

Být populární je docela řehole. Popularita se může na leckomu umělecky nebo lidsky podepsat. Bránit se tomu lze odstupem a nadhledem. Nebrat všechno smrtelně vážně. To by se z toho člověk musel zbláznit. Takhle na mě působil koncert Nikoly Muchy, které nedávno vyšlo třetí album.
Nejspíš poprvé jsem se setkal s tím, že hudebník svůj koncert začal svými největšími hity. Tím se pomyslně poměrně běžné dramaturgii, kdy začínáte svými nejnovějšími, nebo aspoň trochu známějšími písničkami směřujícími ke konci vystoupení k těm nejproslavenějším skladbám, trochu vysmáli. A bylo to dobré a správné. Fungovalo to. Svého posluchače totiž ne rozehřáli, ale spíš rozžhavili. Což zůstalo po celou dobu koncertu, který snad trval více než hodinu.

Docela dlouhý, ale neúnavný koncert dal najevo, že Mucha má pořád co nabídnout a jak zaujmout. Cením si jejího odstupu a nadhledu, kdy si z očividné popularity nic nedělá, naopak mnohdy různé rádoby vtipné momenty ze strany diváka samotnému divákovi vrací. Správně a adekvátně reaguje na nejrůznější okamžiky. Bere do hry přítomné posluchačky zpívající notoricky známé texty s tím, že si vždycky přála sbor. Kupříkladu dala najevo, jak si všimla jakéhosi pána, který byl přítomný v sousední místnosti a nejspíš ho její snažení nezajímalo.

Celý večer byl od začátku do konce zážitkem. Bylo milé sledovat, jak se společně kapela v některé chvíli dostává do správného rytmu, protože bubeník nebyl tak úplně sehraný, ale naopak jindy zase prokázal smysl pro improvizaci. Dokonce ani nevadilo pozorovat, jak si slečny pořizují selfíčka nebo videozáznam. Takhle dnes totiž funguje památníček. Snad ani nevadilo, že se takřka v závěru jeden posluchač neudržel a pod pódium vypustil pyrotechniku. Muchu, jako kapelu, to nerozhodilo; komentovala to s narážkou na Daniela Nekonečného.

Už dříve jsem se setkal s názorem, že píseň, kterou koncert právě odpálila a díky ní se dostala do nejširšího povědomí, Ježíš může být pro někoho přes čáru. Text se ho poměrně dotkl. Osobně ho nepřijal. Vadí mu, když se v souvislosti s vírou mluví o mrdání v hlavě. Pochází z evangelické církve. Bohužel si ale neuvědomuje, že se tím autorka strefuje do radikálně přemýšlejících věřících, kteří k víře přistupují až nebezpečně bláznivě a nezdravě. Skladba pro mě pořád funguje jako zrcadlový očistec, s čímž souvisí neúnavná sprostota mající svůj smysl. Poslední dobou pak jiný nehodlá poslouchat, že chlapi sú kokoti. Takové přístupy mi připadají krátkozraké. Nemá totiž Nikola Mucha ve svých textech přeci jen tak trochu pravdu a právě proto je úspěšná?

Na rozloučenou si Nikola během dojezdu u piva nechala od některých přítomných na památku sepsat pár vět na papírek s příslibem, že to do příště zhudební. To jsem zvědav. Jako tak nějak pořád.


Mucha, Bastion no. 35, Jaroměř, 31. 3. 2017

neděle 26. března 2017

Intimní nezávislost osobního prožitku

Prostředí hudebního klubu Náplavka sídlícího v Hradci Králové blízko náplavky na Smetanově nábřeží u řeky Labe prezentující se jako café & music bar nabízí poměrně malý prostor běžného městského baru. Několik stolů k posezení s přáteli, pár možností dát si pivo na stojáka nebo na baru. Přitom se třeba zadívat do vystavených obrazů, nebo spíše fotografií umělců, kteří zrovna v tu chvíli získávají možnost představit svoje dílo. Všemu pak vévodí poměrně velká kánoi pověšená u stropu dnem vzhůru.


