neděle 23. dubna 2017

Normalizační komik na půdě podzemí

Nejsem velkým příznivcem koncertů, při kterých se sedí. Zažil jsem vystoupení zaměřená do divadelních prostor, kde se nutně a pochopitelně očekává, že divák bude sedět, ale osobně jsem cítil jisté omezení. Podobně jsem se cítil při koncertu Dáši Vokaté a Oldřicha Kaisera. Aspoň jsem si podupával nohou.


Před nimi svůj part odehrála kapela Crossroad, o nichž jsem už psal před nějakým časem. Nic se nezměnilo. Ke kapelám hrající převzaté písničky nemám nic moc co říct, jenom uznání, že je hráli dobře, celkem slušně.

Jak nad tím přemýšlím, ono sezení se do podobného stylu vlastně hodí. Jistě, hlavním důvodem je věkové rozpětí posluchačů, naše mladá generace byla ve značné menšině, ale zpětně si říkám, že muzika Dáši Vokaté zas tak do tance úplně není, ačkoli kamarádka měla v jednu chvíli takovou chuť tancovat, až si to vynahradila na úplném konci.

Čekal jsem, že se během koncertu promítne nedávné lvové ocenění Oldřichu Kaiserovi za jeho roli ve filmu Masaryk, ale jako by se to nestalo, vůbec se to neřešilo, žádná narážka. Během večera spíše vytanulo Kaiserovo herectví jako takové. Máme jej zafixovaného jako komika normalizační zábavy, takže někomu nemusí úplně sedět jeho spojení s Dášou Vokatou, potažmo jeho recitace básní Ivana Martina Jirouse, přičemž se jeho hlasová poloha k tomu náramně hodí. Třeba se jeho básně dostanou víc do povědomí lidí.



Během přestávky jsem o tom vedl řeč s kamarádem, kterému tam prostě nesedí, působí jako vetřelec, který k tomu přišel jako slepý k houslím. Uznávám to, ale v kontextu, když si uvědomím, kde je dneska underground - jak ten současný, tak ten předlistopadový - ničemu se nedivím, a tak nějak mi to do sebe zapadá. Takže ani nemusí vadit, že zrovna Oldřich Kaiser hraje písně od Tonyho Ducháčka nebo Sváti Karáska.

Diváky bavili. Dokonce se sami pomyslně poprali s přítomným posluchačem a jeho vhodnými i nevhodnými komentáři a dvojsmysly. Občas to vtipné bylo, občas ne. Ale v rámci určitých mezí to zvládli se ctí. Celkově byli všichni spokojeni, ba nadšeni a sezení beru s přimhouřenýma očima na milost, protože tak aspoň vyniklo standing ovation.

Před koncertem se mě maminka ptala, jestli tam musím jít, když už jsem je jednou viděl, sami taky na čtyři roky staré vystoupení vzpomínali. Vysvětlil jsem jí, že jo, protože koncerty mimo jiné od toho jsou, po každé jiné, nebo by alespoň měly být, aby diváky nepřestaly bavit. Tahle tak trochu nesourodá dvojice ale pořád baví a člověk má s Oldřichem Kaiserem tak trochu jistotu, že po každé přijde s něčím novým.

Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser + Crossroad, Bastion no. 35, Jaroměř, 21. 4. 2017

Autor: Petr Hrudka

neděle 2. dubna 2017

Brutální popularita jako očistec

Být populární je docela řehole. Popularita se může na leckomu umělecky nebo lidsky podepsat. Bránit se tomu lze odstupem a nadhledem. Nebrat všechno smrtelně vážně. To by se z toho člověk musel zbláznit. Takhle na mě působil koncert Nikoly Muchy, které nedávno vyšlo třetí album.
Nejspíš poprvé jsem se setkal s tím, že hudebník svůj koncert začal svými největšími hity. Tím se pomyslně poměrně běžné dramaturgii, kdy začínáte svými nejnovějšími, nebo aspoň trochu známějšími písničkami směřujícími ke konci vystoupení k těm nejproslavenějším skladbám, trochu vysmáli. A bylo to dobré a správné. Fungovalo to. Svého posluchače totiž ne rozehřáli, ale spíš rozžhavili. Což zůstalo po celou dobu koncertu, který snad trval více než hodinu.

Docela dlouhý, ale neúnavný koncert dal najevo, že Mucha má pořád co nabídnout a jak zaujmout. Cením si jejího odstupu a nadhledu, kdy si z očividné popularity nic nedělá, naopak mnohdy různé rádoby vtipné momenty ze strany diváka samotnému divákovi vrací. Správně a adekvátně reaguje na nejrůznější okamžiky. Bere do hry přítomné posluchačky zpívající notoricky známé texty s tím, že si vždycky přála sbor. Kupříkladu dala najevo, jak si všimla jakéhosi pána, který byl přítomný v sousední místnosti a nejspíš ho její snažení nezajímalo.

Celý večer byl od začátku do konce zážitkem. Bylo milé sledovat, jak se společně kapela v některé chvíli dostává do správného rytmu, protože bubeník nebyl tak úplně sehraný, ale naopak jindy zase prokázal smysl pro improvizaci. Dokonce ani nevadilo pozorovat, jak si slečny pořizují selfíčka nebo videozáznam. Takhle dnes totiž funguje památníček. Snad ani nevadilo, že se takřka v závěru jeden posluchač neudržel a pod pódium vypustil pyrotechniku. Muchu, jako kapelu, to nerozhodilo; komentovala to s narážkou na Daniela Nekonečného.

Už dříve jsem se setkal s názorem, že píseň, kterou koncert právě odpálila a díky ní se dostala do nejširšího povědomí, Ježíš může být pro někoho přes čáru. Text se ho poměrně dotkl. Osobně ho nepřijal. Vadí mu, když se v souvislosti s vírou mluví o mrdání v hlavě. Pochází z evangelické církve. Bohužel si ale neuvědomuje, že se tím autorka strefuje do radikálně přemýšlejících věřících, kteří k víře přistupují až nebezpečně bláznivě a nezdravě. Skladba pro mě pořád funguje jako zrcadlový očistec, s čímž souvisí neúnavná sprostota mající svůj smysl. Poslední dobou pak jiný nehodlá poslouchat, že chlapi sú kokoti. Takové přístupy mi připadají krátkozraké. Nemá totiž Nikola Mucha ve svých textech přeci jen tak trochu pravdu a právě proto je úspěšná?

Na rozloučenou si Nikola během dojezdu u piva nechala od některých přítomných na památku sepsat pár vět na papírek s příslibem, že to do příště zhudební. To jsem zvědav. Jako tak nějak pořád.


Mucha, Bastion no. 35, Jaroměř, 31. 3. 2017

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...