neděle 29. ledna 2017

The Beautifuls to příjemně rozjeli. Hudba Praha band pořád funguje

Mrazivá zima. Kráčím po známých ulicích, které většinou zejí prázdnotou.

The Beautifuls | Zdroj: thebeautifuls.cz

Ve svém oblíbeném hudebním klubu Bastion no. 35 v Jaroměři si objednávám pivo a přisedávám k přátelům. Bavíme se o všem možném. Třeba taky o plánovaném koncertu Tomáše Ortela ve zdejším divadle. O vlastně nepřekvapivých reakcí na existující petici vyzývající ke zrušení koncertu.

Posezení pak po nějaké době přeruší začátek koncertu The Beautifuls, které jsem dosud neslyšel. Nabízí rockabilly. Jak je ten styl populární.

Zaujme mě starodávně stylizovaný mikrofon a trochu se divím, že v dnešní době ještě funguje. Nebo lebka na laďovací části kontrabasu. Kluci jsou v džentlmenských oblecích.

Jak mívám další a další zkušenosti s různými kapelami tohoto žánru, říkám si, jestli se v tom dá ještě hledat nějaká tvůrčí originalita. Ze začátku, jako bych byl přenesen do minulosti bez náznaku přítomnosti.

Sice převažují vlastní skladby, ale sám zpěvák Mirek se mi během rozhovoru přizná, že vždycky tam bude znát určitý vliv odjinud. Ale rozjeli to. Jestli bylo rozhodnutí nezpívat českou předělávku, jak publikum žádalo, nevím, ale prý ano.

Mohli si odpustit mnou protivné roztleskávání, ale chválím za komunikační snahu, jestli je nám teplo, a pokud ne, tak málo tancujeme.

Potěšili mě svou verzí irské lidové písně, použité v jedné reklamě, a překvapili svou rockenrollově-rockabilly verzí American Idiot od Green Day. Budiž, byť písni samozřejmě sluší původní punkrockový styl.

(Jak jsem se později dozvěděl, je otázkou, jestli u tohohle stylu zůstanou, budu na jejich hudební proměnu, pokud nějaká bude, hodně zvědav.)

Bylo to prostě příjemné.



Po nich přišla na řadu Hudba Praha Band odkazující na původní Hudbu Prahu, respektive Jasnou Páku. Řízný rock. Nevím, jak moc staré ty všechny písně byly, ale pořád fungují.

Uvědomím si, že na tomhle pařila generace našich rodičů. Jak to může fungovat na nás?

Mně to připadá velmi slušné, hudebně zajímavé a textově svým způsobem originální, ačkoli cítím, že v tom moc hlubokých myšlenek nebude... ale je to potřeba?

Baví mě zpěvák Zdeněk Hnyk, jehož hlas znám z vysílání Radia 1. Celkově je dobré, že mezi písněmi toho moc nenakecají, maximálně trefně glosují. Líbí se mi, jak si hudbu užívají zpěvačky.

Po nějaké chvíli mně to přijde poněkud dlouhé. Nevnímám čas.

Přátele to ale nějak moc nezaujalo, což uvádím proto, že nejsem mluvčím své generace. A tak je to se vším.

The Beautifuls a Hudba Praha band, Bastion no. 35, Jaroměř, 28. 1. 2017

neděle 22. ledna 2017

Vasilův rubáš se vyjádřil. Helemese, co je normalita

Večerní procházka po známých cestách jako každá jiná. Jenže není. Ten večer proběhla inaugurace nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Svět se možná změní. Do sluchátek mi zní třetí album amerických raperů Run The Jewels, přiznaně velmi politicko-společensky kritických ve svých skladbách. A tak je to v pořádku.

Vasilův rubáš | Zdroj: vasiluv-rubas.cz

Patřím k lidem, kterým kritický pohled, respektive politický názor v umělecké formě nevadí. Naopak ho vítám. Pak se nevyhýbám různých debat, jestli je to dobře, nebo špatně, protože to každý vidí jinak. Někomu umělecká forma vadí a stává se protivnou, třeba kvůli svému přístupu k hudbě, ke které takříkajíc utíká, aby si od politiky odpočinul. Jinému to naopak může vyhovovat, protože se na problémy podívá jiným pohledem a třeba potřebným nadhledem či jízlivým komentářem.

Ještě před prvním koncertem jsem se bavil s přáteli, kteří neskrývali pohoršení nad nadcházejícím koncertem Tomáše Ortela, který má proběhnout v Městském divadle. Bude hrát akusticky a už se na mém facebookovém profilu, ale i jinde, rozjela diskuze. Potřebná diskuze. Ortel, nedávno připomínaná anticharta nebo právě koncert Vasilova rubáše ukazují, jak se lze, a že se to prostě stává, umělecky vyjadřovat k politickým problémům.