Na první pohled nejde o velký hudební klub, prostorové dispozice skutečně nabízejí hlavně trávení času nad sklenkou oblíbeného nápoje a jenom pro několik, snad jen desítek lidí užívat si kapelu plnými doušky. Což se možná podepisuje na tanečních prožitcích jednotlivých návštěvníků, mnohdy na své radovánky, když upustí svému rauši, nemají moc prostoru. Přesto to pochopitelně nikomu nebrání užívat si, zvlášť koncert živé kapely, podle svého gusta.

Hezky se to projevovalo při koncertu broumovských Kluků hrající řízný kytarový punk s prvky hiphopové elektroniky, kdy se mi zdálo, že hudbu prožívají posluchačky více, než samotní hudebníci. Ačkoli během svého vystoupení až na závěr zazpívali česky a přes svůj jednoduchý český název, věnují se výhradně angličtině, u které posluchač nemusí na první poslech nabýt dojmu, jestli mají smysluplné texty, což se prostě zjišťuje u písně Pirátská.

Poměrně nevýrazný hlasový projev trochu nabádal pocitu, že by pro ně mohlo být lepší zkusit hrát bez zpěvu. Nic by se asi nestalo. Zároveň kombinace těchto žánrů přidává otázku, jak je těžké skloubit živé nástroje s nahranou elektronickou muzikou. Přitom je snad možné různé brostepové zvuky hrát přímo na živých nástrojích. A zvlášť bylo poměrně výrazně slyšet inspiraci u různých slavných kapel, ke kterým se Kluci hlásí. Ničemu to sice neškodilo, ale bylo by hezké přijít s něčím originálním. Návštěvníci si koncert užili a kapela se svým kytaristou, který na místě oslavil narozeniny a dostal dárek v podobě přilby s přidělanýma lahváčema, jistě taky.

Do poměrně intimní atmosféry, kterou si sami zvolili, přišla pak solidně intimní indie-rocková pražská partička I Love You Honey Bunny. Poznal jsem je díky pořadu Startér na Radiu Wave, kudy projela skladba Yellow And Blue „řízná, od podlahy, dotažená do posledního detailu. Ta by mohla bez problémů konkurovat kapelám na vrcholu žebříčku“. Intimnost spočívala v zhasnutých světlech a jen modrého osvětlení nabádala k osobnímu prožitku, kdy není důležitá kapela, přičemž mladí kluci jsou pro mladé dívky určitě atraktivní, ale samotná muzika. Bez dalších přidaných řečí, kromě toho, že nás baskytarista čas od času žádal, abychom si koupili nějaký merch, protože potřebují peníze. Sice ta upřímnost byla milá, ale v kontextu nezávislého rocku, jak mu věnuje své číslo časopis Full Moon, to je tak trochu pochybné a prostě lehce iritující.

Posluchač přesto mohl odcházet s pozitivní náladou a příslibem, že takhle může znít tuzemský mladý indie-rock, který v současné době hledá svou tvář, nebo tak alespoň pro některé může působit, ale koncert nakonec trochu pokazilo pár návštěvníků, kteří žádali o přídavek, ale kvůli 22. hodině k tomu už nemohlo dojít. I Love You Honey Bunny nejsou pražský frajírci nebo srabi, jak na jejich adresu od podnapilých posluchačů zaznělo, ale spíš slušňáci hrající dohodnutou hru a respektující pravidla. Kromě toho, kdo ví, jestli by měli co nabídnout, když jsou po pár letech ještě na kariérním začátku.

