neděle 23. dubna 2017

Normalizační komik na půdě podzemí

Nejsem velkým příznivcem koncertů, při kterých se sedí. Zažil jsem vystoupení zaměřená do divadelních prostor, kde se nutně a pochopitelně očekává, že divák bude sedět, ale osobně jsem cítil jisté omezení. Podobně jsem se cítil při koncertu Dáši Vokaté a Oldřicha Kaisera. Aspoň jsem si podupával nohou.


Před nimi svůj part odehrála kapela Crossroad, o nichž jsem už psal před nějakým časem. Nic se nezměnilo. Ke kapelám hrající převzaté písničky nemám nic moc co říct, jenom uznání, že je hráli dobře, celkem slušně.

Jak nad tím přemýšlím, ono sezení se do podobného stylu vlastně hodí. Jistě, hlavním důvodem je věkové rozpětí posluchačů, naše mladá generace byla ve značné menšině, ale zpětně si říkám, že muzika Dáši Vokaté zas tak do tance úplně není, ačkoli kamarádka měla v jednu chvíli takovou chuť tancovat, až si to vynahradila na úplném konci.

Čekal jsem, že se během koncertu promítne nedávné lvové ocenění Oldřichu Kaiserovi za jeho roli ve filmu Masaryk, ale jako by se to nestalo, vůbec se to neřešilo, žádná narážka. Během večera spíše vytanulo Kaiserovo herectví jako takové. Máme jej zafixovaného jako komika normalizační zábavy, takže někomu nemusí úplně sedět jeho spojení s Dášou Vokatou, potažmo jeho recitace básní Ivana Martina Jirouse, přičemž se jeho hlasová poloha k tomu náramně hodí. Třeba se jeho básně dostanou víc do povědomí lidí.



Během přestávky jsem o tom vedl řeč s kamarádem, kterému tam prostě nesedí, působí jako vetřelec, který k tomu přišel jako slepý k houslím. Uznávám to, ale v kontextu, když si uvědomím, kde je dneska underground - jak ten současný, tak ten předlistopadový - ničemu se nedivím, a tak nějak mi to do sebe zapadá. Takže ani nemusí vadit, že zrovna Oldřich Kaiser hraje písně od Tonyho Ducháčka nebo Sváti Karáska.

Diváky bavili. Dokonce se sami pomyslně poprali s přítomným posluchačem a jeho vhodnými i nevhodnými komentáři a dvojsmysly. Občas to vtipné bylo, občas ne. Ale v rámci určitých mezí to zvládli se ctí. Celkově byli všichni spokojeni, ba nadšeni a sezení beru s přimhouřenýma očima na milost, protože tak aspoň vyniklo standing ovation.

Před koncertem se mě maminka ptala, jestli tam musím jít, když už jsem je jednou viděl, sami taky na čtyři roky staré vystoupení vzpomínali. Vysvětlil jsem jí, že jo, protože koncerty mimo jiné od toho jsou, po každé jiné, nebo by alespoň měly být, aby diváky nepřestaly bavit. Tahle tak trochu nesourodá dvojice ale pořád baví a člověk má s Oldřichem Kaiserem tak trochu jistotu, že po každé přijde s něčím novým.

Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser + Crossroad, Bastion no. 35, Jaroměř, 21. 4. 2017

Autor: Petr Hrudka

Hudební nářez ženské síly

Prostory kinosálu v chátrající bývalé vojenské nemocnici v krajní části pevnosti Josefov, kde už po čtvrté probíhá Špitál Art, jsou zpočátku...