Právě posledně jmenovaní nabízí nadhled ve folkově multižánrové hudbě, jejichž texty se nebojí společenským tématům. Během koncertu se ptali, jestli jsou přítomni nějací náckové, nebo milovníci reggae či techna. Šlo o humor, jehož pomocí dávají najevo, co si o různých subkulturách myslí. Jsou proti náckům a nebojí se vyjádřit na podporu technařů, kteří byli v roce 2005 na rozhodnutí tehdejšího předsedy vlády Jiřího Paroubka rozehnáni na Czechteku. Bavily herecké grimasy Petra Rubáše. A jazzový nádech saxofonisty Borka Smékala jako hosta potěšil, překvapil a přišel vhod.


Po nich přišel nářez. Helemese. Společensky kritičtí. Není to člověk, je to prase, kolik má v kase zajímá se, není to člověk, je to prase, koryta plní co to dá. Nebojí se ničeho. Řekni mi, có je, řekni mi có je, normalita. A posluchač, stejně jako muzikant, si během řádění může dovolit cokoli. Správně. Hudebně náramný pocit z vydařené jazzově improvizační muziky. S radostí jsem se tanečně vyřádil, aspoň se o tom s přáteli pokusil. Rád na to budu vzpomínat. Jenom byla škoda, že chyběla zpěvačka Bára Něničková a její kabaretní temperament. Snad příště.

Tentokrát se klubový prostor zdál menší a komornější, hlavně kvůli rozhodnutí, že se bude hrát v hospodské části. Očekávala se skromnější účast, bylo to prospěšné, protože tak byly kapely takříkajíc na dlani. Jen si sáhnout.

Vasilův rubáš a Helemese, Bastion no. 35, Jaroměř, 20. 1. 2017

neděle 15. ledna 2017

Názor vystřídala slušně zahraná muzika

Nový rok začal s překvapením, že skáčkové koncerty navštívili lidi, které vůbec neznám. Ani od vidění. Bývalo totiž běžné, že do jaroměřského Bastionu no. 35 chodili Jaroměřáci a přinejmenším několik lidí z nedalekého okolí. Tentokrát parta několik desítek neznámých posluchačů.

Fast Food Orchestra | Zdroj: fastfoodorchestra.cz

Nevadilo to. Nakonec těch pár místních přišlo. O to taky vůbec nejde, důležitější je, že vůbec někdo přišel. Při čekání na první kapelu se nad pivem bavím s majitelem klubu, jehož přáním je, aby lidi chodili chvíli po otevření klubu, pobyli nějaký čas s přáteli, něco popili, a pak tančili a poslouchali muziku, která by ideálně začala mezi osmou a devátou, jak to bývá v jiných klubech. Takhle se předskokani domluvili, že začnou až po deváté.

Catska ze Rtyně v Podkrkonoší na mě jednoduše působí školeně. Sedm lidí na jednom pódiu, kteří hrajou svojí muziku a tímto hasne. To jejich soustředění se zdá se až přehnané. Hledám uvolněnost. Nejvíc se mi líbí slečna hrající na saxofon, na ní je příjemné sledovat, jak ji hudba baví a jak si to hraní užívá. Problematikou pak pro mě je zpěv. Jako by na to sám zvukař zapomněl a několik prvních slov nezazní. Chvílemi nebylo rozumět a paradoxně to nevadí, když si člověk uvědomí, že jde o poměrně bezduché texty. Jejich hudba je příjemná, klidně se mohou s texty rozloučit a být instrumentální kapelou. Jenom nevím, jak moc se hodí říkat, že tu všichni jsme kvůli druhé kapele. Každopádně to je příjemné, přestože kočka moc nekouše.

Patří k žánru ska světelný řetěz zvýrazňující stojany nebo bicí soupravu a poloodhalená kytaristova hruď? Asi ano, nebo přinejmenším může, ačkoli nepatřím k těm, kdo by se cítil ohromen. Ale takhle teď vypadají Fast Food Orchestra. Dobře se na tom tancuje. O tom to je. Popularita je znát, když si fanoušci vyžádají hned několik přídavků, nebo paří při nejznámějších písních. Odpouštím jim některé prvoplánové texty. Na nic si nehrajou, jenomže ke ska taky patří určitá názorová vyhraněnost.

Ten pohled na tančící slečny v publiku je přesto příjemný a potěšující. Stejně jako pocit z příjemně stráveného večera, potažmo noci.

Catska a Fast Food Orchestra, Bastion no. 35, Jaroměř, 13. 1. 2017

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...