Kluci + I Love You Honey Bunny, Náplavka Hradec Králové, 25. 3. 2017

středa 22. března 2017

Punk není mrtev, ať žije punk

Každá doba potřebuje svůj kritický pohled. Někteří kritizují aktivistickými činy, jiní se snaží o politickou nápravu jaksi zevnitř. Další, kteří cítí a potřebují potřebný nadhled a odstup, volí uměleckou cestu. Mají-li k tomu talent, ale přiznejme si, že k tomu vlastně talent tak úplně není potřeba. Stačí nápad, myšlenka a vůli k realizování.


Kdekdo si může oprávněně říkat, jak to souvisí s trojkoncertem pankáčských kapel. Právě tím, že jde o pankáče. Punk je svého druhu umělecky kritický hudební žánr poskytující svým posluchačům únik od reality, respektive spíš jejich kritický pohled. Posluchač tak může cítit jakési zastání, že mu hudebník zrcadlí, co ho ve světě kolem štve. Ale samozřejmě tomu nechybí potřebný nadhled a úsměv na tváři. Nemluvě o hudebním odpichu, kdy si každý může beztrestně zařádit.

Po dlouhé době jsem v klubu viděl dva navoskovaný pankáče s opravdu povedenými a barevnými háry. Bylo více méně sympatické vidět takovéto posluchače při koncertu stále začínající kapely Bez šance!, ačkoli poličtí mladíci působí už čtyři roky. Pořád je na nich vidět na mladá krev hudebního světa. Snaha a touha vykřičet do světa všechny těžkosti, být politicky aktivistický v tom nejlepším slova smyslu. Sice sympatické, ale jako bych stále cítil, že na to mají ještě čas.

Zpětně si z bandzonového profilu poslouchám písně Volantu, který vystupuje v policejních či armádních uniformách, každopádně snad jak současných, tak minulých. Osobně jsem kontext a smysl nepochopil. Až později, tedy druhý den po koncertě, mi kamarád vysvětlil, že by to mělo souviset s pardubickým fotbalovým armádním klubem Dukla. Nezdá se mi, že by to jakkoli souviselo s jejich tvorbou, protože vypraví všední příběhy bez ohledu na fotbal nebo armádu. Vůbec to tam neslyším. Časem se mi ale okoukali a trochu oposlouchali.

Závěr večera obstarali punkoví matadoři N.V.Ú, kteří Nepřichází v úvahu. Po těch letech pořád přichází. Neztrácejí šťávu. Nabízí známé motivy, gesta, ale neopakují se. Dokonce zahráli dosud nenahranou skladbu, takže se možná můžeme dočkat nových písní. Nejsympatičtější na tom všem ale bylo, že hráli na vypůjčených bicích od Bez šance!, mezi kterými zase hrál muzikant s tričkem N.V.Ú..

Sice vzpomínky trochu blednou, ale mladá generace se od svých vzorů inspiruje a dává najevo, že punk není mrtev.

Bez šance!, Volant a N.V.Ú, Bastion no. 35, Jaroměř, 17. 3. 2017

neděle 26. února 2017

Přesah tvůrčí imaginace undergroundu

Každý máme možnost volby. Každý máme možnost kritického vyjádření. A tak někteří šli vyjádřit protest vůči vystoupení Tomáše Ortela v městském divadle, a pak se vydali na jinou muziku. Muziku, kterou obstarala hlavně Garage kolem Tonyho Ducháčka, jedna z hlavních hudebních tváří bývalého undergroundu.

Lazzareth | Zdroj: lazzareth,cz
Večer zahřívala hradecká blues-rocková kapela Lazzareth. Příznačně nazvaná. S příznačným sloganem "hudba, která léčí". Humor s biblických odkazem cením. Během svého koncertu to (zahřívání) čas od času zpěvák opakoval, čímž mě trochu iritoval. Také si mohl odpustit neustálé děkování obecenstvu "za podporu", ale budiž, každý má svůj styl, jak děkuje svým posluchačům za potlesk. Osobně mě také připadalo za nemístné občasné roztleskávání, které hraničilo s vlastním vnímáním rytmu, takže to je celkem pochopitelné. Leckdo je ale mohl vnímat jako kapelu, která se snaží být něčím, čím nemusí být. Respektive nemusí mít popkulturní manýry, které se k blues-rockové hudbě nehodí. Můžou prostě hrát. Protože hudba je u nich to hlavní.

Muzika je to totiž slušně odehraná, poslouchatelná, vlastně taneční. Na svých stránkách popisují, že hrají dirty blues, tedy blues okořeněný hard and heavy, temnotu tam ale neslyším. Je to takové příjemně melodické. Temnotu vnímám spíše v textech, kdy jde o krátké doplňky k samotné muzice. Vytváří pocity, atmosféru a příběhy. Jak moc Lazzareth léčí, nevím, ale úplně špatné to nebylo, jenom mi chyběl určitý smysl pro humor a stylizaci, jak jej lze vnímat na jejich stránkách. Aspoň vím, jaké další kapely nabízí Hradec Králové.

Garage, původně hrající převzaté písně od Lou Reeda, Velvet Underground nebo Iggy Popa, přináší především vlastní undergroundově rockovou muziku. Zhudebněné básně Tonyho Ducháčka s přesahem tvůrčí imaginace. Skupina chtě nechtě těží z přítomnosti a charisma samotného zpěváka, který na pódiu působí skromně, trochu odtažitě, s vlastním vnímáním muziky, čas od času se nechá nést muzikou a dá se do imaginativního tance. Ve správných chvílích, kdy dochází k potlesku a ovacím, odchází do pozadí, jako by to tohle pro něj nebylo. Pochopitelně. Za něj totiž mluví nestárnoucí muzika s nestárnoucími a působivými texty.

Lazzareth a Garage Tonyho Ducháčka, Bastion no. 35, Jaroměř, 24. 2. 2017

středa 22. února 2017

Koncert může být průměrný, a také se nemusí povést

Chodím stejnými ulicemi do svého oblíbeného klubu, prakticky také proto, že podobné pro mě zajímavé akce jinde ve městě nejsou. Sice se setkávám a bavím se svými starými známými, kteří mi mnohdy z legrace říkají, že jsem zdejší jistotou, pořád mě ale čas od času překvapí, mile a pozitivně, že mezi návštěvníky poznávám neznámé tváře. Tak je to dobře. Člověk si uvědomí, jak si lidé svých oblíbených kapel váží a nevadí jim kvůli nim přijet třeba do několika kilometrů dalekého města. Podobně po každé akci přemýšlím, jak originálně něco napsat, abych se pořád neopakoval a aby to někoho zajímalo a samotným kapelám to něco přineslo. Proto to taky dělám, pokud se nenaskytne příležitost jim to říct přímo, alespoň touto cestou, protože přes psaný text mi to jde lépe.

Upside Down | Zdroj: Bandzone

Když mířím na koncert mně neznámé kapely, nevyhledávám si ji. Jsem potom zvědavý přímo na místě. U kapely Upside Down jsem ale udělal výjimku a podíval se na bandzonový profil, kde mají k dispozici šest písní. Upřímně jsem se trochu zdráhal jejich profilové fotografie, kde jsou zachyceni se státní vlajkou. Na nějaké to vlastenectví jsem v těchto časech poměrně ostražitý. Nutno ale podotknout, že silné vlastenecké slogany nenabízejí. Dokonce jejich spojování textu české a slovenské hymny v písni Československá nezní směšně, naopak zajímavě. Sice patřím ke generaci, která si rozdělení Československa nepamatuje, ale jsem si vědom, že veřejnost dohodu mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem příliš nevítala. Ačkoli jsou na fotografii propagováni jako čtyřčlenná kapela, stejně jako mezi informacemi na Bandzonu, na pódiu byli jenom tři. Hrají punkrocké písničky. Z mého pohledu textově a hudebně spíše průměrné, přičemž chvíli jsem měl pocit, jako by si vypůjčili nějaký známý kytarový riff. Po většinu času mě nechávali chladným, ačkoli se mě mí přátelé jednou snažili roztancovat, alespoň na ně jejich muzika nějak fungovala. Některé průpovídky na adresu málo tleskajícího publika či na svou posluchačku si mohli odpustit. A tak nějak mě zklamali, že přes svůj styl nevyjadřují názor, kdy třeba konstatují, že nás ty supermarkety semlely... a nic z toho. Máme být z toho naštvaní? Máme proti tomu nějak revoltovat nebo demonstrovat? Jako by sami nad tím rezignovali. A tak se to, bohužel, stává.

Následující koncert Starých pušek mě upřímně zklamal, což si jsou sami muzikanti určitě vědomi. Mám o tom psát, když sám zpěvák nejspíš doufal, že mu jeho indispozici odpustíme, protože, co se tady stane, tady zůstane? Žádnou píseň sám neodzpíval. Snažil se vzpomínat si na texty, které mu vypadávaly. Bylo ale milé sledovat publikum, jak se mu snaží pomoci, dokonce sami místo něj některé sloky odzpívávalo, stejně se snažila kapela. Alespoň bylo sympatické, jak jejich písně zná. Notoricky zná, možná nastal čas, aby přišli s novou tvorbou, ale k tomu jistě potřebují inspiraci. Nebyl na to hezký pohled, jak se zpěvák, rozervaný básník, ve svém alkoholovém přehmatu (pokud se připravujete na svůj koncertní výkon, nesmíte to s alkoholem přehnat) trápí. Vzpomněl jsem si, jak dříve jiní muzikanti svoje koncerty úmyslně sabotovali, protože je ta masová popularita štvala, ale tohle nebyl tento případ. Tohle určitě nebyl záměr. A tak celý koncert neslavně skončil výkřikem jednoho z diváků: "jdi už do prdele". Tak šel a my taky. Po několika hodinách se z toho všichni určitě vyspali a budou se pro příště snažit, aby se to neopakovalo. Nemělo by. Mrzí mě to. Snad to ale bude příště lepší, s muzikanty se totiž mile rád zase uvidím.

Upsdide Down a Staré pušky, Bastion no. 35, Jaroměř, 18. 2. 2017

neděle 29. ledna 2017

The Beautifuls to příjemně rozjeli. Hudba Praha band pořád funguje

Mrazivá zima. Kráčím po známých ulicích, které většinou zejí prázdnotou.

The Beautifuls | Zdroj: thebeautifuls.cz

Ve svém oblíbeném hudebním klubu Bastion no. 35 v Jaroměři si objednávám pivo a přisedávám k přátelům. Bavíme se o všem možném. Třeba taky o plánovaném koncertu Tomáše Ortela ve zdejším divadle. O vlastně nepřekvapivých reakcí na existující petici vyzývající ke zrušení koncertu.

Posezení pak po nějaké době přeruší začátek koncertu The Beautifuls, které jsem dosud neslyšel. Nabízí rockabilly. Jak je ten styl populární.

Zaujme mě starodávně stylizovaný mikrofon a trochu se divím, že v dnešní době ještě funguje. Nebo lebka na laďovací části kontrabasu. Kluci jsou v džentlmenských oblecích.

Jak mívám další a další zkušenosti s různými kapelami tohoto žánru, říkám si, jestli se v tom dá ještě hledat nějaká tvůrčí originalita. Ze začátku, jako bych byl přenesen do minulosti bez náznaku přítomnosti.

Sice převažují vlastní skladby, ale sám zpěvák Mirek se mi během rozhovoru přizná, že vždycky tam bude znát určitý vliv odjinud. Ale rozjeli to. Jestli bylo rozhodnutí nezpívat českou předělávku, jak publikum žádalo, nevím, ale prý ano.

Mohli si odpustit mnou protivné roztleskávání, ale chválím za komunikační snahu, jestli je nám teplo, a pokud ne, tak málo tancujeme.

Potěšili mě svou verzí irské lidové písně, použité v jedné reklamě, a překvapili svou rockenrollově-rockabilly verzí American Idiot od Green Day. Budiž, byť písni samozřejmě sluší původní punkrockový styl.

(Jak jsem se později dozvěděl, je otázkou, jestli u tohohle stylu zůstanou, budu na jejich hudební proměnu, pokud nějaká bude, hodně zvědav.)

Bylo to prostě příjemné.



Po nich přišla na řadu Hudba Praha Band odkazující na původní Hudbu Prahu, respektive Jasnou Páku. Řízný rock. Nevím, jak moc staré ty všechny písně byly, ale pořád fungují.

Uvědomím si, že na tomhle pařila generace našich rodičů. Jak to může fungovat na nás?

Mně to připadá velmi slušné, hudebně zajímavé a textově svým způsobem originální, ačkoli cítím, že v tom moc hlubokých myšlenek nebude... ale je to potřeba?

Baví mě zpěvák Zdeněk Hnyk, jehož hlas znám z vysílání Radia 1. Celkově je dobré, že mezi písněmi toho moc nenakecají, maximálně trefně glosují. Líbí se mi, jak si hudbu užívají zpěvačky.

Po nějaké chvíli mně to přijde poněkud dlouhé. Nevnímám čas.

Přátele to ale nějak moc nezaujalo, což uvádím proto, že nejsem mluvčím své generace. A tak je to se vším.

The Beautifuls a Hudba Praha band, Bastion no. 35, Jaroměř, 28. 1. 2017

neděle 22. ledna 2017

Vasilův rubáš se vyjádřil. Helemese, co je normalita

Večerní procházka po známých cestách jako každá jiná. Jenže není. Ten večer proběhla inaugurace nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Svět se možná změní. Do sluchátek mi zní třetí album amerických raperů Run The Jewels, přiznaně velmi politicko-společensky kritických ve svých skladbách. A tak je to v pořádku.

Vasilův rubáš | Zdroj: vasiluv-rubas.cz

Patřím k lidem, kterým kritický pohled, respektive politický názor v umělecké formě nevadí. Naopak ho vítám. Pak se nevyhýbám různých debat, jestli je to dobře, nebo špatně, protože to každý vidí jinak. Někomu umělecká forma vadí a stává se protivnou, třeba kvůli svému přístupu k hudbě, ke které takříkajíc utíká, aby si od politiky odpočinul. Jinému to naopak může vyhovovat, protože se na problémy podívá jiným pohledem a třeba potřebným nadhledem či jízlivým komentářem.

Ještě před prvním koncertem jsem se bavil s přáteli, kteří neskrývali pohoršení nad nadcházejícím koncertem Tomáše Ortela, který má proběhnout v Městském divadle. Bude hrát akusticky a už se na mém facebookovém profilu, ale i jinde, rozjela diskuze. Potřebná diskuze. Ortel, nedávno připomínaná anticharta nebo právě koncert Vasilova rubáše ukazují, jak se lze, a že se to prostě stává, umělecky vyjadřovat k politickým problémům.

Právě posledně jmenovaní nabízí nadhled ve folkově multižánrové hudbě, jejichž texty se nebojí společenským tématům. Během koncertu se ptali, jestli jsou přítomni nějací náckové, nebo milovníci reggae či techna. Šlo o humor, jehož pomocí dávají najevo, co si o různých subkulturách myslí. Jsou proti náckům a nebojí se vyjádřit na podporu technařů, kteří byli v roce 2005 na rozhodnutí tehdejšího předsedy vlády Jiřího Paroubka rozehnáni na Czechteku. Bavily herecké grimasy Petra Rubáše. A jazzový nádech saxofonisty Borka Smékala jako hosta potěšil, překvapil a přišel vhod.


Po nich přišel nářez. Helemese. Společensky kritičtí. Není to člověk, je to prase, kolik má v kase zajímá se, není to člověk, je to prase, koryta plní co to dá. Nebojí se ničeho. Řekni mi, có je, řekni mi có je, normalita. A posluchač, stejně jako muzikant, si během řádění může dovolit cokoli. Správně. Hudebně náramný pocit z vydařené jazzově improvizační muziky. S radostí jsem se tanečně vyřádil, aspoň se o tom s přáteli pokusil. Rád na to budu vzpomínat. Jenom byla škoda, že chyběla zpěvačka Bára Něničková a její kabaretní temperament. Snad příště.

Tentokrát se klubový prostor zdál menší a komornější, hlavně kvůli rozhodnutí, že se bude hrát v hospodské části. Očekávala se skromnější účast, bylo to prospěšné, protože tak byly kapely takříkajíc na dlani. Jen si sáhnout.

Vasilův rubáš a Helemese, Bastion no. 35, Jaroměř, 20. 1. 2017

neděle 15. ledna 2017

Názor vystřídala slušně zahraná muzika

Nový rok začal s překvapením, že skáčkové koncerty navštívili lidi, které vůbec neznám. Ani od vidění. Bývalo totiž běžné, že do jaroměřského Bastionu no. 35 chodili Jaroměřáci a přinejmenším několik lidí z nedalekého okolí. Tentokrát parta několik desítek neznámých posluchačů.

Fast Food Orchestra | Zdroj: fastfoodorchestra.cz

Nevadilo to. Nakonec těch pár místních přišlo. O to taky vůbec nejde, důležitější je, že vůbec někdo přišel. Při čekání na první kapelu se nad pivem bavím s majitelem klubu, jehož přáním je, aby lidi chodili chvíli po otevření klubu, pobyli nějaký čas s přáteli, něco popili, a pak tančili a poslouchali muziku, která by ideálně začala mezi osmou a devátou, jak to bývá v jiných klubech. Takhle se předskokani domluvili, že začnou až po deváté.

Catska ze Rtyně v Podkrkonoší na mě jednoduše působí školeně. Sedm lidí na jednom pódiu, kteří hrajou svojí muziku a tímto hasne. To jejich soustředění se zdá se až přehnané. Hledám uvolněnost. Nejvíc se mi líbí slečna hrající na saxofon, na ní je příjemné sledovat, jak ji hudba baví a jak si to hraní užívá. Problematikou pak pro mě je zpěv. Jako by na to sám zvukař zapomněl a několik prvních slov nezazní. Chvílemi nebylo rozumět a paradoxně to nevadí, když si člověk uvědomí, že jde o poměrně bezduché texty. Jejich hudba je příjemná, klidně se mohou s texty rozloučit a být instrumentální kapelou. Jenom nevím, jak moc se hodí říkat, že tu všichni jsme kvůli druhé kapele. Každopádně to je příjemné, přestože kočka moc nekouše.

Patří k žánru ska světelný řetěz zvýrazňující stojany nebo bicí soupravu a poloodhalená kytaristova hruď? Asi ano, nebo přinejmenším může, ačkoli nepatřím k těm, kdo by se cítil ohromen. Ale takhle teď vypadají Fast Food Orchestra. Dobře se na tom tancuje. O tom to je. Popularita je znát, když si fanoušci vyžádají hned několik přídavků, nebo paří při nejznámějších písních. Odpouštím jim některé prvoplánové texty. Na nic si nehrajou, jenomže ke ska taky patří určitá názorová vyhraněnost.

Ten pohled na tančící slečny v publiku je přesto příjemný a potěšující. Stejně jako pocit z příjemně stráveného večera, potažmo noci.

Catska a Fast Food Orchestra, Bastion no. 35, Jaroměř, 13. 1. 2017

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...